Elektroléčba využívá elektrický proud k léčebným účelům. U nás se rozšířila v době, kdy ve zbytku světa paradoxně docházelo k jejímu útlumu. Její pověst utrpěla tím, že byla využívána jako univerzální prostředek na všechno možné, aniž by k tomu existovaly pádné vědecké důkazy. Zároveň jí uškodil rozvoj analgetik. K oživení zájmu o tuto metodu došlo poté v 2. polovině 20. století.
Co se dozvíte v článku
Ve starověku používali k léčbě rejnoky
Přestože ve starověku nerozuměli tomu, jak elektřina funguje, neušly jejich pozornosti zvláštní vlastnosti některých mořských živočichů. Starověcí řečtí filozofové a lékaři se intenzivně zajímali konkrétně o elektrického rejnoka. Scribonius Largus, římský lékař císaře Claudia, se označuje za prvního, kdo jeho účinky použil k lékařským účelům. Ten popsal, jak lze rejnoka využít v léčbě bolesti hlavy a dny.
Pacient se dnou měl dle jeho zápisu stanout na břehu moře, pod postiženou nohu se měl umístit rejnok, přičemž v této pozici měl dotyčný setrvat do znecitlivění končetiny, což ho mělo zbavit bolesti. O několik desetiletí později byl elektrický rejnok uplatněn také při prolapsu konečníku. K využívání elektrických ryb docházelo poté ještě po mnoho dalších staletí.
Galvaniho objev živočišné elektřiny
Ve středověku žádný zásadnější posun nenastal. Až v 18. století přišel italský lékař Luigi Galvani na to, že nervy a svaly reagují na elektrické podněty, čímž dochází ke kontrakci svalů. Své pokusy prováděl na žábách. Práce Galvaniho přispěla k rozvoji teorie o takzvané živočišné elektřině a hrála důležitou roli v dalším výzkumu elektrických jevů v živých organismech.
Jeho teorie ale nebyla přijata bez výhrad, zpochybňoval ji kupříkladu Alessandro Volta. Po Galvanim se přitom v medicíně nazývá jeden z historických způsobů využití elektrických proudů, a to galvanismus. V lékařství se využívalo „galvanického“ (stejnosměrného) proudu při svalových křečích a různých svalových či nervových obtížích.
Na bolest krku, ledvinové kameny i slepotu
Mezi další metody využívající elektrický proud patřily franklinizace a faradizace. Franklinizace se rozšířila v 18. století a označovala získávání elektrického náboje třením a jeho následné uschování v leidenské lahvi. Leidenská lahev sloužila k léčbě různých onemocnění, například ischiasu, bušení srdce, třesu končetin či afonie.
Faradizace pak spočívala v lékařském uplatnění indukovaného proudu při určitých nervových a svalových poruchách či různých formách ochrnutí. Na sklonku 18. století se elektroléčba předepisovala na všechno možné, jako například na horečku, bolest v krku či hlavy, ledvinové kameny, hemoroidy, hluchotu, slepotu či k zastavení menstruace.
Za první světové se jí léčili vojáci
Je třeba se pozastavit i u jména Guillaume Duchenne de Boulogne. Jde o francouzského neurologa, který se zasloužil o zdokonalení přístrojů pro elektrickou stimulaci a současně se věnoval mapování funkcí jednotlivých svalů. Jeho poznatky přispěly k rozvoji anatomie a neurologie.
V druhé polovině 19. století se ve Francii vedle toho otevřelo první elektroterapeutické oddělení, vedl ho Dr. Robert Vigouroux. Elektroléčba byla francouzskými vojenskými lékaři dále používána za první světové války, léčili jí vojáky s neurologickými a psychickými potížemi. Jednalo se nicméně o velmi bolestivé zákroky.
Elektroterapie v Československu
U nás se více rozmohla až v 20. století. Ve dvacátých letech tu poskytovalo elektroterapeutické procedury šestnáct lázní a tři sanatoria. Elektroléčba tvořila doplňkovou metodu k ostatním procedurám, jako třeba k minerálním koupelím, masážím a rehabilitacím.
K léčbě chronických revmatických onemocnění, potíží pohybového aparátu nebo poruch krevního oběhu se uplatňovala faradizace spolu s diatermií, která využívala vysokofrekvenční elektrický proud k tvorbě tepla uvnitř tělesných tkání. K upevnění pozice elektroléčby přispěl Československý elektrotechnický svaz založený roku 1919.
Zajímavý příklad propojení elektrotechniky a medicíny představovaly Elektrické lázně nacházející se v pražských Holešovicích. Zařízení poskytovalo galvanické, faradické a diatermické procedury spolu s ultrafialovým ozařováním a radioaktivní léčbou.
V současnosti se uplatňuje třeba při těžké depresi
V současnosti jde o metodu využívanou zejména ve fyzioterapii a k rehabilitaci, ale uplatnění nachází i v jiných oblastech. Například u osob s těžkou formou deprese nebo schizofrenií, na které léky neúčinkují, se uplatňuje terapie s elektrickými pulzy.
K této formě léčby vedoucí lékař Neurostimulačního centra Psychiatrické kliniky VFN v Praze Jozef Buday pro server novinky.cz uvedl: „Sami od pacientů uslyšíte, že pro pacienty je lepší si dvanáctkrát za rok dojít na elektrostimulaci než ležet na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice.” Zároveň dodal, že v nynější době probíhá terapie s elektrickými pulzy v krátké anestezii, přičemž tyto impulzy trvají jen zlomky sekundy.
Svaly jsou během ní uvolněné, a tak se na pohled jeví jen jako jemné chvění. Samotná terapie přitom platí za jeden z nejúčinnějších způsobů léčby těžké deprese, který může dosáhnout rychlejšího účinku než běžná antidepresiva. Mezi její nežádoucí účinky patří mírná bolest hlavy či svalů.
Zdroje: pmc.ncbi.nlm.nih.gov, wikiskripta.eu, sciencedirect.com, bbc.co.uk
ČLÁNKY DO MAILU