Málokterý lékařský zákrok vyvolává tolik rozporuplných názorů. Odstranění pohlavních žláz sloužilo ve starověku k výrobě dvorních eunuchů, jako válečná trofej i jako trest za zločin. Proto může znít překvapivě, že se stejná procedura o staletí později zapsala do dějin medicíny jako léčba, která nemocným prodlužovala život. Než se ale z hrůzného trestu stala terapie, trvalo to opravdu dlouho.
Co se dozvíte v článku
Když kastrace ještě nebyla léčbou
První zmínky o cílené kastraci člověka sahají až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. A to konkrétně do sumerského města Lagaš, kde takto vznikali dvorní eunuchové. V jiných kulturách na sebe kastrace brala nejrůznější podoby. V řeckých bájích připravil bůh Kronos o mužství vlastního otce Urana, v mnoha zemích se z ní stal trest za těžké zločiny a na bojištích představovala trofej pro vítěze. Vždycky přitom šlo o projev moci nad tělem druhého, nikdy o pokus někoho vyléčit.
Právě proto je pozoruhodné, že se stejný zákrok nakonec ocitl mezi seriózními terapiemi. První náznak, že by odstranění varlat mohlo tělu prospět, přinesl už v 18. století britský chirurg John Hunter. Všiml si, že stárnoucí eunuchové netrpí zvětšením prostaty, které jinak postihuje naprostou většinu starších mužů. Trvalo ovšem přes sto let, než někdo tuto úvahu uvedl do praxe.
Došlo k tomu koncem 19. století, kdy se filadelfský chirurg J. William White inspiroval souvislostí mezi odebráním vaječníků a zmenšením děložních myomů. Napadlo ho, že podobně by mohla kastrace pomoct se zmenšením zbytnělé prostaty. Své úvahy podpořil pokusy na psech a v roce 1893 je představil Americké chirurgické společnosti.
V polovině 90. let 19. století vzbudil zákrok nečekaný zájem mezi chirurgy a během pár let ho vyzkoušeli ve Spojených státech i Evropě. White u více než poloviny operovaných mužů popsal ústup potíží. Nadšení ale rychle opadlo, protože výsledky nebyly spolehlivé. Zákrok byl navíc nevratný a někteří pacienti po něm upadali do těžké zmatenosti a deprese. Metodu tak zanedlouho nahradily jiné postupy.
Nobelova cena za odstranění varlat
Skutečný zlom přišel v roce 1941. Americký urolog Charles Huggins se svým studentem Clarencem Hodgesem popsal, že u mužů s pokročilou rakovinou prostaty vede odebrání varlat k výraznému ústupu nemoci. Vysvětlení bylo prosté a zároveň revoluční.
Nádor prostaty totiž potřebuje ke svému růstu mužské pohlavní hormony zvané androgeny. Když se jejich zdroj odstraní, růst nádoru se zbrzdí. Huggins tímto způsobem navázal na objev testosteronu, který byl izolován jen několik let předtím, v roce 1935.
Byl to jeden z prvních okamžiků v dějinách, kdy lékaři cíleně zasáhli do biologického mechanismu nádoru, místo aby ho jen vyřízli nebo vypálili. Huggins se proto v roce 1966 stal držitelem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, o kterou se podělil s Peytonem Rousem. Později se věnoval i hormonální léčbě rakoviny prsu.
Odstranění varlat, takzvaná chirurgická kastrace, zůstalo po desítky let běžnou léčbou pokročilého karcinomu prostaty. Snížení hladiny androgenů, ať už jakoukoli cestou, patří k základním pilířům péče o tyto pacienty dodnes.
Vaječníky a rakovina prsu
Málokdo si vlastně uvědomuje, že kastrace se netýká výhradně mužů. Přitom odstranění vaječníků je vlastně její ženskou obdobou. A právě u žen se léčebný potenciál zákroku projevil ještě dřív než u mužů. Již v roce 1896 popsal skotský chirurg George Thomas Beatson na stránkách prestižního časopisu The Lancet případ mladé ženy s pokročilou rakovinou prsu, které odebral oba vaječníky.
Nádor se výrazně zmenšil a pacientka žila ještě téměř čtyři roky. Beatson vyšel z prostého pozorování hospodářských zvířat, kdy došel k tomu, že u dobytka spolu podle všeho souvisí činnost vaječníků a tvorba mléka. Netušil přitom, že za vším stojí hormon estrogen, jehož existenci věda potvrdila až o půl století později.
Jeho postup zabíral zhruba u třetiny nemocných a na desítky let se stal standardní léčbou rakoviny prsu u žen před přechodem. Beatsonovo pozorování bývá označováno za úplný počátek hormonální léčby onkologických onemocnění.
Kastrace jako neetický nástroj
Zatímco v onkologii měla kastrace jasně vymezený a obhajitelný smysl, v psychiatrii se pohybovala na velmi tenkém ledě. V 19. století panovala mylná představa, že sexualita úzce souvisí s duševní nemocí. Dokonce se věřilo tomu, že masturbace může způsobit šílenství. Kastrace se tak v ústavech místy používala ve snaze „zklidnit" pacienty.
Na počátku 20. století se k tomu ještě přidala eugenika. Tehdy vlivná, dnes zcela zavržená nauka, podle níž lze lidstvo „vylepšit“ tak, že se lidem považovaným za méněcenné zabrání mít potomky. Ve Spojených státech bylo proto mezi lety 1907 a 1950 násilně sterilizováno na šedesát tisíc lidí. Mezi nimi byli duševně nemocní, lidé s postižením i vězni.
Tento extrémní směr dosáhl vyvrcholení v nacistickém Německu, které roku 1933 přijalo zákon o „prevenci dědičně zatíženého potomstva". S léčbou nemají takové praktiky nic společného a dnes je vnímáme jako hrubé porušení lidských práv.
Tímto neetickým způsobem byla používána i chemická kastrace. Poprvé se objevila ve 40. letech a nejznámější obětí jejího zneužití se stal britský matematik a průkopník informatiky Alan Turing. V roce 1952 byl odsouzen za homosexualitu, která byla tehdy trestná a mylně považovaná za nemoc. Jako alternativu k vězení zvolil hormonální léčbu. O dva roky později spáchal sebevraždu.
Dnes se chemická kastrace používá kontrolovaně u některých parafilií a u pachatelů závažných sexuálních deliktů. I tak zůstává eticky citlivým tématem, protože se pohybuje na tenké hranici mezi léčbou a trestem.
Česko je jediná evropská země, která ji provádí dodnes
Málokdo tuší, že Česká republika patří v dějinách sexuologie ke světové špičce. Ústav pro sexuální patologii vznikl při lékařské fakultě Univerzity Karlovy už v roce 1921 a bývá označován za vůbec první univerzitní sexuologické pracoviště na světě. Zdejší sexuologie se rozvíjela nepřetržitě i po roce 1945 a získala pevné institucionální zázemí.
Chirurgická kastrace jako léčba sexuálních delikventů byla v Československu uzákoněna v roce 1966. Zajímavé je, že přední sexuolog Karel Nedoma už roku 1964 varoval před jejími nevratnými následky a prosazoval místo ní hormonální léčbu, kterou lze kdykoli ukončit. Přesto se v 70. letech, po založení prvního specializovaného oddělení v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, stala kastrace u nejrizikovějších pacientů zavedenou možností.
Právě tato praxe dostala Česko do hledáčku mezinárodní kritiky. Zůstáváme jedinou evropskou zemí, která chirurgickou kastraci sexuálních delikventů stále provádí. Podle studie české Sexuologické společnosti podstoupilo tento zákrok jen mezi lety 2000 a 2016 čtyřiaosmdesát mužů.
Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) při Radě Evropy praxi opakovaně (naposledy ve zprávě z počátku roku 2026, která hodnotila návštěvu z roku 2024) označuje kastraci za ponižující zacházení a vyzývá k jejímu ukončení.
Čeští sexuologové ji naopak dlouhodobě hájí jako účinnou a poukazují na velmi nízkou míru recidivy u operovaných. Na tom, kde končí ochrana společnosti a začíná nepřípustný zásah do lidského těla, doposud nepanuje jasná shoda.
Co zůstalo z kastrace v moderní medicíně
V onkologii byl skalpel z velké části nahrazen léky. Místo odstranění varlat se proto u rakoviny prostaty podávají takzvaní agonisté LHRH, například leuprorelin nebo goserelin, a antiandrogeny, které snižují hladinu testosteronu s podobným účinkem. Na rozdíl od operace je tato léčba vratná, a hlavně nemá trvalý dopad na psychiku pacienta.
Od estrogenů, které se používaly dřív, se kvůli riziku srdečních a cévních komplikací upustilo. Princip však zůstává stejný jako za Beatsona a Hugginse. Řada nádorů roste jen díky pohlavním hormonům, a když jim je přísun těchto látek odebrán, postup nemoci se zbrzdí. To, co kdysi znamenalo nevratnou operaci, dnes zvládne injekce.
Zdroje: nobelprize.org, cancerres.aacrjournals.org, academic.oup.com, ncbi.nlm.nih.gov, britannica.com, cambridge.org, coe.int
ČLÁNKY DO MAILU