Případ léčitele Jana Mikoláška: padesát vteřin na pacienta a nakonec pět let vězení

Řemeslo, které převzal od kořenářky z Volduch

Jan Mikolášek se narodil v Rokycanech do zahradnické rodiny a vyučil se u vlastního otce. Zlom přišel v roce 1918, kdy se stal učněm bylinářky Josefy Mühlbacherové z nedalekých Volduch. Od ní převzal znalosti uroskopie, metody, která spočívá v určování nemoci pohledem na lahvičku s močí, drženou proti světlu. Mezi jejich přístupy byl však zásadní rozdíl.

Zatímco Mühlbacherová posílala pacienty do lékárny, Mikolášek jim rovnou prodával vlastní bylinné směsi. Na tom bylo později postaveno celé jeho podnikání – samotné vyšetření zůstávalo zdarma, platilo se za byliny. Lékařské vzdělání neměl a ani to nikdy sám o sobě netvrdil. Na vizitkách měl uvedeno „úředně zkoušený znalec léčivých bylin“, a když ho někdo označil za kouzelníka, ohrazoval se, že je pouhý bylinář se zkušenostmi.

Ordinace, která fungovala jako expedice zboží

Čísla, která se o Mikoláškově praxi uvádějí, se navzájem rozcházejí. Sám tvrdil, že koncem 40. let předepsal pacientům v průměru vagon bylin měsíčně. Sociolog Čeněk Adamec o něm psal, že si v ústředním skladu léčivých rostlin mohl objednat, kolik chtěl, a ročně mu odtud poslali třicet až čtyřicet tun.

Byliny přitom nesbíral po mezích jako jiní bylináři. Podle podkladu krajské lékařky z roku 1959, který cituje kniha Martina a Ivany Šulcových, je nakupoval od národních podniků Živina a Léčivé rostliny Zbraslav nad Vltavou. Následně je přebaloval a prodával dráž. Mísil zhruba tři desítky druhů rostlin, k tomu vyráběl masti, oleje, kapky a dva dětské sirupy.

Vlastní vyšetření trvalo minutu i méně: Mikolášek diktoval diagnózu, personál vydával očíslované sáčky s bylinkami a zvonek pouštěl dovnitř dalšího. Součástí léčby ale byla i úprava životního stylu. Zakazoval alkohol a kouření, doporučoval pohyb a otužování a na přesném dodržování těchto postupů trval.

Mnoho děkovných dopisů a svědectví pacientů

V rodinném archivu se dochovaly desítky děkovných dopisů od lidí, kteří Mikoláškovi připisovali uzdravení svého dítěte nebo to, že se vyhnuli riskantní operaci. Podle jeho životopisce chudším pacientům dokonce platil pobyt v lázních nebo jim přispíval na stravu.

Jenštejnský kronikář Václav Kovanda, který mu jako kluk vozil na kole telegramy, vzpomínal, že mu Mikolášek v jedenácti letech z moči určil nejen prodělanou žloutenku, ale i posunuté srdce, což mu prý v dospělosti potvrdila důkladná lékařská prohlídka.

Podstatné je ale i to, co Mikolášek nedělal. Pokud rozpoznal zánět slepého střeva nebo srdeční vadu, posílal pacienta rovnou do nemocnice. Sám o sobě říkal, že v nemoci jsou si všichni rovni, a podle pamětníků nedělal rozdíly mezi chudými a bohatými.

Přečtěte si také:

Mozkožrout v Ústí zabil 16 mladých plavců. Nákaza děsí dodnes

Muž, který k němu přijel inkognito

Nejpodrobnější a zároveň nejnepřátelštější dobový popis Mikoláškovy ordinace nevytvořil lékař, ale sociolog Čeněk Adamec, zakladatel Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Vyšel v knize Šarlatáni včera a dnes ve Státním zdravotnickém nakladatelství. Tehdy se ale Mikoláškovo jméno tisknout nesmělo, léčitel v ní proto vystupuje jako „Jaroslav Cyrílek“ a Jenštejn je označován jako „Orštýn“.

Adamec v knize popisuje cestu značkovanou odhozenými lahvičkami, ženu ve vsi, která prodávala nízká pořadová čísla, předtištěné recepty, v nichž stačilo podtrhnout kód směsi, a padesát vteřin, které mu bylinář věnoval. Když prý přivezl patnáct lahviček od pacientů s přesně stanovenou diagnózou, Mikolášek zkoušku odmítl.

Ověřitelná je jen část tohoto textu, moderní medicína je však v hodnocení Mikoláškovy metody jednotná: pouhým pohledem na moč diagnózu stanovit nelze. Pediatr Miloš Velemínský zároveň dodává, že Mikolášek bylinám opravdu rozuměl a uměl pracovat s pacientovou vírou v uzdravení – a vliv psychiky na uzdravování je podle něj obrovský.

Ve svazcích StB byl „šarlatán“ úřední označení

Slovo, které dnes každý zná z názvu filmu o Mikoláškovi, používala Státní bezpečnost jako pracovní termín. „Od roku 1947 provozuje svoji soukromou živnost šarlatánskou v Jenštejně,“ stojí v úvodu jednoho ze spisů. Resumé zprávy, která putovala ministrovi národní bezpečnosti, znělo, že Mikolášek je destruktivní a nebezpečný živel.

Evidovalo se všechno: načerno postavená garáž, americké auto (zelený Hudson koupil roku 1949 od tenisty Jaroslava Drobného), návštěvy včetně arcibiskupa Josefa Berana i nadávky, které léčiteli ve vypjatých chvílích ujely. Informace z tohoto zdroje je ale nutné brát s rezervou. Ve vyšetřovacích spisech se špatně odděluje, co Mikolášek skutečně řekl, co mu vyšetřovatelé vložili do úst a co podepsal pod nátlakem.

Ochranná ruka Antonína Zápotockého a rozsudek z ledna 1959

Roku 1946 se Mikolášek setkal s Antonínem Zápotockým, který si z koncentračního tábora přivezl sněť v noze a podle lékařů měl přijít o končetinu. K amputaci nakonec nedošlo. Zhruba od roku 1948 až do prezidentovy smrti v roce 1957 stál nad léčitelem politický štít, který ho vytáhl i z obvinění z roku 1951 – mimo jiné z toho, že odmítl uvolnit dva své pracovníky do těžkého průmyslu. Paradoxně tuto klíčovou událost Mikolášek ani neuvádí ve svých pamětech dopsaných roku 1954.

Přečtěte si také:

První veřejná pitva v Čechách přilákala tisíce diváků. Jesenský ji prováděl pět dní

Po Zápotockého smrti přišla kampaň v tisku. V srpnu 1958 psala Mladá fronta, v prosinci Rudé právo a Zemědělské noviny s titulkem „Kdo udělá tečku za případem Mikolášek?“. Tu nakonec udělal 23. ledna 1959 okresní soud v Brandýse nad Labem. Obžaloba nevznesla obvinění z ublížení na zdraví, natož z vraždy, jak to znají diváci filmu, ale z krácení daní, úplatkářství, předražování bylin a nepovolené stavby. Mikolášek dostal tři roky vězení a propadlo mu veškeré jmění, po odvolání trest narostl na pět let. Odsouzeni byli i jeho asistent, řidič a kuchařka. Skeptici dnes upozorňují, že skutky, které mu kladli za vinu, patrně spáchal. Jen bychom některé z nich už dnes za trestné nepovažovali.

Historky, které se dodnes nepodařilo potvrdit ani vyvrátit

Dvě nejzajímavější epizody Mikoláškova života se ověření vzpírají. Podle první mu byla poslána moč těžce nemocného britského krále Jiřího VI. Rudé právo naopak psalo, že na velvyslanectví poslal byliny z vlastní iniciativy a dostal dvouřádkové poděkování. Státní bezpečnost pracovala s agenturní zprávou o pozvání do Anglie. Dopis z Buckinghamského paláce, o němž se léčitel zmiňoval, se v pozůstalosti nedochoval.

Druhá se týká zkoušky, kterou měl podstoupit na gestapu v Petschkově paláci. Životopisec Martin Šulc prošel fond Gestapo Praha v Národním archivu s negativním výsledkem. Nedochovaly se ale všechny knihy zatčených a Mikolášek podle všeho zatčen nebyl. Ani jednu verzi tedy zatím nelze uzavřít.

Galerie: Domácí bylinková lékárnička

• 
• 
• 

Dalších 18 fotografií

Ne všechno ve filmu Šarlatán je pravda

Do širšího povědomí vrátil Mikoláška až film Agnieszky Hollandové z roku 2020, natočený podle scénáře Marka Epsteina a námětu Martina Šulce. Ivan Trojan v něm hraje staršího léčitele, jeho syn Josef toho mladého. Snímek měl světovou premiéru na Berlinale, získal Českého lva za nejlepší film, v českých kinech ho vidělo přes 250 tisíc diváků a v roce 2021 se dostal do užší patnáctky uchazečů o Oscara za nejlepší mezinárodní film.

Tvůrci ale nikdy netvrdili, že točí životopis. Soudní proces kvůli smrti pacientky, hrozící trest smrti i milostná linka v pozadí jsou autorská licence. Religionista Zdeněk Vojtíšek to shrnuje tak, že Mikoláškův život postrádal erotickou i justiční dramatičnost, kterou mu film přidal. Ve skutečnosti byl ale mimořádný především tím, jak moc byl svými pacienty ctěn.

Film zároveň rozpoutal spor o to, jak takovou postavu vůbec vyprávět. Klub skeptiků Sisyfos mu vytkl, že léčitelské schopnosti bere jako danost, kterou nezpochybňuje. Šulc naopak míní, že k Mikoláškovi byl film v některých momentech drsný. Že se o bylináři po půlstoletí zase mluví, je ovšem právě jeho zásluha.

Zdroje: irozhlas.cz, sisyfos.cz, dingir.cz, ddjenstejn.cz, filmcenter.cz