Citlivý člověk nemůže dělat krizového manažera

Nepodceňujeme racionální pohled, leč emoce jsou při poznávání světa i sebe sama neméně podstatné. Problém nastává, je-li jich projevovaných a vnímaných buď moc, nebo naopak příliš málo.

Norma byla po mnohá staletí jasně vymezena. Spíše tvrdý, nezdolný muž a jemná, citlivá žena. Poměrně moderní ilustrací tohoto trendu je např. Kiplingova báseň „Když“ a naopak Seifertova Maminka. Změnu pohledu přináší zjištění, že je zhruba stejně citlivých i necitlivých mužů a žen. Je-li reálný projev poplatný klasickým genderovým schématům, jde o důsledek výchovy a tlaku prostředí.

Vyzkoušejte na začátek malý kvíz.

Které z následujících tvrzení je podle vás správné?

  1. Důležité je, co člověk dělá, ne co přitom cítí.
  2. Pochopit znamená pomoci.
  3. City, citečky, výmluvy a hysterie jedno jsou.
  4. Láskou nejde nic pokazit.
  5. Účel světí prostředky.
  6. Trocha empatie (vztah) nezabije.
  7. Chlapi nebrečí.
  8. Umět projevit své city je známka lidskosti.
  9. Disciplína a výkon nás neomylně vedou k cíli.
  10. Nejlepším „dopingem“ je vědomí, proč a pro koho je moje práce potřebná.

Souhlasíte-li s lichými tvrzeními, pak spíše preferujete výkon, striktní směřování k cílům a styl blízký mužům zvaným macho.

Pokud vám jsou bližší sudá tvrzení, pak dáváte přednost tzv. měkkým dovednostem před drsným tlakem na výkon za každou cenu. Muž bude mít zřejmě blízko k tzv. novým otcům.

S přesnou definicí a pojmovým označením citovosti a citlivosti je potíž. Používají se např. pojmy emoce, emocionalita, cit, citovost, cítění, vcítění, empatie, afekt, afektivita, prožitek, zážitek, hnutí mysli, sentiment…

Francouzský filozof Henri Bergson poznamenal: „Většina emocí je těhotná tisícem počitků, citů nebo idejí, které je pronikají. Je tudíž každá jedinečným stavem svého druhu, nedefinovatelným, a zdá se, že by musel být znovu prožit život toho, kdo jej zažíval, aby tento stav byl obsáhnut ve své složité původnosti.“ Filozofův rozbor mimo jiné naznačuje nesmyslnost výroků typu: „Tak si to moc neber… S tebou se nedá mluvit, hned bečíš (nebo naopak nadáváš) a vztekáš se… Namlouváš si to, co není…“

Drsňáci trpí sklerózou citů

Řecké skleros znamená tuhý. Slovo zatvrdliny se používá mj. v souvislosti s problémy nervového systému. Význam může mít i v psychické oblasti, ve sféře citů. Jde o mimořádnou tvrdost vůči sobě samému i k ostatním lidem. Spočívá v bezohlednosti vůči vlastním i cizím potřebám. S tím se pojí tvrdé, kategorické, naprosto nekompromisní zásady a morální představy. Právě zmínka o představách je mimořádně důležitá. Tito lidé jednají po svém. Nezřídka mylně předpokládají, že jen a jen oni samotní jsou oprávněni zvážit, co je morální.

Vše může být jakoby předem dáno, nejlépe odkazem na nějaký nadosobní systém. Velmi malá je ochota zprostředkovávat kompromis mezi životními potřebami a požadavky vnějšího světa.

Citlivka musí mít citů tak akorát

Na opačném okraji tzv. normálního rozložení Gaussovy křivky jsou vysoce citliví lidé. Potřebují optimální – pro okolí ne vždy snadno odhadnutelné – množství podnětů. V odborné stati čteme: „V nedostatku podnětů na ně číhá nuda, ale když se ponoří do normálního života, hrozí jim předráždění.“ Jsou nároční na vztahy a prostředí. Nedostatky ve zmíněných směrech vnímají někdy až tragicky.

Kladné, ale i negativní podněty v jejich mysli dlouho doznívají. Navíc si vše takové velice dlouho pamatují. Stav může vést k jisté předrážděnosti. Okolí to může vnímat jako přecitlivělý „uzlíček nervů“. Podnětů zaznamenají dotyční víc, neb vnímají i jemné nuance. Ty zpracovávají do mnohdy až zbytečné hloubky. Inu, „slyší i trávu růst“.

Až na hraně psychopatie

Ve výčtu poruch chování, dříve nazývaných psychopatie, lze najít jak osoby „bez citu“ s výstředním pohledem na svět, tak i osoby teatrálního typu – histrióny a jedince narcistické. Bývají velmi citliví především vůči sobě. Pro tyto poruchy bývá typická tzv. schopnost egosyntonního prožitku. Je-li jednání dotyčného odlišné od normy, netrpí tím. Považuje je za správné. Není ovšem stoik.

Jen různé – pro okolí nepřijatelné – souvislosti jsou mimo jeho rozlišovací schopnosti. Může mít tzv. hroší kůži, hladit vás do vyhlazení i citově vydírat.

Vysoce citliví lidé mají šestý smysl

Vysoká citlivost je stav projevující se v rozličných sférách. Například ve schopnosti  vcítění se. Jde o mimořádný talent vnímat a popsat pocity jak u sebe, tak i u druhých. Tj. jakýsi šestý smysl pro náladu i nevyslovené pocity. Poněkud připomínají schopnost psů vycítit emoci člověka. Samozřejmě i beze slov. Problém bývá mimo jiné v tom, že „podle sebe soudí tebe“. To, co sami považují za nutné, nebo naopak nesnesitelné, projikují na druhé.

Tito lidé mívají také více vyvinutou smyslovou citlivost. Běžný zákazník popisuje barvu látky jako např. modrou, bleděmodrou, eventuálně tmavě modrou. Odborník odliší desítky odstínů. Něco podobného bývá i zde. Senzorické vjemy jsou výrazně intenzivnější, než odpovídá průměrné percepci. Nejde samozřejmě jen o vjemy libé nebo neutrální. Nejeden muž se již urazil, když jej senzoricky citlivá žena upozornila na pach potu z takřka čisté košile či namátkou na pach jeho nohou. Zdá se, že s délkou soužití roste u obou pohlaví jak citlivost vjemů, tak i tendence zaznamenané sdělit. O toleranci to žel neplatí.

Někteří jedinci mohou být spirituálně citliví. Mají své předtuchy, vize, smysl pro esoteriku, duchy i duchovno. Touží po hlubokých existencionálních vjemech. Jsou schopni vytratit se z běžné reality do svého vnitřního světa.

Ohroženi psychosomatickými chorobami

Stav může mít význam včasného signálu. Tito lidé přicházejí k lékaři v době, kdy nemoc bývá v začátcích. Obvykle dobře reagují na homeopatika a mnohé alternativní způsoby léčby. Může jít i o rafinovaně a taktně podané placebo. Nejsou ovšem „dnešní“. Se špetkou cukru v krabičce od švýcarského léku jen tak nepochodíte. Zvýšeně je ohrožují psychosomatické choroby. Jako by byli méně odolní vůči stresu a (záporným, ale i kladným) životním událostem. Dosti často trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Zabývají se svým zdravím, záleží jim i na zdravém životním stylu nejen jim blízkých, ale i ostatních lidí. Nejsou hypochondry.

Rodina a zvýšená citlivost

„Bez rodiny se člověk chvěje v nekonečnosti vesmíru,“ děl francouzský spisovatel André Maurois. Postoj zvýšeně citlivých vystihl docela přesně. Výrazně a dlouhodobě bývají ovlivněni výchozí rodinou. Na chyby svých rodičů i jiných příbuzných nezapomínají. Spíše se děsí strachem z opakování. Ještě ke všemu jejich obavy nebývají neopodstatněné.

V rodině, jež založí, mívají sklon k perfekcionismu. I drobná chyba je drtí. Těžko se vyrovnávají s vcelku zákonitým přechodem od zamilovanosti ke vztahu ve fázi vzájemné adaptace.

Po léta podávají u nás ženy častěji návrh na rozvod než muži. Vnímají příznaky manželské krize dříve a intenzivněji než jejich protějšky.

Na druhé straně ovšem zvýšená citlivost dodává i vnitřní sílu. Tj. vůli, vytrvalost, ba i výdrž. Namátkou v souvislosti s ohledem na děti.

I v práci touží po harmonii

Krizového manažera ze zvýšeně citlivého člověka neuděláme. Potřebuje nejen, aby měla jeho práce smysl, ale navíc probíhala v pohodě, vzájemné důvěře a pochopení. Velmi těžce snášejí neslučitelné role – pocit, že zájmy podniku a zaměstnanců jsou rozdílné.

Trápí je ale i nejednoznačné role, tam, kde nejsou požadavky jasně vymezeny a přijaty nejen písemnou, ale především tzv. psychologickou smlouvou. Jejich touze po harmonii neodpovídají opačné extrémy – nevytížení v rámci pracovní role, jakož i přetížení. Těžko zvládají i relativně běžné pracovní konflikty. Morem jsou pro ně skryté konflikty interpersonální.

Jak dál?

Uzlíček překypujících citů ani balvan s citlivostí sudokopytníka z čeledi hrochovitých není ideální. Obecně platí, že čím je společnost vyspělejší, tím víc připouští citlivost jako výhodu.