Při urgentní záchraně života prostor pro rozhodování, zda léčit, či nikoliv, není. Při plánované péči ale mohou nastat situace, kdy sice lékaři terapii navrhnou, pacient ji ale odmítne. O tématu se mluvilo nedávno na tiskové konferenci pneumologů.
Pacienti na křižovatce
Když jsem sledoval práci multidisciplinárních týmů při léčbě onkologických pacientů, poměrně z velké části lékaři zmiňovali, že pacient odmítl některou formu standardní léčby. Bylo to slyšet častěji, než by člověk čekal,
popisuje Marian Rybář. On sám není lékař, ale matematik a statistik, který se podílí třeba na tvorbě strategie státu v onkologické léčbě.
Takové situace jsou a neřešíme jich zase tak málo,
doplňuje jej Jiří Votruba, přednosta I. kliniky tuberkulózy a respiračních nemocí VFN v Praze, kde lékaři mimo jiné léčí pacienty s rakovinou plic. Hovoří o rozhodnutí lidí, kteří jsou vážně nemocní, povětšinou nevyléčitelně. Léčba jim ale dokáže prodloužit život.
Jinou zkušenost má Vladimír Koblížek, přednosta Plicní kliniky FN Hradec Králové. Řešení takového dilematu je minoritní věcí. Část pacientů skutečně třeba zvolí méně účinnou, ale také méně toxickou léčbu, my ale spíše zažíváme to, že se většinou léčit chtějí, protože se chtějí pokusit o záchranu života,
popisuje.
Proč nemocní odmítají léčbu
Někdy je cenou za získaný čas zhoršené prožívání života, léčba sama jej komplikuje. Právě to může být pro nemocného impulsem další už nepodstupovat. Terapie k prodloužení života bývá zároveň často toxická a provází ji nežádoucí účinky. Mohou nemocné velmi potrápit, a přitom prodloužit život jen o několik měsíců, proto je třeba vždy zvážit, jak člověka ovlivní,
říká Martin Svatoň, přednosta Kliniky pneumologie a ftizeologie FN Plzeň.
Pokud člověk ví, že mu léčba zkazí zbytek života, protože bude často v nemocnici, procházet bolestivými stavy, chemoterapií a že má třeba jen desetiprocentní šanci, že se dožije dalších maximálně pěti let, může si prostě racionálně spočítat, že toto nechce,
uvažuje Marian Rybář.
Za pacientovým ne
ale někdy nestojí racionální úvaha. Často se setkáváme s ‚google‘ doktorem, kdy si na základě vyhledávání pacienti řeknou, že někudy v té léčbě cesta prostě nevede. Někdy se tak pacienti rozhodují na základě špatné zkušenosti z vlastní rodiny nebo blízkého okolí a někdy jde čistě o jejich úsudek,
vyjmenovává varianty Jiří Votruba.
Hledáte si informace ke zdraví a léčbě na internetu?
I já jsem se spletl
Ať už vede k ukončení léčby důvod jakýkoliv, pacient by se o něm měl rozhodovat na základě pravdivých informací, podaných v dostatečné míře a s možností se doptat. Jenže toho se nemusí od lékařů dočkat. Někdy i proto, že část věcí netuší ani oni sami.
Komunikace s vážně nemocným pacientem je velmi obtížná a stává se, že někdy pacienti nevědí, jak je jejich stav závažný, protože jim ho neříkáme do důsledků. Nemám rád ten americký přístup: ‚Máte před sebou tři měsíce života.‘ Protože v takovém případě pacientovi vezmete jakoukoliv naději a já už jsem zažil, že jsem se spletl,
říká Vladimír Koblížek. Přitom polozázraky se dějí a lidé mohou s imunoterapií nebo biologickou léčbou fungovat po mnoho let. Kolik, to ale dopředu nevíme,
dodává lékař, který vede Českou pneumologickou a ftizeologickou společnost.
Pokud se ale zdravotní stav nemocného prudce zhorší, přichází podle lékaře chvíle, kdy s pacientem a rodinou skutečně probírá, zda lepší než prodlužování léčby, jež nemusí fungovat, je připustit si, že život nemusí pokračovat. A vymyslet co nejlepší paliativní péči, aby nemocný neměl bolesti, stres a mohl dožít doma.
Lékaři by měli s pacienty důkladně a otevřeně hovořit o tom, co léčba skutečně obnáší – fyzicky, psychicky i časově. Bohužel, nemocní občas nedostávají dost srozumitelných informací, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout jak dál,
popisuje Martin Svatoň.
„Zejména u starších lidí se setkáváme s ostychem, bojí se zeptat. A někdy my sami hovoříme jazykem, kterému pacienti pořádně nerozumí. U nás v nemocnici úzce spolupracujeme s paliativním týmem na tom, abychom pochopili, jak chce člověk závěr svého života prožít, jaký je jeho cíl, a podle toho léčbu citlivě uzpůsobili,“ podotýká přednosta Svatoň.
Odborník paliativní péče jako průvodce
Člen paliativního týmu může ošetřujícímu lékaři pomoci s vysvětlováním variant léčby a pacientovi s tím, aby informace dokázal vstřebat. V takovém případě je dobré, když je už při sdělování diagnózy. To se ale zatím, bohužel, moc neděje,
říká Karolína Pochmanová, ředitelka Centra paliativní péče.
V praxi, když pracovala pro domácí hospic, se setkala s pacienty, kteří se rozhodli nepokračovat v dialýze, protože pro ně dojíždění bylo již nepřekonatelnou nebo velmi obtížně překonávanou překážkou. Nepokračování v léčbě znamenalo, že nemocný kvůli špatně fungujícím ledvinám do několika dnů zemřel. Pokud je ukončení léčby dobře vysvětlené, pacient mu rozumí a ví, co to znamená, pak je legitimní možností,
dodává.
Tento postup není univerzálním návodem, jak řešit, když člověku při terapii není zrovna dobře. Úvaha se dál neléčit přichází zejména v situacích, kdy obtíže s léčbou a cestování s ní spojeným provázejí pacientovi natolik znepříjemňují život, že další léčení mu již nepřináší benefity.
Rozhodnutí neléčit se je plně v rukou pacienta a lékařům nebo příbuzným nezbývá nic jiného, než ji respektovat. Někdy i za situace, kdy jsou rozhořčeni, že se pacient vzdává naděje na uzdravení, byť velmi malé. Takové emoce jsou u blízkých docela časté. Pramení z toho, že pacient vnímá dobře, v jakém je stavu, ale jeho okolí to nevidí nebo je v jiné fázi smiřování se s nemocí a odchodem,
vysvětluje ředitelka Centra paliativní péče. Rodině může pomoci, že paliativní týmy jsou multiprofesní, takže v nich jsou zastoupeni i psychoterapeuti nebo duchovní.
Pokud ale přichází ukončení léčby kvůli tomu, že pro pacienta nejsou její průvodní jevy snesitelné, neocitne se pak nemocný naopak v situaci, kdy závěr života bez léčby protrpí, protože se jeho zdravotní stav rychle zhorší?
Podle Karolíny Pochmanové velmi záleží, jaké onemocnění pacient má. Třeba to onkologické provází bolest, kterou je dobré tišit, což zvládnou třeba pracovníci mobilního hospicu nebo ambulance paliativní a podpůrné péče, jež nově vznikají. Naopak postupné chřadnutí křehkého seniora si tlumení léky žádat nemusí. Paliativní medicína není jen o umírání, je orientovaná na důstojnost a kvalitu závěru života. Takový může být i bez léčby,
odpovídá na otázku Karolína Pochmanová.
ČLÁNKY DO MAILU