Představte si zraněného vojáka s kulkou v břiše. Prošla jen svalstvem, nebo už perforovala střevo? Na odpovědi, kterou nebylo možné zjistit pouhým okem, závisel jeho život. Nicholas Senn proto přišel s kontroverzním řešením, a byl natolik odhodlaný, že sám sebe proměnil v laboratorního králíka.
Co se dozvíte v článku
Proslavil se už dřív jako skvělý chirurg
Nicholas Senn bývá v pramenech popisován jako americký chirurg, ale ve skutečnosti pocházel ze švýcarského města Buchs. Narodil se v roce 1844 a když mu bylo osm let, odcestoval společně s rodiči za velkou louži, kde se usadili na farmě ve Wisconsinu. Odsud, od venkovského kluka, to dotáhl až na světovou chirurgickou špičku. Lékařské vzdělání získal v Chicagu, kde v roce 1868 promoval s cenou za nejlepší disertační práci. Další titul si pak přivezl z Mnichova.
Jeho pověst rostla raketovou rychlostí. Učil hned na několika fakultách a stál u zrodu Asociace vojenských chirurgů, která funguje dodnes pod zkratkou AMSUS (The Society of Federal Health Professionals). Jako autor odborných textů byl neúnavný, zanechal za sebou desítky knih a stovky publikací. Nebyl to ale žádný kabinetní vědec. Dvakrát objel svět, vydal se do Indie, na Sibiř, do Arktidy i Antarktidy a své zážitky shrnul v cestopisu.
Mimo psaní měl zápal pro sbírání knih. Jeho soukromá lékařská knihovna patřila k nejcennějším v zemi a vzácnou sbírku sedmi tisíc starých lékařských svazků po jednom německém kolegovi koupil jen proto, aby ji věnoval chicagské Newberry Library. Dokonce po něm nese jméno jeden chirurgický nástroj – Sennův retraktor (někdy Senn-Millerův retraktor), který se používá hlavně při operacích nohou a rukou. Do dějin medicíny se ale zapsal něčím jiným: vášní pro nezvyklé experimenty.
Řešil problém, jak najít průstřel v břiše
Rentgenové paprsky objevil Wilhelm Röntgen až v roce 1895. Do té doby neměli lékaři žádnou možnost, jak nahlédnout pacientovi pod kůži a zjistit rozsah zranění, aniž by ho otevřeli. Zrovna u těch, kteří schytali kulku do břišní dutiny, to ale bylo klíčové. V případě protrženého střeva pacient potřeboval okamžitou operaci. Ale pokud střela minula střeva a žaludek, mohlo ho zbytečné otevření břicha ohrozit na životě – v době bez antibiotik lidé běžně umírali na masivní pooperační infekce.
Ošetřující lékař tak balancoval mezi dvěma možnostmi, z nichž ani jedna nezaručovala přežití pacienta. Když moc dlouho vyčkával, riskoval, že zraněný dostane zánět pobřišnice a zemře. Když šel do operace naslepo, mohl úmrtí urychlit. Často se proto čekalo, dokud nebyla situace jasná – ale to už bylo většinou na záchranu pozdě. Senn proto hledal východisko v podobě spolehlivého testu, který odhalí rozsah zranění dřív, než chirurg vezme do ruky skalpel.
Proč vsadil zrovna na vodík
Možná si říkáte, proč použil pro svůj experiment zrovna vodík. Není pro člověka toxický a tkáně nijak nedráždí. A protože je hořlavý, dá se snadno prokázat. Toho chtěl Senn využít tak, že k ráně přiblíží malý plamínek – pokud se plyn vznítí a začne hořet charakteristickým namodralým plamenem, je jasné, že kulka prošla střevem. Jako bonus měl malý plamínek ranku i zacelit.
Myšlenka hnát do těla hořlavý plyn a pak k němu dávat oheň může znít šíleně, ale právě v tom byl chyták. Vodík totiž nehoří, dokud se nesmísí s kyslíkem. Takže když se dostal dovnitř střeva, kde je kyslíku minimum, nemohl se jen tak vznítit. Zapálit se dal až v místě, kde unikal ven. Navíc hořel jen slabě, takže riziko velkého výbuchu bylo nízké.
Senn zaváděl do konečníku gumovou hadici napojenou na balonek, jímž plyn pomalu vháněl dovnitř, zatímco tlak sledoval na manometru. Asistent přitom hadici utěsnil tak, že proti ní přitiskl okraje řitního otvoru. Stačil docela nízký tlak, aby plyn překonal chlopeň mezi tenkým a tlustým střevem a prošel celým trávicím traktem.
Pokud byla někde díra, plyn pronikl do dutiny břišní. Lékař měl dvě možnosti, jak to poznat. Tím prvním byla perkuse jater. Játra jsou plný orgán a když se na ně poklepe, ozve se tlumený zvuk. Pokud se ale mezi játra a břišní stěnu vecpal uniklý plyn, vystřídal ho dutější tón. Druhou možností byl zmiňovaný modrý plamínek, který prozradil perforaci u rány.
Senn jako pokusný subjekt číslo 52
Senn metodu nejprve testoval na psech. Zvířata v narkóze střelil zblízka do břicha a pak pomocí vodíku ověřoval, zda odhalí poškození střeva. Pak je zkoušel operovat. Někteří psi tento pokus dokonce přežili. Následně přišly na řadu lidské subjekty – mrtvá těla, nemocní pacienti i zdraví dobrovolníci. Jedním z nich byl sám Senn, který si chtěl vyzkoušet, co takové nafouknutí obnáší a jak se při něm pacient vlastně cítí.
Za mírného tlaku si nechal do konečníku vpravit téměř šest litrů plynu. Dokud se rozpínalo tlusté střevo, cítil jen tlak. Jakmile vodík postoupil dál do tenkého střeva, zachvátily ho silné, křečovité bolesti. K tomu se přidal pocit na omdlení a lepkavý studený pot, který pokrýval jeho tělo. Úlevu mu přinášelo říhání, ale k úplnému odeznění bolestí došlo až po hodině a půl.
Sláva vodíkové metody rychle vyprchala
Ačkoliv Senn svou metodu sebevědomě označil za průkaznou, ze scény zmizela dost rychle. Se zdokonalováním chirurgických postupů se ukázalo, že je jistější břicho prozkoumat operací. Již dva roky po Sennově publikaci si odborná komunita posteskla, že vodíková metoda nemá tak dobré výsledky, jaké se od ní očekávaly. Sahalo se k ní opravdu zřídka a z učebnic postupně mizela.
Senna to ale neodradilo od toho, aby pokračoval v bádání a experimentech. Po objevu rentgenových paprsků se zařadil mezi první lékaře, kteří se s nimi pokusili léčit leukémii. V roce 1900 sestrojil stříkačku s řeznou jehlou, která se zapíchla do nádoru a umožnila odebrat vzorek tkáně k mikroskopickému vyšetření – šlo vlastně o předchůdce dnešní biopsie.
Riskantním pokusům podroboval nadále i své vlastní tělo. O rok později si totiž voperoval do předloktí kousek nádorové tkáně, kterou odebral jednomu ze svých pacientů. Snažil se najít odpověď na otázku, která rozdělovala lékaře na dva tábory: je rakovina nakažlivá a může se přenášet podobně jako infekce?
Zemřel 2. ledna 1908 v Chicagu ve věku 63 let. Jeho jméno se zde ale připomíná dodnes – na jeho počest byla pojmenována místní střední škola jako Nicholas Senn High School.
Zdroje: lib.uchicago.edu, hekint.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, ncbi.nlm.nih.gov, acsjournals.onlinelibrary.wiley.com
ČLÁNKY DO MAILU