O některých pokusech se mluví pořád. Například jméno Josefa Mengeleho a jeho experimenty na jednovaječných dvojčatech bezpochyby zná i člověk, který se o historii jinak nezajímá. To, že byli vězni nuceni pít mořskou vodu, že jednu ze sérií pokusů rozpoutal atentát spáchaný v Praze nebo že v Osvětimi musel pracovat lékař z Plzně, už tak často zmiňované není.
Co se dozvíte v článku
Medicína, která přestala léčit
Myšlenka „rasové hygieny" nevznikla až s Adolfem Hitlerem, řada německých lékařů a vědců ji vyznávala už dřív. Po roce 1933 jim ale nový režim umožnil tyto nápady realizovat. Dostali peníze na výzkum i ideologické krytí, čemuž mnozí neodolali a přidali se. Postupovalo se po stále krutějších krocích. Nejdřív přišly hromadné sterilizace lidí, kterým režim upíral právo mít potomky.
Pak nacisté rozjeli program, jemuž sami cynicky říkali „eutanazie". S dobrovolným ukončením života na vlastní žádost, jak tomuto pojmu rozumíme dnes, ovšem neměl nic společného. Pod krycím jménem Akce T4 šlo o systematické zabíjení lidí s postižením a duševně nemocných, které úředníci prohlásili za „životy nehodné života". Jen do roku 1941 jich takto zahynulo kolem 70 tisíc, nejčastěji plynem.
Právě na téhle akci se přitom vyškolil personál i technika plynových komor, které nacisté následně nasadili při vyvražďování evropských Židů. Koncentrační tábory se pak staly zdrojem prakticky neomezeného „materiálu" k pokusům. Oběťmi byli nejčastěji Židé, Poláci, Rusové a také Romové a Sintové (lidé, které nacisté prohlásili za podřadné).
Odhaduje se, že v táborech proběhlo kolem 70 výzkumných programů, na nichž se podílelo na 200 lékařů. Pokusy měly několik cílů. Nejen pomoct vojákům a pilotům přežít, ale také otestovat nové léky a postupy. A samozřejmě to byla jedinečná možnost, jak „potvrdit" rasové teorie. Vězňů se nikdo na nic neptal, často se operovalo bez umrtvení a výsledkem bylo buď trvalé poškození, nebo smrt.
Vězně podchladili, dusili a nutili pít mořskou vodu
Část pokusů měla pomoct armádě. Lékař Sigmund Rascher testoval v Dachau podtlakovou komoru pro letectvo. Snažil se zjistit, z jaké výšky se ještě může zachránit posádka sestřeleného letadla. Vězně proto vystavoval tlaku odpovídajícímu výškám kolem 20 kilometrů.
Dýchali natolik řídký vzduch, že se mnozí kvůli nedostatku kyslíku udusili. Na stejném pracovišti probíhaly také pokusy s podchlazením. Vězně ponořovali do ledové vody a pak zkoušeli různé způsoby zahřívání, aby našli způsob, jak zachraňovat piloty sestřelené nad mořem.
Mnohem méně známá je série pokusů z roku 1944, kterou vedli rakouští lékaři Wilhelm Beiglböck a Hans Eppinger. Chtěli zjistit, za jakých podmínek a jak dlouho se dá pít mořská voda. Do svého výzkumu zařadili 44 vězňů, většinou Romy a Sinty, kterým místo běžného pití dávali jen slanou vodu a jídlo jim zcela odepřeli. Svědci popsali, že postižení v zoufalství olizovali čerstvě vytřenou podlahu, jen aby získali pár kapek vlhkosti.
Jeden z přeživších, Karl Höllenreiner, se s Beiglböckem po válce setkal ještě jednou. A to přímo u norimberského soudu. Když měl vypovídat, vrhl se na svého trýznitele s nožem. Soud ho za to poslal na pár dní do vazby.
Nákazy i infekce vyvolávali úmyslně
Jiné pokusy měly prověřit léky, očkovací látky a protijedy. V Dachau nakazil lékař Claus Schilling malárií přes tisíc vězňů, mezi nimi 324 katolických kněží. V Buchenwaldu, Natzweileru či Neuengamme lidi záměrně infikovali skvrnitým tyfem, žloutenkou nebo tuberkulózou, aby na nich vyzkoušeli připravované vakcíny. V Sachsenhausenu a Natzweileru je vystavovali yperitu a fosgenu, tedy bojovým plynům, na které pak hledali účinné protijedy.
Extrémně kruté byly pokusy v ženském táboře Ravensbrück. Lékaři tu vězeňkyním úmyslně způsobovali rány a zanášeli do nich infekci, aby napodobili zranění z fronty. Zkoušeli také přenášet kosti, svaly a nervy z jednoho člověka na druhého. Dokonce se pokoušeli transplantovat končetiny raněným německým vojákům. Většina těchto zákroků probíhala bez umrtvení a na jinak zdravých lidech.
Rasovou teorii měla potvrdit také dvojčata
Nejznámější tváří celé této kapitoly je Josef Mengele. Pracoval v Osvětimi, kde si ke svým pokusům vybíral hlavně dvojčata. Rukama mu prošlo asi 1500 párů. Snažil se na nich doložit nacistickou představu o nadřazenosti „árijské rasy", proto prováděl nejrůznější měření, způsoboval jim nákazy, a dokonce se pokoušel o umělé spojení těl, aby vytvořil siamská dvojčata. Hodně ho fascinovala barva očí, proto do nich vpravoval různé látky, které měly změnit zabarvení duhovky.
Souběžně běžely pokusy o sterilizaci. Cílem bylo najít levný a rychlý způsob, jak zabránit „nežádoucím" skupinám v rozmnožování. Gynekolog Carl Clauberg vstřikoval ženám v Osvětimi do dělohy leptavé látky, které jim měly slepit vejcovody. Tyto zákroky byly nesmírně bolestivé a řada žen po nich trpěla těžkými záněty, některé zemřely.
Horst Schumann zvolil jinou cestu a vězně i vězenkyně ozařoval rentgenem, aniž by to tušili. Doufal, že rentgenové záření zničí funkci vaječníků a varlat. Ozáření ale způsobovalo popáleniny a ničilo tkáň hluboko v těle. Schumann pak nechával zasažené pohlavní orgány operativně vyjímat, aby na nich ověřil, jak ozáření zapůsobilo. Pro mnoho mužů to znamenalo kastraci, ženám brali vaječníky.
Pokusy na „králíčcích“ spustil atentát v Praze
Právě ravensbrücké pokusy se sulfonamidy mají kořeny v Praze. Dne 27. května 1942 českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík při operaci Anthropoid smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten o týden později, přesně 4. června, podlehl sepsi. Jeho ošetřující lékař Karl Gebhardt přitom nepoužil tehdy nové sulfonamidy a v SS se začalo šeptat, že by ho takový lék možná zachránil.
Vůdce SS Heinrich Himmler proto Gebhardta pověřil úkolem. Měl pomocí pokusů doložit, že by sulfonamidy Heydricha nezachránily a že tedy nepochybil. Gebhardt k tomu účelu vybral 74 mladých Polek, kterým se v táboře přezdívalo „králíčci" (polsky Króliki). Lékaři jim rozřezali nohy, do ran vpravili bakterie i cizí tělesa a pak sledovali, jestli lék zabere. Několik žen zemřelo, jiné zůstaly zmrzačené. Ty, které přežily, po válce svědčily v Norimberku a své zjizvené nohy ukázaly přímo před soudem.
V Osvětimi musel léčit lékař z Plzně
Do Osvětimi se dostal i lékař, který se u nás těšil velké úctě. Berthold Epstein se narodil roku 1890 v Plzni a dotáhl to až na profesora a přednostu dětské kliniky v Praze. Kvůli svému židovskému původu uprchl v roce 1940 do Norska. Tam ho ale zatkli a jako vězně deportovali do koncentračního tábora.
Mengele ho od podzimu 1943 pověřil vedením oddělení, kde se zkoumala noma – sněť obličeje, která se šířila mezi vyhladovělými romskými dětmi v takzvaném cikánském rodinném táboře. Byly mezi nimi i rodiny z českých zemí.
Epstein jako vězeňský lékař děti léčil sulfonamidy a vitamíny a u několika se postup nemoci podařilo zastavit. Většina ale zemřela a v létě 1944 nacisté tábor zlikvidovali. Sám Epstein přežil, vrátil se do Prahy a až do své smrti v roce 1962 vedl dětskou kliniku na Bulovce.
Z Norimberku vzešla pravidla dnešní medicíny
Zločiny nacistických lékařů se dostaly před americký vojenský tribunál v Norimberku. Soudní proces byl zahájen v prosinci 1946 a trval do srpna 1947. Stanulo před ním celkem třiadvacet obžalovaných, přičemž jen šestnáct z nich bylo odsouzeno. Sedm dokonce čekalo na trest smrti. Mezi popravenými byl i Hitlerův osobní lékař Karl Brandt. Mengele, kterému se přezdívalo Anděl smrti, zmizel beze stopy v Jižní Americe. Před soudem nikdy nestanul.
Z rozsudku vzešel dokument známý jako Norimberský kodex, který výrazně změnil medicínu. Jedná se o soubor deseti zásad, přičemž na prvním místě stojí dobrovolný a poučený souhlas člověka s jakýmkoli pokusem. Stal se základem pozdější Helsinské deklarace i dnešního systému etických komisí, bez jejichž schválení se výzkum na lidech provádět nesmí.
Právně vymahatelný Norimberský kodex nikdy nebyl, přesto se z něj stal jeden z pilířů lékařské etiky. Informovaný souhlas, který dnes podepisujete před každým zákrokem nebo klinickou studií, má kořeny právě tady.
Zdroje: encyclopedia.ushmm.org, britannica.com, nationalww2museum.org, holocaust.cz, mra.piebm.org, dgim-history.de
ČLÁNKY DO MAILU