Za posledních sto let prošla medicína proměnou, jakou lidstvo do té doby nezažilo. Zatímco na začátku 20. století lékaři často spoléhali především na zkušenosti, pohmat a poslech, jeho konec už patřil počítačovým tomografům, ultrazvuku nebo magnetické rezonanci. Mezi těmito dvěma obdobími však vznikla celá řada přístrojů, které zásadně změnily způsob léčby i diagnostiky.
Co se dozvíte v článku
První stetoskop byl z papíru
Jen málokterý lékařský nástroj je tak snadno rozpoznatelný jako stetoskop. Přestože jeho první předchůdce vznikl už v roce 1816 zásluhou francouzského lékaře Reného Laenneca, skutečný rozmach zažil až během 20. století.
První stetoskop představoval v podstatě jen smotanou papírovou ruličku. Tu později nahradily jednoduché dřevěné trubice, ze kterých se následně vyvinul pružný přístroj se dvěma hadičkami a membránou, který lékařům umožnil mnohem přesněji poslouchat srdce, plíce i střevní činnost.
Po většinu minulého století představoval stetoskop základní diagnostickou pomůcku prakticky každého lékaře. Umožňoval odhalit srdeční šelesty, zápaly plic, astma nebo poruchy srdečního rytmu ještě dříve, než byly běžně dostupné zobrazovací metody. Ani dnes z ordinací nezmizel, i když jeho úlohu v některých případech doplňují digitální přístroje.
Opakovaně používané injekční stříkačky
Dnes si většina lidí spojí injekční stříkačku s jednorázovým plastovým výrobkem. Ještě před několika desetiletími ale nemocnice běžně používaly stříkačky ze silného skla doplněné kovovým pístem a opakovaně použitelnými jehlami.
Po každém použití musely zdravotní sestry celý komplet pečlivě rozebrat, vyčistit a sterilizovat ve speciálních sterilizátorech. Zásadní změna přišla až v druhé polovině 20. století, kdy se začaly masově vyrábět levné plastové jednorázové stříkačky. Ty výrazně snížily riziko nákazy a postupně vytlačily své skleněné předchůdce z nemocnic po celém světě.
Nebezpečné rtuťové teploměry
Ještě na přelomu tisíciletí bylo jen málo domácností, kde by chyběl klasický skleněný teploměr se stříbrnou rtuťovou náplní. Lékaři i zdravotní sestry je považovali za mimořádně přesné a spolehlivé. Nevýhodou však byla jejich křehkost. Pokud se teploměr rozbil, uvolnila se toxická rtuť, jejíž výpary mohou při vyšších koncentracích poškodit nervový systém.
Podobný princip využívaly i klasické rtuťové tlakoměry. Sloupec rtuti po dlouhou dobu představoval nejpřesnější způsob měření krevního tlaku. Na přelomu 20. a 21. století ovšem začaly evropské státy používání rtuti postupně omezovat kvůli zdravotním a ekologickým rizikům.
Rtuťové teploměry a tlakoměry tak postupem času nahradily digitální přístroje. Přesto jsou kvalitní rtuťové sfygmomanometry dodnes považovány za jeden z nejpřesnějších referenčních přístrojů pro měření krevního tlaku a v některých zdravotnických zařízeních se ještě donedávna používaly pro kalibraci novější techniky.
Galerie: Historie lékařských teploměrů
První defibrilátory byly velké jako skříň
První klinicky používané defibrilátory vznikaly už ve 40. a 50. letech minulého století. Byly rozměrné, těžké a obsluhovat je dokázali pouze zkušení lékaři. Přístroje pracovaly se střídavým proudem, který sice dokázal obnovit srdeční rytmus, zároveň ale představoval značnou zátěž pro srdeční sval.
Významný posun přinesl až vývoj defibrilátorů využívajících stejnosměrný výboj v 60. letech. Ty byly bezpečnější a účinnější. Postupným zmenšováním elektroniky se podařilo vytvořit přenosné přístroje, které se staly běžnou součástí sanitních vozů i nemocničních oddělení.
Skutečnou revoluci pak představoval vznik automatických externích defibrilátorů. Ty dokážou samy vyhodnotit srdeční rytmus a hlasovými pokyny vedou zachránce krok za krokem. Díky tomu může život zachraňující výboj podat i laik ještě před příjezdem záchranné služby.
Železné plíce připomínající rakev
Mezi nejikoničtější přístroje minulého století bezpochyby patří takzvané železné plíce. Tento přístroj připomínal velký kovový válec, do kterého byl pacient uložen tak, že venku zůstávala pouze jeho hlava. Přístroj pomocí změn tlaku vzduchu nahrazoval práci ochrnutých dýchacích svalů a umožňoval nemocným dýchat.
Největší význam získaly během epidemií dětské obrny ve 30. až 50. letech minulého století. Virus poliomyelitidy totiž u části pacientů napadal nervový systém a mohl způsobit ochrnutí svalů potřebných k dýchání. Bez mechanické podpory většina těchto nemocných nepřežila.
Železné plíce byly obrovské, hlučné a mimořádně drahé. V některých nemocnicích stály vedle sebe celé řady těchto zařízení a zdravotníci mezi nimi nepřetržitě přecházeli. Po zavedení očkování proti dětské obrně počet pacientů rychle klesal a železné plíce postupně nahradily modernější ventilátory s přetlakovým dýcháním.
Změnily se především materiály
Při pohledu na operační sály z poloviny minulého století člověka překvapí, že řada chirurgických nástrojů se od té doby téměř nezměnila. Skalpel, chirurgické nůžky, peány, pinzety nebo retraktory mají často velmi podobnou podobu jako před desítkami let.
Zásadní proměnou však prošly materiály. Zatímco dříve se nástroje vyráběly převážně z uhlíkové oceli, dnes dominuje kvalitní nerezová ocel, titan nebo speciální slitiny odolné proti opotřebení i opakované sterilizaci.
Obrovský význam měl také rozvoj sterilizačních metod. Ještě na počátku 20. století představovaly pooperační infekce jednu z nejčastějších příčin úmrtí pacientů. Díky důsledné sterilizaci nástrojů, používání jednorázových pomůcek a přísným hygienickým pravidlům se podařilo riziko infekcí výrazně snížit.
Zdroje: britannica.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, sciencemuseum.org.uk, samhs.org.au, cesky.radio.cz, wikiskripta.eu
ČLÁNKY DO MAILU