Při zmínce o 2. světové válce se lidem kromě jiného vybaví i koncentrační tábory, kde probíhalo masové vyvražďování židů a nelidské experimenty na vězních. Nedopouštěli se jich ale jen němečtí nacisté, děly se také v Japonsku. Svou brutalitou pak proslula jednotka 731.
Co se dozvíte v článku
Komu se říkalo „klády“?
Jednalo se o tajný komplex u Charbinu, který se nalézal v severovýchodní Číně. Na tomto území operovala japonská armáda s cílem vyvíjet biologické zbraně a získat tak výhodu před svými nepřáteli. K tomuto plánu je podnítila myšlenka, že více obětí si ve válce vyžádají nemoci než samotná bitva.
Objekt vydávali za pilu a jako „klády“ tu označovali místní zajatce, které tvořili političtí vězni, zločinci, ale i chudí a bezdomovci. Mezi nimi se nacházeli především Číňané, Korejci, ale rovněž třeba Rusové. Oficiálně se program nazýval Jednotkou pro prevenci epidemií a zásobování vodou.
Hlavní postavou jednotky byl Širó Išii řídící jak výzkum usilující o zvýšení počtu nemocí u civilního obyvatelstva a vojenských protivníků Japonska, tak výzkum zabraňující nemocem u svých vojáků. Mimo něj tu působili lékaři, mikrobiologové a další odborníci, z nichž někteří zde pobývali se svými rodinami. Postupně se jednotka rozšířila i do dalších měst, například Singapuru nebo Pekingu.
Operace bez anestezie, šíření nemocí i nucená soulož
V rukavičkách se tu s vězni rozhodně nezacházelo. Zajatci byli záměrně vystaveni různým infekcím, ve zdokumentovaných případech byla zaznamenána nákaza morem, antraxem či cholerou. Další ze zaznamenaných byl syfilis. Nakažení touto pohlavní chorobou byli poté nuceni k pohlavnímu styku se zdravými jedinci, aby mohli jejich věznitelé sledovat, jak se nemoc šíří.
Mimoto je doloženo, že tu probíhaly operace bez anestezie či výzkum omrzlin. V rámci něj se zkoumala reakce organismu na působení extrémního chladu, kdy některým zajatcům byly v důsledku silného poškození tkání amputovány končetiny. Mezi zajatci se nacházely i děti a ženy, zajatkyně se přitom mnohdy stávaly oběťmi sexuálního násilí.
Letouny rozsévající blechy nakažené morem
Ušetřeno experimentů nebylo ani místní obyvatelstvo. Morem a cholerou nechali členové jednotky 731 zamořit Ning-po nebo čínskou provincii Če-ťiang, o níž se vědělo, že pomáhala sestřeleným americkým letcům. Japonské letouny na ně svrhly obilí spolu s bavlnou a blechami nakaženými morem, následkem čehož se zde choroba začala šířit.
V provincii Če-ťiang současně propukla i cholera, a to v důsledku kontaminování potravin a zdrojů pitné vody choroboplodnými zárodky. Velkou část nemocných nicméně tvořili japonští vojáci vyskytující se zrovna na tomto území. V historických přehledech se uvádí, že jich onemocnělo okolo 10 tisíc, z toho zhruba 1700 jedinců nemoci podlehlo.
Mezi obyvatelstvo byl vypuštěn rovněž antrax. Jedna z jeho obětí k tomu pro server ct24.ceskatelevize.cz dodala: „Japonci shodili toxické bomby za vesnicí. Jed byl na stromech v lese, kam jsme chodili pro dřevo. Když jsme se odřeli o strom nebo trávu, kůže začala hnít.“
Imunita výměnou za vědecké poznatky
Jednotka působila až do roku 1945, dokud nebyla císařská armáda poražena a nekapitulovala. Vedení se snažilo po sobě nezanechat žádnou stopu, rozkaz zněl zničit zařízení a zbavit se důkazů o proběhlých experimentech, což zahrnovalo i likvidaci přítomných „subjektů“. Ze zajatců vězněných v hlavním komplexu nikdo nepřežil.
Členům jednotky pak bylo poručeno o programu pomlčet. Z toho důvodu je obtížné určit počet poškozených, odhadem si nicméně hrůzné experimenty odehrávající se ve zmíněném středisku vyžádaly okolo 3000 obětí. Japonská vláda přitom po válce dlouhou dobu popírala, že by podobná jednotka existovala.
Postupně se nicméně začaly rojit dokumenty, svědectví bývalých členů jednotky a další důkazy o její činnosti. Roku 2002 tak tokijský okresní soud uznal, že japonská armáda během války vůči obyvatelstvu v Číně skutečně uplatnila biologické zbraně a způsobila jim tím újmu.
Očekávalo by se, že všichni její členové si za své činy odpykají přísné tresty. Opak je ale pravdou, ačkoli někteří byli odsouzeni, velitel Širó Išii měl se svou skupinou výměnou za výsledky výzkumu trestnímu stíhání zcela uniknout, zemřel až v roce 1959 na následky rakoviny. Řadě dalších pak nebyla jejich minulost na překážku v získání významných společenských funkcí.
Zdroje: ebsco.com, apjjf.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov
ČLÁNKY DO MAILU