Jen málokterá nemocnice u nás vypadá tak jako ta bohnická. Když do areálu vstoupíte, nejspíš budete mít pocit, že kráčíte zámeckým parkem či univerzitním kampusem. Přesně tento dojem zamýšleli její zakladatelé. Chtěli vytvořit vzdušné pavilony rozeseté v zeleni, které v 19. století působily jako zjevení v porovnání s přeplněnými a ponurými ústavy. Areál slouží svému účelu dodnes, i když se do obecné češtiny zapsal spíše jako synonymum blázince.
Co se dozvíte v článku
Proč Praha potřebovala nový ústav
Na přelomu 19. a 20. století se česká psychiatrie tísnila hlavně v pražském ústavu na Karlově (dnešní psychiatrické klinice). Město však rostlo a továrny lákaly lidi z venkova, aby se přesouvali do přeplněných předměstí.
Duševních onemocnění přibývalo a péče o nemocného člena rodiny byla v nájemním bytě náročnější než na vsi. Jako jediné schůdné řešení se pak většinou jevil pobyt ve specializovaném ústavu. Tehdy se jim říkalo ústavy „pro choromyslné“. Zemský výbor Království českého, tehdejší zemská samospráva, která síť ústavů pro choromyslné zřizovala a platila, si spočítal, že dosavadní kapacity dlouhodobě nestačí.
Usnesením z 12. listopadu 1903 proto rozhodl postavit „na zelené louce" zcela nový ústav v Bohnicích u Prahy. Po Dobřanech, které byly budované od roku 1876, šlo teprve o druhý takový ústav v zemi. Za 730 tisíc korun stát zakoupil bohnický velkostatek i s poli a přilehlým Čimickým hájem.
I když byla potřeba nového ústavu akutní, se stavbou se nepospíchalo a vznikal po etapách. Nejprve sem byli posláni samotní pacienti z Prahy, kteří sloužili jako pracovní síla. Již v létě 1904 dorazily první transporty nemocných mužů i žen, kteří pomáhali se stavbou. O pět let později vzrostl počet pracovníků na tři stovky.
Stavba na zelené louce a architekt vlády
Zlom přišel 28. dubna 1909, kdy zemský výbor prohlásil bohnickou kolonii za samostatný Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Jeho prvním ředitelem se stal MUDr. Jan Hraše. Od tohoto data, tedy před 117 lety, se odvíjí novodobá historie nemocnice a rok 1909 najdete dodnes vytesaný na průčelí vstupní budovy.
Za to, že dnes areál působí spíše jako panství než léčebna, vděčíme architektovi Václavovi Roštlapilovi. Jedná se o tvůrce Strakovy akademie (dnešního sídla vlády), který vypracoval návrhy administrativní budovy, kostela a vil.
Administrativní budova, dokončená v roce 1909, v podstatě působí jako zmenšená novobarokní obměna „Strakovky“. Dominantou celého areálu se stal kostel svatého Václava, jehož věž se tyčí do úctyhodné výše 55 metrů. Na výzdobě chrámu, dokončeného roku 1916, se podíleli umělci jako Jakub Obrovský nebo Franta Úprka.
Mezi lety 1906 a 1912 vyrostlo v ústavu celkem 28 léčebných pavilonů a kapacita se tím navýšila na 1774 lůžek. Na tehdejší dobu to bylo opravdu hodně budov, což umožňovalo pacienty třídit podle závažnosti jejich onemocnění. Jeden pavilon byl dokonce vyhrazen ke zkoumání duševního stavu pachatelů nejtěžších zločinů, proto se mu začalo říkat „zločiňák“.
Dobová léčba zahrnovala inzulin a svěrací kazajky
Za první republiky neměli lékaři k dispozici žádné účinné léky. Dobová psychiatrie se spoléhala hlavně na koupele a zábaly z vlhkých prostěradel. Zabalený pacient se nemohl prakticky hýbat, což vedlo k jeho utlumení. Hojně se také využívaly izolační místnosti, síťové postele, omezovací kazajky a popruhy, mezi personálem známé jako „kurty“.
Už tohle může znít pro někoho děsivě, ale oproti dalším metodám patří ještě k těm mírnějším. Lékaři zkoušeli pozdní stádium syfilitidy (progresivní paralýzu) léčit tím, že pacienta záměrně nakazili malárií. Vysoké teploty při horečce totiž ničily původce onemocnění. Obdobný postup testovali i u schizofreniků. Na tlumení epilepsie se používal brom a luminal, u alkoholiků se odvykání urychlovalo apomorfinem.
Naprostou novinkou v léčbě schizofrenie se pak v roce 1937 stalo inzulinové koma, kdy byl pacient cíleně a opakovaně přiváděn do stavu hlubokého bezvědomí. Po válce přibyla k těmto metodám ještě prefrontální lobotomie (přerušení nervových vláken spojujících čelní lalok se zbytkem mozku) a střídavě se využívaly také elektrošoky.
Všechno to zní hodně drsně, ale tehdy šlo o špičkové metody. První psychofarmaka se totiž objevila až v padesátých letech.
Za okupace šlo v ústavu o život
Nejtěžší zkouškou v dějinách ústavu (a místní psychiatrie obecně) byla nacistická okupace. Péče o nemocné upadala a psychiatrická síť v Čechách se rozpadala. Pražský ústav byl zrušen úplně, ten v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě se změnil v lazaret SS. V dubnu 1943 došlo k britskému náletu na Dobřany, což odnesl i místní ústav. Z velké části byl zničen a o život přišlo 360 chovanců. Bohnice pak přijaly do své péče 300 pacientů.
I když tím riskovali vlastní život, zaměstnanci se nebáli pomáhat těm, které režim považoval za zločince. Ústav se opakovaně stal úkrytem pro fiktivní „pacienty", které tak personál zachránil před postihem za odbojovou činnost či nepohodlné smýšlení. Na podzim 1942 ale gestapo odhalilo ilegální skupinu, která sháněla prostředky pro rodiny vězněných odbojářů. 14 členů této skupiny zaplatilo za své jednání životem v Osvětimi.
V roce 1942 byl do funkce správce dosazen Němec Johann Jurka, který se měl jako příslušník SA podílet na vyhlazení Lidic. Padl na něj také stín podezření, že zatýkal přímo v ústavu a že jednoho pacienta vydal na smrt. Týden před koncem války z Bohnic uprchl.
Když měly Bohnice zmizet
Věděli jste, že po únoru 1948 měla bohnická nemocnice přestat existovat? Rozhodnutím předsednictva vlády z 19. prosince 1950 byla určena k likvidaci. Z areálu se pak měla stát kasárna protivzdušné obrany. Úřady plánovaly pacienty umístit do jiných léčeben, část z nich dokonce do prostor bývalého internačního tábora v Terezíně.
Tento plán se ale nepodařilo dotáhnout do konce, protože náhradní objekty nebyly na náhlý příjem pacientů připravené. Od úplného zrušení se tedy ucouvlo. V Bohnicích ale pro pacienty zůstalo jen tisíc lůžek v 17 pavilonech, zbytek areálu obsadila armáda. Vojenský útvar uprostřed zdravotnického zařízení byl paradoxem, který zde ale vydržel neuvěřitelně dlouho. Poslední pavilon vojáci uvolnili až v roce 1991.
Právě v těch nejstísněnějších letech přitom dorazila do Bohnic naděje v podobě prvních tlumících léků. Nová psychofarmaka konečně zabrala i u těžkých případů a uvolnila lékařům ruce, takže se mohli začít věnovat psychoterapii a moderním terapeutickým postupům. Ústav, který dříve fungoval spíše jako „hlídací“ zařízení, se pomalu stával skutečnou léčebnou.
Od „léčebny" k „nemocnici" a festival Mezi ploty
Sametová revoluce otevřela Bohnicím dveře doslova i obrazně. Areál se začal otevírat veřejnosti a duševní onemocnění přestávala být tabu. Pro dějiny Bohnic je zásadní rok 1992, kdy zde poprvé proběhl festival Mezi ploty. Festival dnes platí za největší evropskou kulturní akci zaměřenou na duševní zdraví.
Myšlenka byla prostá a silná: nechat na jednom pódiu vystupovat profesionální umělce vedle lidí s handicapem a ukázat, že hranice mezi „námi" a „jimi" je tenčí, než se zdá. V areálu pak ožilo i Divadlo Za plotem a vznikla socioterapeutická farma s hipoterapií.
Za érou stigmatu udělal symbolickou tečku rok 2013. Tehdy se z „Psychiatrické léčebny Bohnice" stala „Psychiatrická nemocnice Bohnice". Nešlo o pouhé přejmenování, záměrem bylo postavit péči o duševní zdraví na úroveň ostatních lékařských oborů.
Právě tuhle proměnu má na svědomí i zmiňovaný festival. „Byl to takový první okamžik ukázat, že se tam vyskytují úplně běžní lidé jako my," vzpomínal ředitel Mezi ploty Robert Kozler v rozhovoru pro Český rozhlas. Trvalo prý asi čtyři roky, než se do areálu podařilo dostat tisíce návštěvníků.
Moderní Bohnice tak stále platí za největší psychiatrické zařízení v zemi a zároveň se snaží zbavit nálepky, která jim byla přišita před více než 100 lety. Ostatně jejich vlastní heslo to shrnuje nejlíp: normálně pomáháme.
Zdroje: bohnice.cz, bohnice.cz – historické milníky, mzd.gov.cz, ct24.ceskatelevize.cz, praha.rozhlas.cz, irozhlas.cz
ČLÁNKY DO MAILU