Hlavní navigace

Florentský syndrom: zasaženi krásou. Proč lidé kolabují před mistrovskými díly?

3. 11. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Existuje spousta psychických fenoménů, jejichž příčinu zatím nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit. Patří mezi ně také tzv. Florentský syndrom, který se projevuje nervovým kolapsem při pohledu na nádherná umělecká díla.

I když se tento stav považuje za psychosomatické onemocnění, které lidem přivádí záchvaty paniky, nebo třeba i skutečný infarkt, je možné zamyslet se také nad tím, jak tyto stavy využít pozitivním způsobem. Každé silné psychické pohnutí má přece svůj důvod a vede k následnému uvolnění – katarzi, která má očistný a léčebný účinek.

Co je Florentský syndrom a na jakých místech k němu dochází

V roce 1871 popsal zřejmě jako první ve své knize Neapol a Florencie: Cesta z Milána do Reggia francouzský spisovatel Stendhal svou podivnou zkušenost při návštěvě Florencie:

„Byl jsem v jakési extázi, z myšlenky, že jsem ve Florencii, blízko velikánům, jejichž hrobky jsem viděl. Pohlcený rozjímáním o posvátné kráse… dosáhl jsem bodu, kdy člověk zažívá nebeské pocity… Všechno mluvilo tak živě k mé duši … Když jsem opouštěl kostel Santa Croce, měl jsem bušení srdce, jemuž v Berlíně říkají ‚nervy‘. Život ze mě vyprchával. Šel jsem strachuje se, že upadnu.“ 

Napříč časem bylo ale případů víc. Teprve v roce 1979 se tímto jevem začala vážně zabývat italská psychiatrička Graziella Magheriniová, která závěry ze svého výzkumu shrnula v knize Stendhalův syndrom (vyšla v r. 1989).

Stendhalův syndrom, kterému se také říká Florentský syndrom dle místa jeho častého výskytu, se objevuje na místech, jež jsou známá velkou koncentrací uměleckých děl. Nejčastěji je to právě Florencie a záchvaty provokují díla takových velikánů, jakými byli Michelangelo, Botticelli nebo Caravaggio.

Galerie: Místa a díla vyvolávající Florentský (Stendhalův) syndrom

(s využitím Wikipedie: Stendhalův syndrom)

Vede až ke kolapsu

A jak se vlastně takový Florentský syndrom projevuje? U citlivějších a vnímavějších jedinců dochází k přesycenosti uměním a estetickou či duchovní krásou natolik, že jejich organismus zahlcen silnými emocemi kolabuje. Dochází tak k různým psychosomatickým projevům od pláče přes třes, bušení srdce, závratě, nevolnost, mdloby, panické ataky, infarkt, ztrátu vědomí až po dočasné šílenství a projev psychózy.

Právě světově proslulé umělecké galerie a místa se silným geniem loci (duchem místa) jsou vyloženě pověstná tím, že Stendhalův syndrom provokují. Racionální lidé, kteří nemají tak silné estetické cítění a uměleckou duši, jsou většinou v tomto směru ve výhodě, protože je zpravidla syndrom nepostihne. Citliví jedinci ale mohou tento syndrom a jakousi extázi či katarzi v různě silné intenzitě prožít, i když čtou knihu nebo sledují v divadle balet, slyší hudbu a podobně. Záleží na tom, v jaké míře se u nich duševní pohnutí dostaví.

Zaznamenaných příkladů z historie i současnosti by bylo mnoho a ne vždy je třeba vnímat je vyloženě negativně. Podobně jako Stendhalův syndrom se například projevuje i Pařížský nebo Jeruzalémský syndrom u zahraničních turistů, kteří jsou oslnění krásou pro ně dosud neznámého města. Pařížský syndrom byl nejčastěji zaznamenán u Japonců, pro které byla Paříž terra incognita (země neznámá), Jeruzalémský syndrom provokoval silně duchovní náboj města.

Proč potřebujeme katarzi

Ke zhroucení osobnosti dochází z přesycenosti krásou, uměním, nádherou přírody, silným estetickým a duchovním zážitkem. Každý tento stav má svůj katarzní (očistný) charakter a ve výsledku spěje k něčemu velmi přínosnému. Kdybychom nechali člověka v katedrále lkát, naříkat a chytat se za srdce celé hodiny, odejde z ní jako úplně nový člověk. Skutečné nebezpečí nepředstavuje ani tak silné duševní pohnutí, ale spíše intervence druhých lidí, možnost úrazu nebo pádu ve chvíli, kdy se člověk nekontroluje, anebo také vnitřní konflikt postiženého pramenící z obavy, jak zareaguje okolí na jeho zmítající se tělo v extázi. Nepochybně tyto stavy souvisí s procesy v mozku a s nadměrným uvolňováním konkrétních hormonů, například dopaminu a serotoninu, ale to vše je prozatím ve fázi vědeckého zkoumání.

S pojmem katarze pracoval už známý antický filozof Aristotelés (4. st. př. n. l.), který jej spojoval s působením uměleckého díla, konkrétně antické tragédie, na člověka. Na něj pak navázal psychoanalytik Sigmund Freud (1856–1939). Ten katarzi (řízenou abreakci) považuje za velmi zdravý způsob uvolnění potlačených traumatických vzpomínek, bloků a vnitřních konfliktů, které mívají neurotické a psychotické následky. Proto vlastně lze jakékoliv podněty k silnému duševnímu pohnutí považovat v jistém smyslu za zdravé.

Extáze nebývá spojována jen se sexem

Jedním z projevů Florentského syndromu je jakýsi stav vytržení, extáze, která bývá často spojována buď s mystickým zážitkem, anebo se silnými sexuálními prožitky. Konkrétně se sexualitou se pojí takzvaný Rubensův syndrom, který působí obdobně jako Florentský, ale pro změnu provokuje silné sexuální vzrušení. Na vině bývají jak úchvatná díla malíře Rubense, tak samozřejmě i mnohá díla dalších mistrů.

Samotná extáze může být vyprovokována i pobytem v nádherné přírodě, kdy pod vlivem silného mystického prožitku ztrácíme kontakt s realitou a dostáváme se do stavu vytržení, vnímání sebe sama jako součástí celého vesmíru, pochopení podstaty lidského života či navázání přímého kontaktu s Bohem.

Etikoterapeut Ctibor Bezděk (1872–1956) popisuje ve své knize Etikoterapie v kapitole Extáze případ Florentského syndromu, který prožil ruský teolog a filozof Sergej Bulgakov při pohledu na Raffaelovu Sixtinskou Madonu v Drážďanech: „Sama jsi se dotkla mého srdce, kterém se zachvělo tvým voláním … Byl jsem jako bez smyslů. Hlava se mi točila, z očí se řinuly hořkoradostné slzy, v srdci se uvolňoval jakýsi tvrdý uzel. Rozhodně to nebylo jen nějaké estetické vytržení. Nikoli, bylo to setkání, nové poznání, zázrak. V celém lidském životě se vyskytne jen málo tak blažených chvil, blaženějších než tyto slzy.“ 

I nevěřící pokleknou…

Další příklady Florentského syndromu, extáze či mystického prožitku zmiňuje Ctibor Bezděk například v souvislosti s návštěvou výstavy Ruského muzea ve Zbraslavi jedním nejmenovaným turistou. Ten mu vyprávěl, jak na něj zapůsobil obraz z Himalájí ruského autora Nikolaje Konstantinoviče Rericha: „Chtělo se mu pokleknout a pomodlit se,“ píše Bezděk, „… tak ho ohromila a současně oslnila velkolepost, grandióznost a krása himalájské přírody.“ Na jiného zase zapůsobil náhrobek italského sochaře Canovy v jednom z vídeňských kostelů. Tento člověk, ačkoliv nebyl věřící, měl také potřebu pokleknout a pomodlit se.

Jeden návštěvník výstavy Augusta Rodina usedl unaven prohlídkou výstavy, sklonil hlavu, a když ji znovu pozvedl, spatřil sochu Jana Křtitele, jak kráčí směrem k němu. Iluze chůze Křtitelovy sochy byla tak přesvědčivá, že tento člověk div úžasem nevykřikl, popisuje Ctibor Bezděk jeden z dalších případů Florentského syndromu. Kráčející ženská postava z antického uměleckého díla (nástěnné malby) se také stala předlohou románu Gradiva německého autora Wilhelma Jensena a také předmětem Freudovy psychoanalýzy.

Jak se zdá, těchto případů není málo, a pokud jste sami ještě nikdy nic takového nezažili a rádi byste prožili mystický zážitek či očistnou katarzi, nezbývá než se vypravit po stopách památek významných světových umělců.

Autor článku

Externí redaktorka a copywriterka píšící pro webové i tištěné magazíny. Zaměřuje se na oblast zdraví, historie medicíny, psychologie, filozofie, etikoterapie a alternativní medicíny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).