Behaviorismus označuje přístup zaměřující se na chování i způsoby učení se mu. Staví na tezi, že lidské jednání je vyústěním učení a utváří se na základě vztahu mezi podněty a reakcemi. Podle behavioristů dochází k ovlivňování člověka jeho odměňováním za požadované reakce, nebo naopak trestáním za ty nežádoucí. Dnes už se ovšem ví, že jde o mnohem složitější proces.
Co se dozvíte v článku
Jak experiment probíhal
Cíl experimentu byl jasný, pokusit se devítiměsíčního kojence naučit strachu z něčeho, co měl dříve v oblibě, a sice bílého laboratorního potkana. Experiment dostal název Malý Albert, ačkoli skutečné jméno dítěte známo není. Stáli za ním John Watson a jeho kolegyně Rosalie Rayner. První jméno by mělo být zájemcům o psychologii povědomé, jedná se o jednoho ze zakladatelů behaviorismu.
Vědci nejdříve nemluvněti ukazovali různé předměty, zvířata i bílého laboratorního potkana. Jakmile dítě začalo po tomto chlupáči natahovat ručky, udeřil kdosi kladivem do kovové tyče ve vzdálenosti asi jednoho metru od něj. Dítě se pochopitelně polekalo a propuklo v pláč. Tento průběh se několikrát opakoval. Mezi pokusy ho nechali badatelé hrát si s kostkami, aby si ověřili, zda v něm zvuk nevyvolal všeobecnou úzkost.
Posléze došlo k tomu, že když před kojence potkana položili, dítě začalo plakat a odtahovat se od něj, i když rána nezazněla. Jedná se o názorný příklad klasického podmiňování v praxi. Chlapec si vypěstoval strach nejen na bílého potkana, ale i další věci, které se mu nějakým způsobem podobaly, jako například bílého králíka, psa, vatu, kožešinový kabát nebo masku Santa Clause s bílými vousy.
Kritika a slabá místa experimentu
Zhruba po měsíci chlapce těmto objektům znovu vystavili. Jeho reakce byla o něco slabší, již bez pláče, i když nadále trvalo vyhýbání se spouštěči strachu. Experiment v tomto bodě přestal, jelikož dítě nemocnici opustilo dříve, než vědci mohli přejít k další fázi. Ta měla sestávat v oproštění se od naučeného strachu skrze spojení zvířete s příjemnými doteky, hrou atp.
V dnešní době by takový experiment nebyl proveditelný. K jeho uskutečnění je nyní nutný informovaný souhlas účastníků a velký význam se během něj přikládá minimalizování stresu. Matka dítěte sice s jeho účastí ve výzkumu souhlasila, ale není jisté, do jaké míry byla obeznámena s jeho rozsahem a povahou. Experimentování s dětským strachem navíc postrádá morální zábrany a jakýkoli projev lidskosti, přesto je třeba tento případ vnímat ve světle rané experimentální psychologie.
Etika nicméně nepředstavovala jediný problém. Studie pokulhávala také na tom, že nezahrnovala kontrolní vzorek ani jiné dítě vystavené stejným podmínkám, což je ve výsledku jedině dobře, z pohledu vědy se ale pak její závěry jeví jako neprůkazné. Nepočítala ani s tím, že strach se mohl dostavit jako důsledek přirozeného vývoje. Reakce chlapce byly kromě toho nekonzistentní a leckdy mírné, např. při cucání palce se strach nedostavoval. To vyvozování závěrů dále problematizuje.
Kdo byl malý Albert?
Kdo byl oním dítětem, se nikdy nepodařilo s jistotou určit. Watson byl totiž nedlouho poté z univerzity propuštěn kvůli svému románku právě se spolupracovnicí Raynerovou, a tak jeho jméno zůstalo tajemstvím.
Nejčastěji se v této souvislosti mluví o Douglasovi Merrittem, který měl předčasně zemřít z důvodu hydrocefalu. Chlapcovi bylo pouhých šest let. Zda tedy experiment zanechal na chlapci dlouhodobé následky, nebylo možné nikdy ověřit. Dále se spekuluje o tom, nejednalo-li se o Williama Alberta Bargera.
Co je klasické podmiňování?
Oním klasickým podmiňováním se má na mysli spojení dvou původně na sobě nezávislých podnětů, v tomto případě bílého potkana a hlasitého úderu do tyče, které vedou k podmíněné reakci, zde šlo o navození strachu z potkana. K experimentu došlo na Univerzitě Johnse Hopkinse roku 1920, tedy ještě před zavedením etických standardů.
Watson byl přesvědčen, že člověka formuje mnohem více okolní prostředí než genetika, což dokládá jeho proslulý citát uveřejněný na serveru lidovky.cz: „Dejte mi tucet zdravých dětí a můj vlastní svět, ve kterém bych je mohl vychovat, a zaručuji vám, že každé vycvičím jako odborníka, v jakémkoliv povolání se mi zamane, bez ohledu na jeho talent, záliby, tendence či původ.“
Zdroje: blog.idnes.cz, mojepsychologie.zeny.cz, simplypsychology.org, verywellmind.com
ČLÁNKY DO MAILU