Hlavní navigace

Donald Trump odešel, ostatní zůstávají. Jak se chová narcis?

29. 1. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Nedávný prezident USA býval označován i za císaře narcistů. Pouhý titul prezidenta by byl v této vybrané společnosti málo. Základní povinností v onom „klubu vyvolených“ je být báječný.

Květ oné báječnosti roste na půdě plné sobectví, arogance, pohrdání jinými lidmi. Samozřejmě i přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Angličtina pro ně má označení „big-headed“ – velké hlavy, velkohlaví.

Narcismus je porucha osobnosti

Americký výzkum zjistil, že narcistní muži mají sklon přeceňovat velikost své hlavy a objem mozku. Narcistní ženy mívají sklon k přemrštěným odhadům „velikosti plic“. Hypotéza, že to svědčí o nadsazování své inteligence, ba přímo omnipotence (všemohoucnosti) u mužů a o přeceňování fyzické přitažlivosti u žen, je stěží prokazatelná. Leč není šprochu… Inu: Já, Já, Já, nade mne není.

Z psychiatrického hlediska jde o poruchu osobnosti. Tento termín je korektně řečenou obdobou v hovorové řeči stále přežívajícího označení psychopat. Ať již tak či onak, pro narcisy jsou typické určité rysy:

Chování narcisty

  • velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti,
  • fantazie o vlastních neomezených možnostech,
  • zdůrazněná až teatrální potřeba neustálé pozornosti a obdivu,
  • velmi citlivé reakce, pokud je ohroženo všeobecné uznání vlastní výjimečnosti,
  • problémy v mezilidských vztazích,
  • pocit oprávněnosti, snad až poslání umožňující jednat po svém,
  • nepřizpůsobivost.

Narcisté nechápou, proč by se alespoň někdy měli vcítit do potřeb druhých. Jejich zbytnělé ego požaduje bezpodmínečné přizpůsobení od ostatních. Charakteristický je povzdech ženy, jež se mnoho let partnerovi přizpůsobovala, mj. i v jeho zálibách. S odstupem času konstatovala: „Měli jsme některé společné jeho zájmy.“

Pocit vlastní grandióznosti je sice absolutní, ale svým způsobem křehký. Nejsou schopni poučit se, a už vůbec ne reagovat s noblesou na kritiku, porážku nebo zklamání. V lepším případě reagují ostentativní lhostejností, neb „je to pod úrovní jejich vnímání“. Častěji se chovají jako bůh pomsty.

Velká slova, malé činy

Osoby vzhlížející samy k sobě snadno přijímají svá práva. S povinnostmi je to složitější. Plně akceptují to, pro co se sami rozhodli. Jinak „skutek utek“.

Své neúspěchy, prohry, nezodpovědné jednání zdůvodní pseudoargumenty – racionalizací. Využívají tzv. eristické dialektiky, tj. agresivního způsobu vedení sporu, snahy mít vždy pravdu, dosáhnout svého jak faktickými a čestnými, tak i smyšlenými, nečestnými argumenty. Neštítí se ani prokazatelných lží. Jak říká citát připisovaný (prý mylně) nacistickému ideologovi: „Stokrát opakovaná lež stává se pravdou.“

Rádi používají tzv. velká slova, předstírají ušlechtilé motivy i zájmy.

Jde o trvalý stav, ne jen občasné chování

Diagnostická kritéria psychiatrických klasifikací požadují trvalost popsaného stavu. Občasná epizoda k diagnóze nestačí. Dále je nezbytné následující:

Výbava narcisty

  • Velikášský pocit vlastní důležitosti a jedinečnosti, např. nadsazování úspěchů a schopností, soustředění na výjimečnou podstatu vlastních problémů.
  • Zaujetí fantaziemi o neomezeném úspěchu, síle, skvělosti, kráse nebo ideální lásce.
  • Předvádění se: osoba vyžaduje stálou pozornost a obdiv.
  • Chladná lhostejnost nebo výrazné pocity hněvu, ponížení, studu, pokoření nebo prázdnoty jako reakce na kritiku, lhostejnost druhých nebo na porážku.

Alespoň dvě z následujících charakteristik interpersonálních vztahů:

  • nároky: očekávání zvláštní přízně bez zpětné odpovědnosti, např. překvapení nebo hněv, když lidé nedělají, co on žádá,
  • interpersonální zneužívání: využívání výhod vydobytých jinými osobami k uspokojení vlastních přání a pro vlastní postup, přehlížení osobní integrity a práv ostatních,
  • choré vztahy, které kolísají mezi extrémy nadměrné idealizace a znehodnocování,
  • chybějící empatie: neschopnost rozpoznat, jak se druzí cítí, např. neschopnost pochopit úzkost, neštěstí někoho, kdo je vážně nemocen.

Psycholog C. G. Jung nazval již před lety narcismus jako epidemii moderní doby. Těžko říci, zda jen oné doby. Caligula či Herodes si nezadali s Hitlerem či Stalinem. Dnes žijeme v době postmoderní, ovšem narcisům též příznivé.

Nejen muži. Máte narcistní matku?

Nejen v tomto článku, ale obecně v literatuře o narcismu bývá porucha demonstrována na mužích. Možná to souvisí s narcistní touhou být jak ve firmě, tak i v politice za každou cenu lídrem. Narcismus se ovšem může projevit i ve specificky ženské roli – v mateřství.

Narcistní matka je nechtěná kombinace ohně a vody, a navíc blízká osoba.

Zda vám právě vaše matka někoho takového připomíná, zjistíte v následujícím testu:

Jeden z klientů psychologa na adresu svojí matky poznamenal: „Ulice jsou plné zlodějů a vrahů. I takové je třeba chránit. Mohla by některému z nich ublížit.“ Dodávám, že ono „ublížení“ by nebylo fyzické. Jsou totiž jiné, rafinovanější postupy.

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).