Hlavní navigace

Atlas štěstí. 33 návodů z různých zemí, jak chytit zlatou mušku

 Autor: Depositphotos.com
„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá…“ Báseň Adolfa Heyduka zřejmě zůstane přinejmenším názvem „věčně zelená“.
Tomáš Novák 25. 6. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

To díky kultovnímu filmu Škola základ života (z roku 1938). Profesor v podání Jaroslava Marvana a studentík v podání Ladislava Peška jsou v něm, při rozboru onoho literárního dílka, dokonalí.

Jak dosáhnout štěstí?

Hledáte-li štěstí a návod k němu, pak aktuálně nenajdete pomoc k navození kýženého stavu pod internetovým heslem „muška jenom zlatá“. Dozvíte se tam jen podrobnosti o již zmíněném filmu režiséra Martina Friče.

Což zkusit „hormony štěstí a dobré nálady – endorfiny“. Stačí kliknout a informací máte přehršel. Jenže při četbě se stěží zbavíte pocitu poněkud reklamního zabarvení nabízených faktů.

Takže do třetice: Helen Russellová v knize Atlas štěstí, 33 mezinárodních návodů, jak dosáhnout štěstí popsala zvyklosti a přístupy k životu, jež dle zkušeností občanů ze třiatřiceti zemí světa vedou k dosažení stavu hodného prožitku mušky zlaté.

Helen Russellová: Atlas štěstí, 33 mezinárodních návodů, jak dosáhnout štěstí
Autor: Jota Brno, 2019

Helen Russellová v knize zkoumá, jak různé národy dosahují štěstí

Mezinárodní návody na štěstí

Namátkou anglické pojetí jolly má pilíře v nezávazném popovídání si na nerozčilující témata, nejlépe coby doprovodu konzumace kvalitního čaje a sušenek. Fakta z Atlasu doporučuji doplnit o konstatování Winstona Churchilla: „Velký šálek silného černého čaje doplněný několika kapkami mléka je často to poslední, co nám zabrání ve skoku z okna.“

Zrnko štěstí v popovídání nacházejí i Australané. Když konverzace skončí, no worries, nemusíme se do ní nutit. Splněno, v pohodě si zamlčíme. No worries lze volně přeložit do češtiny rčením „proč stahovat kalhoty, brod je ještě daleko“.

Fair go je něco jiného. Na „férovou hru“ – korektní respektování pravidel, dodržení slibu, si v Austrálii opravdu potrpí a považují je za předpoklad šťastného života.

Bhútán – oproti Austrálii rozlohou pouhá zemička – má zhruba sedm set tisíc obyvatel. Vše v Evropě zastupují pouhá dvě velvyslanectví. Stát usiluje o stav zvaný „hrubé národní štěstí“. Pozoruhodné je zjištění: „Bhútánci netvrdí, že jsou šťastní. Pouze usilují o to, aby šťastní byli.“ Tj. ctí přírodu, jsou skromní a snaží se, aby jejich karma byla co nejlepší. Se jmenovanou totiž neradno si hrát. Karma dneška výrazně ovlivní, jak šťastný bude její nositel v dalším životě. Inu… každému jeho nebe. Když už jsme u odlišností, připomeňme, že bhútánští nomádi žijí polygamně. S tím související eventuální štěstí je možná hodno obdivu, ne však následování… ehm… přinejmenším v našich podmínkách.

To Finové jsou nám – lidem křtěným Vltavou a Moravou – překvapivě blízcí. Jejich představa o štěstí je jednoduchá. Naplnit si ledničku, abyste nějakou dobu nemuseli ven. Zatáhněte záclony, oblečte se pohodlně… Odpočívejte, jezte, pijte a netrapte se maličkostmi.

Švédové považují za místo pro štěstí jako stvořené – smultronställe, úkryt –, poklidný, civilizací nenarušený kus přírody. Tam se lze šťastně schovat před bědami moderního světa. K obecnému označení výše uvedeného může posloužit obrazné konstatování – je to „záhon lesních jahod“.


Autor: Depositphotos.com

Některé národy potřebují k pocitu štěstí přírodu…

Dánské hygge znamená pohodu a klid i teplo domova, drobnosti, které máme rádi, poklidnou nenápadnost bez stresu. S tím se pojí velké štěstí. Povšechně skandinávský lagom je – na cestě ke štěstí – styl střídmý, variabilní, praktický. I ten usiluje o sepjetí s přírodou. Jde o styl uměřený, vážící si skromnosti. Pomyslné „tlačení na pilu“ směřující k dosažení štěstí nemá probíhat ani málo, ani moc. Česky řečeno – zlatá střední cesta je nejlepší. Mimochodem člověk nemá být otrokem věcí. Neschraňujte to, co nepoužíváte vůbec, nebo snad jednou za uherský rok. Nabídněte to – samozřejmě neokázale a třeba i anonymně – někomu, kdo to může využít.

Němci nacházejí štěstí mj. i slovní hříčkou zu hause doma. Zuhause je místo, kam patříte, cítíte se dobře, máte své kořeny. Samozřejmé je být (nejen) tam pořádný a pracovitý.

Nizozemci nacházejí šťastnou pohodu v bruine kroegen – v interiéru staré kavárny, kde panuje báječná – gezellig –útulná atmosféra.

Kanadské joie de vivre znamená být k druhým zdvořilý, ochotně nabízet pomocnou ruku, je-li třeba. Nevnucovat se. Mít dobré vztahy s rodinou, s kamarády i se spolupracovníky. Vyrazit si do přírody, ale nechovat se tam jako vandal.

Dolce far niente – klidné nicnedělání, lenošení – toť Italova cesta ke štěstí.


Autor: Depositphotos.com

… jiné sladkou pohodu

České štěstí

Česká republika v zmíněném atlasu chybí. Mimo již citovaného Adolfa Heyduka by si tam čestné místo zasloužil psychiatr Miroslav Plzák bonmotem: „Štěstí je, když děti tiše spí a spotřebiče fungují.“ Věřím, že má mezinárodní platnost.

Inspirován skandinávskými modely cesty ke štěstí připomínám v našich krajích zákonnou povinnost: „Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky.“ Zdaleka nejde jen o typický příklad možné kolize: „Řidič nezkušený nebo v nevalné kondici… staré auto… úzká silnice… auto před sebou, co jede pomaleji, neb povrch cesty je nevalný… navíc mírně pravotočivá zatáčka, rozhled není nic moc… strom, náraz.“ Štěstí je i tragicky nenarazit mj. i v mezilidských vztazích.

Těžko říci, zda by zahraniční čtenář pochopil všechny souvislosti prosby o štěstí v podání Jaromíra Nohavici:

Pane prezidente, vy to pochopíte, vy totiž všechno víte,

vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy mě zachráníte,

pane prezidente, já chci jen kousek štěstí,

pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstí…

Tepe-li vám v žilách krev okořeněná geny Franze Kafky, Karla Poláčka a dejme tomu i Bohumila Hrabala, lze k navození štěstí nabídnout recept nedávno po čertech koronovirově aktuální:

Kohn potká Roubíčka a ptá se: „Roubíček, jak se mají?“

Oslovený smutně odpovídá: „Ani se neptaj. Já jsem nešťastný. Kšeft mi zavřeli, žena je v karanténě doma nesnesitelná, děti se nechtějí učit… ojojoj.“

Kohn na to: „To si nesměj tak brát. Život je jako zebra. Černé a bílé pruhy se holt střídají.“

Znovu se setkali za měsíc a Kohn se hned táže: „Tak co, už jsou šťastnější? Vidím Roubíček, že se usmívají.“

Roubíček odpoví rozšafně: „Samozřejmě, jsem šťastněj. Konečně jsem si uvědomil, že ty pruhy před měsícem byly proti dnešním ještě bílý.“

A tak se na závěr může hodit přístup Islanďanů, kterým napomáhá přístup þetta reddast – neochvějné přesvědčení, že vše dobře dopadne.

Galerie: Smějte se! Budete zdravější

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).