Hlavní navigace

Alkoholismus je nemoc: „Zpověď“ Marty K.

Olga Myslivečková

Byl to trochu šok, když proti mně stála hezká blondýnka, na jejíž recidivy by nestačily prsty jedné ruky, a prozradila mi svůj věk. Ze čtyřiapadesátileté mladistvé Marty, která již dva a půl roku abstinuje, doslova prýští optimismus, kterým musí nakazit každou ženu, která chce uniknout ze závislosti na alkoholu.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Ono to opravdu jde, i když ne bez námahy. Marta K. se poprvé léčila v roce 1996, po páté recidivě se začala léčit u doktorky Gity Pekárkové. Lékařka pro server Vitalia.cz ve velkém rozhovoru o léčbě žen-alkoholiček popisuje různé přístupy k léčbě závislostí. Paní Marta přiznává, že právě pro ni nebyl „vojenský“ styl léčby, naopak uvítala ten druhý, vlídný, nepotlačující osobnost člověka. I tak se recidivám nevyhnula.

Jako ostatní

Paní Marta se poprvé napila v osmnácti letech, a jak přiznává, propadla bohémskému způsobu života. Pila všechno, víno ani pivo jí moc nechutnalo, a proto nejraději sáhla po vodce s Coca-Colou. Byla přesvědčená, že nepije víc než ostatní. Když to trochu přehnala a ráno jí nebylo dobře, sáhla po „vyprošťováku“. Ani se nenadála a pila průběžně.

Napila se pro jistotu i před odchodem do společnosti, aby na večírku byla zdrženlivější. Nechtěla riskovat, že by si někdo všiml, že pije už příliš. Zaměstnání zvládala, i když to pro ni bylo stále náročnější. Paní Marta pracovala ve zdravotnictví, její kolegové si dlouho nevšimli, že nadměrně pije. Nakonec sama zdravotnictví opustila, ne že by musela, ale s pitím, s malou dcerkou a dlouhými směnami ji práce už zmáhala.

Rok života, nebo léčba…

Paní Martě bylo čím dál častěji špatně, navštívila proto praktického lékaře, po laboratorních vyšetřeních jí sdělil, že pokud bude takhle dál pokračovat, čeká ji jen rok života. Jaterní testy neobelhala.

Dodnes si pamatuje, jak v listopadu přišla do Psychiatrické léčebny v Bohnicích a objednali ji na příjem 1. 1. 1996. Dlouhé čekání si zkracovala nadměrným pití. „Myslela jsem si, že se nástupu na léčení ani nedožiju.“ Paní Martě trvalo deset let, než se stala závislou. „Byla jsem v pohodě, kdybych prožívala nějaká traumata, určitě bych se propadla do závislosti rychleji.“ Později už to tak vždycky neplatilo. Bývalý manžel byl žárlivý a extrémně podezíravý. Ukázalo se, že je spokojený, jen když s ním Marta byla na dovolené a měl ji pod kontrolou, nebo byla zavřená v léčebně, kde ji měli pod kontrolou lékaři.

Pro deset minut úlevy

Proč to člověk zkouší znovu a znovu, když dopředu musí vědět, že to nemůže dopadnout dobře? „Obelháváte se, i když víte, že se řítíte do průšvihu. Zároveň si říkáte: ‚Co když to tentokrát zvládnu?‘ Kvůli deseti minutám, kdy vám tělo roztaje, kdy se vám uleví, se prostě napijete, i když pak máte výčitky.“

Během tří dnů se pokaždé rozpila. „Hodně jsem pila pivo, což je strašné, protože se už do vás nevejde žádné jídlo. Měla jsem nachystaných patnáct plechovek. Pět na dopoledne, pět na odpoledne a pět na večer, aby mně hladinka vydržela do rána.“

Paní Marta měla štěstí, že ji rodina do ničeho nenutila. „Zatímco my máme šanci se léčit, rodina trpí a v zoufalství často podniká nesmyslné kroky. Je dobré nechat člověka dojít do fáze, kdy si uvědomí sám, že jiná cesta než léčení není. Extrémní tlak rodiny může vést až k sebevražedným myšlenkám.“

S dvaadvacetiletou dcerou, která rozhodně není zapřisáhlou abstinentkou, má paní Marta hezký vztah. I když byla dcera malá, v léčebně ji navštěvovala, záhy instinktivně pochopila, pokud maminka recidivovala, že musí jít do léčebny a že zase bude všechno v pořádku. Podle doktorky Pekárkové je důležité, aby se i děti zapojily do řešení problému, protože budou vědět, že i nepříjemná situace má východisko.

Galerie: Závislost je velmi nespravedlivá, říká MUDr. Dita Pekárková

Je to nemoc

„K alkoholismu je třeba přistupovat jako ke každému chronickému onemocnění, nikdo vám nezaručí, že nedojde k recidivě. Recidiva není snazší, ale lze ji překonat. Jdete se přeléčit, nedá se nic dělat. Jednou to prostě vyjít musí.“ Každý čtvrtek paní Marta pilně dochází na skupinovou terapii, protože když opustíte léčebnu s hlavou a tělem zbavených od toxinů, je to jako by vás hodili do bazénu a řekli: „Takhle se plave.“

Jenže vy se musíte naučit abstinovat v reálném životě. „Kolegyním“ se svěříte s každou radostí i bolestí a vědomí, že vás vyslechne člověk se stejnou zkušeností, moc pomáhá. Jen musíte chodit každý týden, i když se vám nechce. „Mně se teď abstinuje velice snadno, mám štěstí, že nemusím užívat žádné léky, zůstávám ale pokorná a obezřetná. Vyhýbám se situacím, o nichž vím dopředu, že by mě mohly rozhodit, a ohrozit tak moji abstinenci.“

Společnosti se Marta K. nevyhýbá, i když tvrdí, že k zábavě nikdy alkohol nepotřebovala, a teď, vzhledem k jejímu věku, večírky už také nevyhledává. „Úplně se jim nevyhýbám. Když odcházím domů, těší mě, že mně, na rozdíl od ostatních, nebude ráno špatně.“

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).