Vltava Run jsem letos běžela podruhé. Loni jsem byla tak nadšená, že jsem se na tenhle květnový víkend začala těšit snad už týden po doběhu, kdy jsem si přitom pořád ještě hojila bolístky a sbírala síly.
Že nevíte, o co jde? Vltava Run je štafetový závod od pramene Vltavy (startuje se na Zadově) do Prahy. Více než 375 kilometrů dlouhou trasu zdolávají týmy o maximálním počtu 12 běžců. Střídají se po jednotlivých úsecích, které mají kolem 10 kilometrů. Každý člen běží zpravidla tři úseky, tedy celkem kolem 30 kilometrů. Běží se od sobotního rána do nedělního odpoledne, takže to vyjde většinou na dva denní a jeden noční úsek. A nejde o žádný silniční závod. Ano, jsou tu úseky, které vedou výhradně nebo skoro jenom po silnici či cyklostezce, ale pak také úseky lesem, přes louky, pole, potoky. A když vám takový úsek vyjde na noc, je to zajímavý zážitek.
Dvanáctka členů jednoho týmu jezdí většinou ve třech autech. Střídají se běžci z jednoho auta a následně auta mezi sebou. A tak ten jeden víkend křižují Šumavu, jižní a následně i střední Čechy stovky aut, jak přejíždějí z předávky na předávku.
Jediná holka, takže princezna…
Já letos strávila víkend v autě č. 2 spolu se třemi kamarády – kluky. To mělo velkou výhodu, jako jedinou holku mě rozmazlovali, měla jsem ty nejjednodušší úseky, nemusela jsem se skoro o nic starat. Což jsem ve výsledku ocenila nejvíc. Jako máma tří dětí mám pořád hlavu jako balon, přemýšlím, co, kde, kdy, jak. Takže když dva dny stačí, že mi někdo řekne: Tady se postav a běž! je to vlastně velký relax a úleva.
Posádka našeho auta č. 2
Jako první mě čekal úsek z Nové Pece do Horní Plané. Osm kilometrů po cyklostezce. Na začátku se proplést mezi přihlížejícími štafetami a mezi auty přijíždějícími na předávku a pak už hurá na trasu. Dobíhám s vyrovnaným osobákem a spokojená. Předávám pásku a výměnou dostávám plechovku prosecca. A pak už honem převléknout do suchého, naskákat do auta a vzhůru na další předávku.
Pauzu mezi běhy, kdy se na trase střídají zbývající auta našeho týmu, trávíme na Lipně. Stejně jako nespočet dalších posádek. Louka a pláž je posetá dekami a běžci ve spacácích, kteří se snaží maximálně zregenerovat a naspat aspoň pár minut. Jenže je krátce po poledni, takže to moc nejde.
A nejsme nějací rychlí?
Každou chvíli nám navíc na telefonu pípne zpráva o tom, kdo z týmu se vydal na trať. To musíme sledovat, abychom věděli, kolik času zhruba máme, než štafetu znovu přebere naše auto. Ano, máme od pořadatelů predikce, kdy na základě námi udaných časů vypočítali, v kolik hodin asi bude kdo vybíhat, ale to se pochopitelně může změnit. A my rychle zjišťujeme, že jsme jako tým asi o půl hodiny rychlejší, než se předpokládalo.
Běháte sami, nebo s dalším běžcem, běžci?
První úsek a hned vyrovnaný osobák (autorka textu na snímku vpravo).
Osobák i s čelovkou
Jako druhé nás čekají noční úseky kolem Českých Budějovic. Já si opět nestěžuji, běžím z Budějovic na Hlubokou. Znovu cyklostezka, znovu rovina. Zapínám čelovku, vyhlížím svého parťáka a jakmile mi předá pásku a plácne mě, vyrážím. Je jedenáct večer a zase si vyrovnávám osobák. Přestože jsem na nohou od pěti od rána, jsem unavená jako blázen a mám v sobě pár skleniček, běží se mi dobře jako už dlouho ne. Spokojeností málem zářím.
Noční šichta nám brzy končí, jedeme se vyspat. Pořadatelé běžcům zajistili několik míst, kde je možné složit hlavu. My míříme do Týna nad Vltavou, kde je otevřená tělocvična. Vždycky jsem si o sobě myslela, jaká nejsem princezna. Pod stanem jsem spala jednou v životě, jednou, s velkým sebezapřením, dokonce pod širákem. Ale tady uléhám do spacáku na zemi mezi cizími lidmi úplně bez řečí a hned zavírám oči. V tělocvičně jsou desítky běžců, každou chvíli někomu pípá budík, chodí sem a tam, dveře bouchají, batohy se zapínají… Ale když víte, že máte jediné tři hodiny za celý víkend, kdy můžete zalehnout, uděláte pro tu chvilku spánku skoro cokoliv.
Budím se po pár hodinách ještě před zazvoněním budíku. Kouknu na telefon a vyděsím se. Náskok oproti predikci se ještě zvětšil. Rychle budím kluky, musíme jet. Jenže kde jsou klíčky od auta? Ještě než stihnu panikařit, že to nestihneme, se moji parťáci vytasí s historkou, jak před pár lety museli kvůli zabouchnutým klíčkům rozbít okénko auta. A stejně závod stihli… Ne, že by mě to uklidnilo. Ale klíčky nacházíme, tak ještě rychle vyčistit zuby a vyrazit. Nakonec stihneme i kávu na benzínce.
Kořeny, klacky a zvrtnutý kotník
Můj poslední úsek vede z vesničky Líchovy ke Štole Josef. Už to není cyklostezka, je to parádní trail. A rozhodně ne rovina. Chvíli sice běžím po silnici, pak mě ale značení svede na pole, prostředkem louku a do lesa. Klopýtám mezi kořeny, kameny, větvemi, musím podlézt závoru, která zůstala dole. Do kopce někdy přecházím do chůze, běžet mi moc nejde. Je zase poledne, sluníčko pálí, únava je znát. Upřímně říkám, že kdybych tu byla sama za sebe, snad se na to i vykašlu.
Ale právě tohle je kouzlo štafetových závodů. Sami tu totiž nejste, neběžíte jen za sebe. V hlavě pořád mám, že se mnou přeci běží dalších jedenáct lidí! Nemůžu vzdát, nemůžu to prostě jenom dojít. A tak se zase rozbíhám. Kousek před předávkou konečně vidím konec lesní cestičky. V tu chvíli mi noha sklouzne přes kořen a v kotníku ošklivě píchne. Snažím se běžet, ale nejde to. Poslední metry ke stolečku, kde už mě vyhlížejí kluci, dokulhám se slzami v očích.
Jenže není čas moc přemýšlet a zkoumat. Dáváme vědět zbytku týmu, co se děje, sedáme do auta a jedeme si vyzvednout kolegu na další předávku. V Rabyni má naše auto hotovo, za pár hodin už nás čeká jen společný doběh v Praze.
Spíš škola v přírodě než opravdický závod
V Braníku se sejde celý tým. Jakmile doběhne naše kapitánka, rozdáme si medaile a vyrážíme všichni pospolu na stometrovou rovinku do cíle. Náš výsledek? Zmíněných 375,7 kilometru zdoláváme za 34 hodin a 29 minut. Ze všech štafet jsme asi v polovině výsledkové listiny. Nutno podotknout, že nám o výsledek vážně nešlo. Vltava Run je pro nás takový team building, nebo v našem podání spíš škola v přírodě. Prostě dva dny, kdy neřešíte nic než to, kdy odkud a kam běžíte, kam si dojdete na záchod, kde si dáte kafe a jídlo…
Na závěr ještě společná fotka a jdeme se domů vyspat.
Jistě, jsou týmy, které si jdou pro bednu a hlavní je pro ně výkon. My si to chceme prostě užít. A upřímně, když jsem se na předávkách rozhlížela kolem sebe, měla stejný přístup naprostá většina týmů. I proto jsou štafety tak oblíbené. Nejen tyhle skoro až monstrózní akce, které vám zaberou dva dny a další týden se z nich dáváte dohromady, protože, přiznejme si to, už nejsme nejmladší a ta jedna probdělá noc prostě chybí. Ale i ty krátké – závody, které sfouknete za jeden večer. Jde tu prostě o setkání lidí se stejným koníčkem, kteří si chtějí užít společné kilometry, i když každý zvlášť.
Pokud vám chybí motivace, je štafeta pro vás. To vědomí, že neběžíte jen sám za sebe, vám dodá sílu se kousnout a podat ten nejlepší výkon, i když se vám vůbec nebude chtít.
ČLÁNKY DO MAILU