Své označení epidemie získala kvůli tomu, že Španělsko o jejím dopadu na rozdíl od jiných zemí pravdivě informovalo a neskrývalo počet obětí za zemřelé vinou války. Tisk tu nebyl svázán přísnou cenzurou, a proto se vytvořil dojem, že právě s tímto územím je španělská chřipka nejvíce spojená. Ve skutečnosti se ovšem rozmohla prakticky po celé planetě.
Co se dozvíte v článku
Nejničivější vlna přišla na podzim roku 1918
Vzrůstající počty případů nemocných se začaly evidovat už v roce 1917, silně však chřipka udeřila až na jaře roku 1918. V té době se nakazilo obrovské množství populace, ještě ale ne s tak velkými ztrátami na životech. Během dubna nemoc nejvíce řádila ve Španělsku a Itálii, v červnu se přesunula do Velké Británie a poté do střední Evropy.
VIDEO: Dokument o španělské chřipce
Pandemie se opakovala v několika vlnách. První nastala na jaře 1918, další přišla v témže roce na podzim, kdy si také vyžádala nejvíce obětí. Tehdy se rozmohla i v Indii a Tichomoří. Těžce se s ní vypořádávali zejména lidé ve věkové skupině 20 až 40 let, u nichž obvykle vyústila v zápal plic. Ke konci roku se nicméně začala situace zklidňovat.
K nám dorazila v září roku 1918
Silněji se chřipka opět projevila na počátku roku 1919 a následně o sobě dala vědět ještě v roce 1920. V srpnu 1919 pronikla i do Spojených států, obzvláště ničivě udeřila na Aljašce. Onemocnění bylo vysoce nakažlivé a i kvůli doznívající válce se velmi rychle šířilo.
U nás si španělská chřipka vyžádala první oběť v září roku 1918 v Praze, o čemž tehdy informoval deník Prager Tagblatt. V následujícím měsíci už bylo hlášeno téměř tisíc úmrtí na tuto nemoc. Podle odhadů tu na ni zahynulo od 44 do necelých 83 tisíc obyvatel. Podle ČSÚ tehdy počet zdejšího obyvatelstva dosahoval necelých 10 milionů.
Zprvu ji pokládali za bakteriální onemocnění
Na tak velkém rozšíření španělské chřipky se podílelo hned několik faktorů. U nás například v té době chyběli lékaři, tehdejší medicína zároveň pochopitelně nedosahovala takové úrovně, na jaké je dnes. Až do 30. let 20. století se navíc mělo za to, že se jedná o bakteriální onemocnění. Ve skutečnosti měl ovšem vše na svědomí virus chřipky typu A/H1N1.
Před tímto zjištěním na nemoc lékaři tedy uplatňovali nevhodnou léčbu. Pro pacienty přitom nepředstavovala největší problém samotná chřipka, mezi jejíž příznaky patřila horečka, rýma, kašel, bolest v krku či zimnice. Umírali většinou až na těžké zápaly plic, které vyvolávala, a s nimi spojené komplikace.
Po prvotních příznacích, jakými byly bolesti hlavy, horečka či únava, se u nemocného objevovaly respirační potíže. Nejvíce ze všeho ovšem naháněla hrůzu cyanóza, jež se projevovala u těžkých případů. Jde o zmodrání kůže, která mohla posléze nabývat tmavšího odstínu. Šlo o následek nedostatku kyslíku v těle. Plíce v tu dobu totiž selhávaly a plnily se tekutinami.
Léčba zahrnovala léky, ale i alkohol
Lékaři pacientům obvykle nařizovali dodržovat klid na lůžku, brát aspirin, léky proti bolesti, dělat si zábaly či pít čaje. Někteří dokonce doporučovali proti chřipce bojovat alkoholem.
Kromě toho se kladl velký důraz na hygienu, dezinfikovaly se ulice, byl omezen nebo uzavřen provoz řady veřejných a kulturních zařízení. Přesto byly nemocnice i márnice přeplněné a pro mrtvé byly zřizovány hromadné hroby.
Proti nákaze španělské chřipky lékaři zkoušeli nasazovat rozličné přípravky, konkrétně třeba urotropin, neosalvarsan či kreosot. Žádný z nich ovšem nedosahoval valného účinku.
Ve zvlášť závažných případech, kdy se z chřipky rozvinul zápal plic, se pak také podávaly preparáty k podpoře srdce, například digitalis, strofantin, kofein, strychnin či kafr. Největší poptávka tou dobou byla po aspirinu, který se však dal sehnat jen velmi obtížně a na virus ani komplikace stejně vliv neměl.
Enormní množství mrtvých znemožňovalo evidenci
Odkud se virus vzal, není dodnes jisté. Některé hypotézy uvádí jakožto prvotní výskyt nákazy Ameriku, jiné Čínu. Ví se ovšem, že pandemie španělské chřipky vzala život desítkám milionů osob, podle odhadů šlo o 50 až 100 milionů lidí.
Přesnější čísla nejsou známa, jelikož tolik mrtvých bylo těžké evidovat a v rozvojových zemích se o to ani příliš nesnažili. V celosvětovém měřítku tak počet obětí převýšil nad zemřelými v 1. světové válce, jichž se udává kolem 20 milionů.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, infektologie.cz, nasezdravotnictvi.cz, csu.gov.cz
ČLÁNKY DO MAILU