Vlnky, Pedro, Derby, Metro, Kočičí jazýčky, Rumové pralinky. Říkají vám tyto názvy něco? Šlo o sladkosti vyráběné před rokem 1989, z nichž některé se často s pozměněnou recepturou vyrábějí dodnes. Některé z nich včetně jejich historie vám podrobněji představíme v následujících kapitolách tohoto článku.
Zatímco třeba Kofilu nebo třeba Kočičí jazýčky si můžete koupit i dneska, popularita některých výrobků během let klesla natolik, že je firmy, které převzaly bývalé socialistické podniky, je ze svého sortimentu vyřadily.
Rumové pralinky v původním obalu, vyráběly se od roku 1965
To se týká například Rumových pralinek. V těch navzdory názvu žádný rum nebyl a chutnaly poněkud chemicky po alkoholové tresti. Vyráběly se od roku 1965 v olmoucké Zoře, ale v roce 2023 – už pod značkou Nestlé přišel jejich konec, protože zájem zákazníků o ně byl minimální.
Video: Podívejte se na ukázky dobových reklam na sladkosti
Naopak se stále drží třeba kávová Kofila plněná kakaovou hmotou s příchutí kávy. Ta byla na trh původně uvedena dokonce už v roce 1923, vyráběla ji pražská čokoládovna Orion. Její nynější výrobce, kterým je rovněž společnost Nestlé, uvádí, že patří ve své kategorii mezi výrobky nejpopulárnější.
Kofila za sebou v posledních letech má zásadní modernizaci grafiky, z niž musel zmizet poněkud nekorektně zobrazený člověk tmavé pleti. Autorem původního obalu byl renomovaný grafik a ilustrátor Zdenek Rykr, který pro Orion rovněž vytvořil jejich ikonické logo ve tvaru hvězdy.
Kočičí jazýčky se drží
Ačkoli si mnozí lidé spojují čokoládové kočičí jazýčky s dětstvím v socialistickém Československu, ve skutečnosti je historie této sladkosti mnohem starší – sahá až do 19. století, kdy už výrobní technologie umožnily vyrábět tuhou čokoládu. Už koncem devatenáctého století je například vyráběla vídeňská firma Küfferle.
V Československu, ovšem tom předválečném, je ve 30. letech minulého století začala vyrábět pražská Orionka, stejně jako výše zmíněnou Kofilu. A i tato sladkost měla původní obal od výtvarníka Zdenka Rykra. Před rokem 1989 je ale vyráběla společnost Sfinx, jejíž obal na grafika už nijak neodkazoval. Dnes se dají koupit od více různých značek, včetně například luxusních jahodových z pražské cukrárny Myšák, která je dělá z francouzské čokolády značky Valrhona.
Obal Kočičích jazýčků, které se prodávaly před rokem 1989
Čokoládovna Sfinx dodneška sídlí v jihomoravském Holešově coby součást nadnárodního koncernu Nestlé. Na rozdíl od minulosti se ale zaměřuje výhradně na nečokoládové sladkosti, jako jsou například bonbony Jojo, Bonpari či Hašlerky. Někdejší národní podnik Sfinx vznikl roku 1949, kdy do něj komunist začlenili šest bývalých samostatných továren. Před rokem 1989 se tu vyráběly mimo jiné také karamely a také lentilky, jejichž výrobu pozvedla od roku 1980 nová linka koupená ve Francii.
Video: Podívejte se, jak to chodilo v čokoládovnách před rokem 1989
Lentilky už jen z Hamburku
Lentilky v malé hranaté papírové krabičce jsou pro mnoho lidí od čtyřiceti let výše esencí dětství, během nějž si do mozku vypalovali informaci „aromatizováno, přibarveno“ uvedenou na obale.
Nenechte se zmást, že šlo o kopii nějakého výrobku zahraniční provenience. Už od roku 1907 je vyráběla firma Kneisl, která se koncem čtyřicátých letech stane součástí národního podniku Sfinx. Slavné Smarties poprve sjely z výrobní linky roku 1937, M&M's v roce 1941 a Skittles nebo Reese's Pieces až v sedmdesátýech letech.
Lentilky se vyráběly v holešovském Sfinxu
Lentilky se nadále těší vysoké oblibě, ve Sfinxu ani jinde v Česku už se nevyrábějí – společnost Nestlé jejich produkci přesunula před několika lety do své pobočky v německém Hamburku.
Video: Televizních reklam se lenitlky nejspíše dočkaly až v devadesátkách
Mimochodem, koncern Nestlé v Hamburku vyrábí i lentilkám podobné Smarties, ale zachovává ve svém portfoliu oba výrobky, protože úplně stejné nejsou. Lentilky jsou o něco menší a ke kraji více zploštělé, takže jejich tvar více připomíná čočku, anglicky lentil či franzousky lentille, odtud jejich název. Lentilky mají také větší podíl cukrové krusty, což přesně na nich některým lidem chutná.
Vánoční kolekce od ROH
Kdo byl v ROH neboli Revolučním odborovém hnutí, mohl počítat s tím, že pokud má zároveň děti, zaměstnavatel ho na Vánoce obdaří čokoládými bonbony balenými ve staniolu. Neboli vánoční kolekci, na každé dítě v rodině jedna.
Čokoládovny každoročně na Vánoce vyráběly speciální edice, nejčastěji čokoládové figurky na stromeček.
Na obalech těchto sladkostí samozřejmě nic nesmělo připomínat, že Vánoce jsou ve své podstatě především církevním křesťanským svátkem. Takže idylické snímky smrkových větviček, ozdobiček a svíček občas doprovázely ne úplně logické propriety jako třeba kolovrátek.
Video: Vysílaly se zprávy o tom, jak se vyrábí vánoční ozdoby
Každopádně, nadšení pro vánoční kolekce neopadlo ani desítky let po roce 1989 a tak se dají koupit i nadále, jen v zaměstnání už je nejspíš nikdo nikomu nedává. Hodně populární jsou například ty od značky Orion, která jejich pojetím a obsahem navazuje na ty, které si mnozí lidí pamatují z děství. Pořád v nich najdete figurky duté i ty plněné hodně sladkou tekutou náplní a po stranách bonbony balené do lesklého staniolu se střapci na konci. Koupit se ale dá i kolekce s čokoládovými figurkami z Betléma.
Bez bonbonier se slavit nedalo
Podobně populární jako kolekce byly i bonboniery, jejichž nabídka byla mnohem užší než dnes a tak si lidé běžně pamatovali jejich jména i to, jaký druh čokoládových bonbonů obsahují.
Bonboniéra Zora byla díky své velikosti legendou
Bonboniéry často nesly ženská jména, jako třeba Zora, Diana či Maryša – posledně jmenovaná se vyráběla ve stejnojmenné čokoládovně v Rohatci na Hodonínsku, která ukončila výrobu v roce 2002. Původně ji spolu s jinými závody koupil koncern Nestlé, výrobce bonboniér mu ale nakonec do koncepce nezapadl.
Krom bonboniér se samozřejmě prodávala i tabulková čokoláda. Občas proměnlivé kvality – na jedné straně se dalo držely čtvercové čokolády slavné prvorepublikové značky Lidka, které se později daly koupit jen v Tuzexu, na straně druhé výrobky jako Nugátová pochoutka, které vlastně tak úplně čokoládou nebyly. Na to v nich mimo jiné nebylo dost kakaa a kakaového másla.
Video: Podívejte se na reklamu na nugátovou pochoutku a další sladkosti
Pedro se vrátilo
Červený obal, na něm nakreslený kluk v mexickém sombreru, cena jedna koruna. To je žvýkačka Pedro, která se začala vyrábět v roce 1968 ve Velmi nedaleko Kolína. Její chuť vydržela jen krátkou dobu, zato se z ní – na rozdíl od mnoha dnešních žvýkaček – daly dělat bubliny, které se někdy rozplácly přes půl obličeje.
Více než tři desetiletí se ve druhé polovině minulého století objevovaly na pultech našich obchodů žvýkačky v charakteristickém obalu se sněhulákem. Šlo o zdravotní žvýkačku Sevak s obsahem imunologického preparátu.
O receptuře Pedro se nesly legendy, že vznikla podle žvýkaček amerických nebo kanadských a že si ji zámořští hokejisté odváželi domů, protože byla lepší než její vzor. Doložit se to ale nijak nedá.
Pedro se dá koupit pořád, ale roky to nešlo, protože původní výroba skončila v roce 1994. Obnovena byla až po dlouhé době obnovena až v roce 2021. Pod stejnou značkou společnosti Candy Plus se dají koupit i různé želatinové bonbony a další sladkosti.
Video: Pamatujete si na ně z dětství?
Naopak už pod ní nekoupíte žvýkačku Sevak, která vypadala podobně, ale byla světle modrá a na obale měla sněhuláka. Prodávala se totiž s cílem zabránit nachlazení a pamětníci tvrdí, že chuťově to bylo nic moc. A už před rokem 1989 zapadl pokud o Pedro se skořicovou příchutí. A jeden čas se zřejmě dalo koupit i Pedro v netypickém modrém obalu s kmínovou příchutí, které si ale nejspíš moc nadšených zastánců také nenašlo.
Koko, Derby a ti další
Také sušenky Esíčka, Koko či Derby se na trhudrží již dlouhá desetiletí, mění se jen obaly a trochu i receptury. Za minulého režimu jimi trh zásobovala Opavia, která dodávala různé variace sušenek prezentovaných jako sladkost k odpolednímu čaji nebo kávě. Základem všech je těsto se spoustou tuku, podobně jako je tomu u cukroví, lišily a liší se zejména tvarem a příchutí.
Koka sušenky, jak už název napovídá, voní po kokosu, Derby jsou zvrásněné krátké kakaové tyčky a Esička? Skořicové a kakaové sušenky ve tvaru písmene S.
Sušenky Koka ve svém původním balení
Zatímco troje zmíněné sušenky se vyrábějí a prodávají dodnes, podobně jako třeba Polomáčené sušenky, na další už si nejspíše vzpomenou jen hodně zdatní pamětníci. Namátkou třeba tyhle – Kreolky či Lucie, říká vám to něco?
Video: Bizarní socialistická reklama na mléko
Továrna Opavia vznikla v roce 1958 spojením tehdejších národních podniků Slezský průmysl jemného pečiva a Průmysl trvanlivého pečiva Praha. Výsledkem se stal odštěpný závod Opavia, sušenky a také oplatky se tu však pekly mnohjem dříve. Kaspar Melhior Baltasar Fiedor založil rodinný podnik, který se po mnoha peripetiích později stal součástí Opavie, s oplatkami pečenými na otevřeném ohni už v roce 1840.
Granko
Název populárního rozpustného kakaa nám přijde tak běžný, že nad ním nejspíše ani nepřemýšlíme. Pojmenování Granko pro výrobek, který od roku 1979 produkovali v národním podniku Čokoládovny v závodě Sója Kolín, přitom vzešlo z veřejné soutěže.
Granko si velmi rychle vydobylo velkou popularitu
Tu vyhlásilo vedení podniku s tím, že autor vítězného návrhu dostane 1500 korun, to byly v roce 1978 relativně slušné peníze, průměrná hrubá zda tehdy činila asi 2700 korun měsíčně. Za druhé místo měla být tisícovka, za třetí pět set korun. S návrhem Granko se do soutěže přihlásilo hned sedm lidí, každý z nich však nakonec dostal jen 428 korun, což byla jedna sedmina ze tří tísíc, tedy z celkové sumy určené na odměny.
Z 394 různých návrhů do druhého kola postoupilo sedm názvů: Gran, Granko, Azték, Ko-kao, Minko, Grankao, Caona a Senko. A proč zrovna Granko? Název odkazuje na granulované kakao. Následoval slavný obal s malou bloňdatou holčičkou a velká reklamní kampaň. Grafické zpracování prvního obalu vytvořil Karel Fojtů z propagačního oddělení čokoládoven, použil fotografii své dcery Veroniky narozené v roce 1975.
Video: Reklama na sirup
Málokdo už si ale nejspíše vzpomene, že v osmdesátých letech se Granko vyrábělo, byť jen dočasně, také s jahodovou, banánovou nebo broskvovou příchutí. Od roku 1997 se Granko vyrábí pod značkou Orion patřící do portofolia největšího výrobce potravin a nápojů na světě, společnosti Nestlé. Prodává se ovšem pouze v Česku a na Slovensku.
Reklama na Pribináček ve filmu
Dneska je někdy součástí filmu product placement, kdy herci například pijí nějaký nápoj, za což jeho výrobce příslušně přispěje na tvorbu filmu. V minulosti to běžné nebylo, ale přesto se jeden produkt právě dáíky filmu hodně proslavil. Řeč je o Pribináčku, tradičním dezertu pro děti z tvarohu a smetany, který se pod tímto názvem vyráběl u Přibyslavi už od roku 1954.
Původní obal výrobku se sloganem Pramen zdraví z Posázaví. Dneska má na obale kocoura.
Podobné složení měly a mají další výrobky, jako třeba Pacholík, Lipánek, Bobík, Ostraváček, Smetánek, Smetanový krém a podobně, nicméně díky filmu Ať žijí duchové hrál dlouho prim právě Pribináček.
Traduje se, že tehdejší podnik Pribina stála reklama pouze několik kartonů Pribináčku, které dodala na natáčení.
Původní Pribináček byl ke koupi v papírových kelímcích, dneska se dá pořídit v baleních po 80 nebo 125 gramech v kelímcích s obrázkem kocoura.
Autorkou původního receptu z roku 1923 byla Jindřiška Hessová, zakladatelka mlékárny v Hesově, která se posléze stala součástí Mlékárenského a pastevního družstva, předchůdce pozdějšího podniku Pribina.
Video: Ve filmu Ať žijí duchové se objevil svého druhu product placement
Družstvo v roce 1947 uvedlo na trh tvarohový krém, prodávaný pod názvy Eva, Bivoj, Perla a Mocca, v padesátých letech se z něj stal Pribináček a byl k mání v šestnácti příchutích včetně slaných. Za autorku názvu Pribináček je považována manželka tehdejšího ředitele mlékárny Jaroslava Čapková, která s ním vyhrála ve veřejné soutěži. Ze stejné doby pochází také slogan Pramen zdraví z Posázaví.
Med aneb kde je vlastně brácha?
V sedmdesátých letech patřil mezi populární výrobky také med v plastové lahvičce ve tvaru medvídka, ačkoli ta nebývala zrovna vrcholem praktičnosti. Med měl vytékat pouze z špičaté nálevky ve víčku na hlavě medvěda, ale ve skutečnosti se tato hubička – kterou bylo navíc před prvním použitím nutno seříznout – často ucpala, zatímco med se dostával ven různými netěsnostmi kolem uzávěru. Špička byla navíc pořádně ulepená a malé víčko od ní se vždycky hned ztratilo.
Mimochodem, nešlo o československý vynález – plastoví medvědi s medem se začali vyrábět v padesátých letech v USA.
Socialistický med jako takový se dočkal i propagace v podobě slavné reklamy, která zároveń lidi lákala k nákupům do tehdejších spíše menších samoobsluh. Medvěd se v ní ptá, kde je vlastně jeho sourozenec. Šel pro med do Jednoty
, dozví se.
Med v medvědovi byl navzdory nesnadnému použití oblíbený, zejména u dětí, ačkoli v přepočtu na velikost balení se jeho koupě moc nevyplatila. Čtvrtilový medvěd stával 13 korun, přičemž za 16 korun už byla půlkilovka. Plastový medvěd plný medu se dokonce prodává dodnes, tentokrát už ve funkčním balení. K mání jsou hned dvě velikosti – menší o objemu 250 gramů, větší se 400 gramy medu. V nabídce je má je více firem.
ČLÁNKY DO MAILU