První transplantaci srdce na území současné ČR provedli lékaři před 40 lety v tehdejších výzkumných ústavech v pražské Krči. K samotné operaci došlo v noci z 30. na 31. ledna 1984. Operatérem byl chirurg Pavel Firt, prvním pacientem se stal 44letý technik Josef Divina. Dárcem o devět let mladší muž.
Z přímých účastníků, kteří byli přímo na sále, dnes žije pouze jedna z lékařek. Tiskové konference IKEM ke čtyřicátému výročí první transplantace srdce se ale kvůli svému zdravotnímu stavu nezúčastnila.
Své vzpomínky na začátek transplantačního programu proto sdíleli syn Pavla Firta Petr, který je rovněž lékařem, byť v jiném oboru než jeho otec. A také kardiolog Ivan Málek, který patřil mezi lékaře, kteří se o Josefa Divinu starali před operací i po ní.
Co se dozvíte v článku
Roky příprav
Táta se na transplantaci společně s kolegy, kteří patřili mezi nejzkušenější chirurgy, systematicky připravoval několik let. Dělali pokusy na psech, jezdili stážovat do zahraničí, četli si literaturu,
vzpomíná Petr Firt, kterému v době první transplantace srdce bylo 27 let.
„Léta jsme dělali chirurgii srdečních deformit. Samotnou techniku transplantace jsme si nacvičili na zvířatech. Jinak to nejde. Mezi velkým psem a člověkem není v tomto případě zase tak velký rozdíl, takže jsme ji měli nacvičenou velmi dobře,“ vzpomínal Pavel Firt před deseti lety, když jsme spolu dělali rozhovor pro iDnes.cz.
Transplantace v Bratislavě
Co se týká ČR, prvenství v transplantaci srdce má IKEM. Úplně první operace tohoto typu, vezmeme-li v úvahu tehdejší uspořádání ve formě ČSSR, byla ovšem provedena 9. července roku 1968 v Bratislavě. Pacientka ale po operaci žila pouhých 5 hodin.
V lednu 1984 medicína již znala transplantaci ledviny. Ale srdce, to bylo něco jiného, něco mimořádného. Už jen tím, že je to orgán života a často se o něm hovoří i v přeneseném smyslu, protože je symbolem lásky,
nastiňuje Petr Firt, jak očekávaný a připravovaný zákrok byl. Jakákoliv chyba byla nepřípustná.
O to víc se tehdy táta připravoval a před samotnou transplantací byl hodně nervózní. Jakmile přišli na sál, tak to z něj ale spadlo a měli výborný operační čas. Sám říkal, že se až divil, jak hladce operace probíhala a jak krásně se srdce rozběhlo,
vzpomíná Petr Firt.
Srdce přišlo na řadu ve chvíli, kdy v chirurgii fungoval už léta speciální steh, kterým se našívají cévy, a podával se lék Cyklosporin A na potlačení imunity, aby předcházel odhojování orgánu. To byly dvě zásadní podmínky pro to, aby k takové operaci vůbec mohlo dojít a pacient po ní přežil déle než pár dnů.
VIP pacient
Na provedení transplantace byli lékaři plně připraveni na podzim roku 1983. To se ale ještě dokončoval výběr prvního vhodného pacienta, který už tehdy musel být kvůli onemocnění srdce hospitalizovaný. A pak se čekalo na vhodného zemřelého dárce. Stal se jím 35letý muž, který zemřel po pádu z lešení. Od výběru pana Diviny po samotnou operaci to trvalo podle Ivana Málka zhruba šest týdnů.
První transplantace srdce trvala ani ne čtyři hodiny. Samotné voperovávání dárcova orgánu kolem dvou hodin. Výzkumné ústavy tehdy čekaly ještě dva týdny, než zprávu uvolnily pro tisk. Vyčkávalo se, zda pacient bezprostředně po operaci nezemře. Ale nestalo se tak. Naopak Josef Divina se zhruba po tři čtvrtě roce vrátil do práce a s darovaným srdcem žil třináct let. Hned po transplantaci byl jeho zdravotní stav lepší a po šesti týdnech šel domů. Záměr vrátit jej zpět do aktivního života se tedy zdařil,
vzpomíná Ivan Málek.
Šance na nový život
Na dárcovo srdce na konci ledna 2024 čekalo v celé ČR 57 nemocných. Průměrná doba čekání je zhruba jeden rok a ne každý pacient se nového orgánu dočká. Umírá každý dvacátý na čekací listině. Dříve to byla třetina čekatelů. Zásadní zvrat, co se týká dožití se transplantace, přinesl program mechanických srdečních podpor.
Jak dlouho srdce pacientovi vydrží, není možné předem říci. Nejdéle fungujícím srdcem dárce je to, které v hrudi nosí žena odoperovaná téměř před 36 lety. 35 let žil s transplantovaným srdcem Rudolf Sekava, jenž byl třetím transplantovaným pacientem u nás.
Pak se léčil ambulantně. Pamatuji si, že jak byl první, tak se z něj stal tak trochu VIP pacient, což bylo pochopitelné. Toho on pak trošku využíval a vyžadoval po nás při léčbě spoustu různých věcí,
vzpomíná kardiolog s tím, že péče o prvního transplantovaného pacienta se nakonec lišila jen tím, že byla více intenzivní. Scházeli jsme se dvakrát denně ve větší posluchárně na takové bojové poradě, kterou vedl pan profesor Vladimír Kočandrle (tehdejší ředitel IKEM, pozn. red.). Bylo tam tak dvacet lidí a každý musel referovat, jak a co u pacienta funguje. A někdy to bylo velmi tvrdé, protože chyby se neodpouštěly,
popisuje Ivan Málek, kterému bylo tehdy 42 let. Hlavní odpovědnost byla na vedoucích pracovnících, my mladší lékaři jsme to brali jako velmi zajímavou, ale i napínavou zkušenost, která mě extrémně zajímala,
dodává.
Josefa Divinu lékaři vybrali tehdy proto, že nejlépe splňoval požadavky dané na první transplantaci. Měl pokročilé srdeční selhání v terminální fázi, které mu způsobovalo velkou dušnost, a to i v klidu na lůžku. Zároveň ale nemusel být napojený na umělou plicní ventilaci, ani užívat léky na posílení srdečního svalu.
Roli při výběru prvního pacienta hrál i věk. Josef Divina byl mladý, navíc velmi motivovaný se léčit. V tom ho výrazně podporovala i jeho rodina, což je velmi důležité, protože bez spolupráce pacienta léčba není možná,
dodává Ivan Málek. I proto Divinu neodradilo, že bude vůbec první, kdo transplantaci podstoupí. Jemu tehdy bylo už opravdu velmi špatně. Byl to stav, kdy pacienti jsou rádi za jakoukoliv pomoc. On tehdy musel podepsat poměrně složitý informovaný souhlas, ale vůbec nad ním nezaváhal,
doplňuje kardiolog Ivan Málek s tím, že lékaři se mu před transplantací snažili pomoci zejména od noční dušnosti a otoků nohou.
Kardiolog Ivan Málek byl součástí týmu, který se podílel na přípravě první tuzemské transplantace srdce.
Šila se síň na síň
Atmosféra první transplantace srdce byla poznamenána politikou. Lékaři museli mít zvláštní souhlas ministerstva zdravotnictví, které tehdy mělo tendenci zasahovat i do toho, kdo bude hlavním operatérem. Kvůli načerpání zkušeností sice chirurgové létali především za oceán, nikdo z USA se ale první transplantace srdce s socialistickém bloku neúčastnil, byť při zavádění nových medicínských postupů bývá pomoc mentora zvykem.
Podle Petra Firta to ale tehdy nebylo třeba. Technicky totiž vůbec nejde v kardiologii a kardiochirurgii zdaleka o nejtěžší operaci. Těžší jsou třeba výdutě hrudní aorty, které praskají a hlavní tepna se musí po celé délce nahrazovat,
říká lékař. Náročnější než samotná operace je proto zvládnout přípravu včetně osvojení si know-how transplantace. A také vyřešit případné pooperační komplikace. A s tím tehdy lékaři, kteří se na transplantacích podíleli, neměli problém.
Původní chirurgická metoda, s pomocí které probíhaly první transplantace, byla, že se našívaly síně dárcova srdce na síně příjemcova nefunkčního srdce. A to pravá síň na pravou síň. Ukázalo se ale, že dojde k deformaci trojcípé chlopně, takže pacienti trpěli její nedomykavostí,
vysvětluje kardiochirurg Jan Pirk, jenž po Pavlu Firtovi přebíral post přednosty kardiochirurgické kliniky IKEM.
Celkem rychle lékaři upustili od heterotopické transplantace, při které se v těle pacienta nechalo jeho původní, nefunkční srdce i srdce dárce. Místo ní máme mechanické srdeční podpory,
podotýká Jan Pirk.
Od roku 1993 lékaři přešli na tzv. bikavální techniku, jež se používá dodnes. Ta spočívá v tom, že našíváme srdce dárce přes dolní a horní dutou žílu,
vysvětluje lékař s tím, že tato metoda značně snížila výskyt nedomykavosti, takže srdce může lépe fungovat. Žádná dokonalejší chirurgická technika přitom podle Jana Pirka není v dohlednu.
Kam se za léta posunula transplantace srdce? Nejlépe to ukazuje tato fotka. Vlevo jsou dokumenty související s první transplantací srdce u nás. Vpravo od ní leží veškeré dokumenty, které provázely tisící transplantaci srdce.
Umělé srdce
Vývoj za poslední léta vedl k tomu, že část pacientů se srdečním selháním není zařazena na transplantační seznam. Lékaři jim voperují mechanickou srdeční podporu, která nejčastěji nahrazuje funkci levé komory. Mají ji proto, protože u nich kvůli přidruženým onemocněním transplantaci provést nemůžeme,
podotýká Jan Pirk s tím, že tato terapie se nazývá destinační.
S pomocí podpory mohou pacienti žít léta. Máme pacientku, která s nejmodernější srdeční podporou žije téměř deset let,
podotýká Ivan Netuka, přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM.
U části čekatelů lékaři využívají dvacet let celkové srdeční náhrady, tedy umělá srdce. Ta zcela nahrazují činnost původního orgánu, kteří lékaři vyoperují (u mechanické srdeční podpory srdce pacienta v hrudi zůstává). Pacient, kterému selhala funkce obou komor, tak dočasně žije bez vlastního srdce, ale s přístrojem v hrudi. Tato metoda jemu i lékařům pomůže prodloužit čas. Třeba kvůli hledání vhodného dárce.
Čekat takto lze řadu měsíců. Např. pacient po transplantaci Tomáš Vích, jenž byl na tiskové konferenci k výročí přítomen, žil s umělým srdcem jedenáct měsíců, a to nikoliv v nemocnici, ale doma. Umožňuje to zmenšování těchto přístrojů. Lékaři pak měli i pacientku, která na totální náhradě žila více než dva roky. Konkrétně 26 měsíců.
Délka přežití ale podle Ivana Netuky může být zcela jistě i delší. Podle Jana Pirka to budou právě mechanické srdeční podpory, u kterých medicínu čeká ještě velký skok. Ty původní byly velké jako lednice, dnes se tyto stroje běžně všívají do těl pacientů, takže léčba není nutná na nemocničním lůžku. Jsem přesvědčený, že budoucnost spočívá v tom, že se podpory budou pacientům dávat dříve a transplantaci se v budoucnu někteří pacienti, kteří ji dnes musí podstoupit, vyhnou,
dodává Jan Pirk.
Kardiochirurg Jan Pirk je léta nejviditelnější tváří českého transplantačního programu. Redaktorce Vitalia.cz vysvětloval, jak se za čtyřicet let proměnila technika, kterou se srdce dárce všívá příjemci.
Dva tisíce operací
V roce 1984 lékaři provedli celkem čtyři transplantace srdce. Druhý odoperovaný pacient, Rudolf Sekava, žil s darovaným srdcem 34 let.
V současné době se srdce kromě IKEM transplantují také v brněnském Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie. Rekordní co do počtu těchto operací byl rok 1997, kdy v IKEM transplantovali celkem 65 srdcí. Loni to bylo 54 těchto operací. Celkově mají lékaři v Praze i Brně na kontě už více než dva tisíce transplantací srdce.
Klíčový pro úspěch transplantace je správně provedený odběr orgánu zemřelého dárce a také to, jak je s ním zacházeno poté. Srdce musí být správně ochráněno a do těla příjemce se musí dostat rychle. Bez krve vydrží maximálně čtyři hodiny, a to ještě za předpokladu, že zdravotníci použijí nejmodernější přístroj, jež jej i mimo tělo udržuje bijící. Pak kardiochirurg srdce musí správně našít a zajistit, aby nekrvácelo. Samotnou srdeční činnost dárcova orgánu v hrudníku příjemce obnovuje anesteziolog.
ČLÁNKY DO MAILU