Příběh Vlasty Štochlové začal v dubnu 2016. Bývalá ředitelka mateřské školy z Jirkova tehdy během telefonátu s dcerou náhle začala ztrácet vědomí. Dcera jí proto okamžitě přivolala záchrannou službu. Žena skončila na jednotce intenzivní péče chomutovské nemocnice s otokem mozku a nádorem mozkových plen – meningeomem. Její stav byl kritický, následoval proto převoz do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a náročná operace.
„Buď budeme operovat, nebo zemřete,“ sdělil jí tehdy profesor Vladimír Beneš.
Záchrana života a následná nekončící bolest
Zákrok pacientce zachránil život. Zároveň však přinesl následky, se kterými se musela vyrovnávat další roky. Přišly silné bolesti hlavy, částečná ztráta zraku, a především dlouhodobý boj s bolestí. „Po operaci jsem si prošla peklem,“ vzpomíná dnes.
Vlasta Štochlová po operaci
Postupně pochopila, že samotné přežití vážného onemocnění ještě neznamená návrat k běžnému životu. Člověk může být z medicínského hlediska zachráněný, a přesto dál žít s bolestí, omezeními a nejistotou, kam se obrátit a kdo mu skutečně pomůže.
Co nakonec pomohlo?
Paní Vlasta dlouho hledala cestu, jak svůj stav zvládnout. Nakonec se dostala do Centra pro léčbu chronické bolesti v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, kde díky specializované péči týmu doktora Jana Procházky.
„Zní to jednoduše. Pomocí mnoha malých obstřiků do konkrétních míst na hlavě, krku i zádech se mi poměrně rychle a na dost dlouhou dobu výrazně ulevilo od bolesti. Kupodivu se mi zlepšilo i vidění, což mi nikdo nebyl a není schopen vysvětlit. Ale je to tak. Od té doby mi opakování těchto obstřiků pokaždé velmi pomůže bolest zmírnit. Důležité je správně určit místa, kam je aplikovat. Pan doktor zároveň upravil vybrané léky proti bolesti a jejich dávkování, protože ne všechny léky dobře snáším. Právě kombinace odborné péče, správně nastavené léčby a individuálního přístupu pro mě znamenala velkou změnu,“ vzpomíná pacientka.
Během té doby také paní Vlasta začala potkávat další lidi s podobnými potížemi. Zjistila, že zdaleka není jediná, kdo žije s bolestí. A právě pro takové pacienty následně založila Pacientskou organizaci Chronická bolest.
Vlasta Štochlová sama navíc ukazuje, že život s následky vážného onemocnění nemusí znamenat rezignaci. Svou zkušenost proměnila v aktivní pomoc druhým a rozhodla se třeba také darovat své dlouhé vlasy na výrobu paruky pro onkologické pacienty. „Žiju. A omezení, která mi nemoc přinesla, jsou prostě daň za život. I tak se snažím pomáhat.“
Nyní žije paní Vlasta Štochlová co možná nejvíc normálně. Omezení spojená s nemocí bere jako daň za to, že vůbec žije.
Nejde jen o bolest samotnou
S chronickou bolestí žije přibližně každý pátý Evropan, tedy asi 150 milionů lidí. Jejich obtíže se promítají do řady aspektů života: od pracovních absencí po nižší výkonnost, invaliditu, narušení vztahů, vyčerpání blízkých nebo roků života, během nichž člověk nemůže dělat to, co pro něj bylo dříve samozřejmé.
Chronická bolest je bolest, která přetrvává nebo se opakovaně vrací déle než tři měsíce. Někdy pokračuje i poté, co se původní poranění zahojilo nebo byla odstraněna jeho předpokládaná příčina. V takové situaci už bolest nemusí být pouze varovným signálem. Může se stát samostatným onemocněním, které vyžaduje cílenou a dlouhodobou léčbu.
Poslechněte si podcast o životě s bolestí
„Akutní bolest můžeme přirovnat k požárnímu alarmu. Upozorňuje, že se v těle něco děje a je třeba reagovat. U chronické bolesti však může alarm znít dál, i když původní nebezpečí pominulo. Nervový systém se postupně mění a bolest se stává nemocí sama o sobě. Proto nestačí pacientovi pouze opakovat, že si musí zvyknout, nebo mu dlouhodobě tlumit příznaky bez hledání komplexního řešení,“ vysvětluje docent Tomáš Gabrhelík, předseda Společnosti pro studium a léčbu bolesti (SSLB) a primář Oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny v Krajské nemocnici T. Bati.
Dlouhodobá bolest se následně projeví i v nákladech konkrétních lidí i celého státu. „Když mluvíme o nákladech bolesti, většina lidí si představí účet za léky, vyšetření nebo operaci. To je ale jen viditelná část problému, podobně jako vrchol ledovce. Pod hladinou zůstávají dlouhé pracovní neschopnosti, pokles produktivity, invalidita a každodenní pomoc rodiny. Právě tyto následky bývají pro pacienta i společnost často nejtěžší,“ říká docent Gabrhelík.
Dopady dlouhodobých obtíží se promítají také do invalidity. Nemoci svalové a kosterní soustavy byly v roce 2025 nejčastější příčinou nově přiznaných invalidních důchodů I. a II. stupně. Chronická bolest tak není pouze otázkou nepohodlí. U části pacientů zásadně omezuje soběstačnost a může změnit jejich pracovní i osobní budoucnost.
Léčba musí vidět celého člověka
Moderní léčba chronické bolesti vychází z biopsychosociálního přístupu. Nezaměřuje se tedy pouze na místo, které bolí. Sleduje také psychický stav, kvalitu spánku, pohybové možnosti, pracovní podmínky a sociální zázemí pacienta. Podle příčiny a průběhu obtíží může léčba zahrnovat léky, rehabilitaci, psychologickou podporu, změny denního režimu nebo specializované intervenční výkony.
Podstatou léčby není pouze snížit číslo, kterým pacient hodnotí intenzitu bolesti. Stejně důležité je, zda se člověk dokáže lépe vyspat, bezpečněji se pohybovat, zvládat každodenní činnosti a postupně se vracet k práci nebo zájmům.
„Bolest nemusí být na člověku vidět, přesto mu může zásadně ovlivňovat kvalitu jeho života dlouhé roky, v některých případech i po celý zbytek života. Neměli bychom proto čekat, až pacient přestane zvládat práci nebo běžné fungování. Čím dříve dostane správnou pomoc, tím větší je šance, že bolest nebude určovat, jak bude žít,“ uzavírá docent Tomáš Gabrhelík.
ČLÁNKY DO MAILU