Jak se člověk cítí, když žije roky v bolesti?
Je zoufalý, opravdu zoufalý. Psychologů je málo a těch, kteří by se dokázali postarat o pacienty s chronickou bolestí ještě míň. Je to velmi náročné a vyčerpávající. Myslím, že je i v naší medicíně velký problém, kdo se o tyto pacienty může dobře starat. Komunitní psychologická péče v Česku nějak funguje, ale pro stacionáře a různá taková pracoviště, kam by ten pacient mohl docházet a měl tam zajištěnou erudovanou péči, pokrytí není ideální.
Jak člověka bolest změní? Předpokládám, že bude naštvaný na celý svět.
Frustrace je velká. Změní ho to i ve smyslu, že mu nezbývá nic jiného než žádat o nějaké sociální benefity. To znamená, že ti pacienti se stávají obětí systému. Jsou odkázáni na sbírání lékařských zpráv a opakování toho příběhu. Nikdo na nich nikdy nic nenalézá, což taky nepodporuje jejich stav, který je jinak vlastně objektivně nedeklarovatelný. Takže jsou nešťastní, depresivní, úzkostní, nespí, jsou odkázáni často na pomoc rodiny a svého kvalitního zázemí a často jsou významně ovlivněné i jejich příjmy. Není to nic hezkého.
Bolí vás klouby?
O to větší radost pak může algeziolog mít, když jim pomůže, je to tak?
Ano, to je pravda. Děláme, co můžeme. Když narazíme na něco, co jejich stav a kvalitu života zlepší, byť o jednotky nebo lépe desítky procent, tak samozřejmě je satisfakce oboustranná.
Dá se vůbec s bolestí naučit žít?
Ono je to i smyslem naší práce. Nejdřív má člověk velkou naději, že algeziologie nebo nějaký jiný obor najde řešení. Ale u chronicky bolestivých stavů často to řešení nespočívá v tom, že my jakoby luskneme a najednou bude všechno dobré. Ten stav se nějakou dobu vyvíjí a čím déle se vyvíjí nepoznaný a nediagnostikovaný, tím větší je riziko, že bude chronický. Myslím, že hodně pacientů dojde k nějakému pochopení. Chronických onemocnění je hodně, máme biologické terapie, které symptomy zmírní, ale s Crohnovou chorobou nebo s revmatoidní artritidou se pacienti taky musí naučit žít. Je poměrně málo onemocnění, která jsou úplně vyléčitelná, nebo se člověk potýká s následky léčby, což platí třeba u onkologických pacientů. U chronické bolesti pacienti musí dojít k nějakému mentálnímu pochopení, že zmírníme útrapy, příznaky, ale velmi často je to skutečně i o pochopení, že bolest je chronická a je součástí stavu, který je ireverzibilní, akorát se bude časem asi i trošku zhoršovat, ale prostě tu bude a nikam neodejde.
Setkáváte se i s pacienty, u kterých máte pochyby, jak to s jejich bolestí je? Říkal jste, že algeziologové vždy vycházejí z toho, že pacient má pravdu a opravdu ho to bolí. Ale máte někdy i vy pochyby?
My už tyhle pacienty poznáme. Máme i hodně pacientů, kteří přicházejí i účelově. Sběratele zpráv. Nemají úplně vášeň pro práci. A samozřejmě sběratelství podpůrné dokumentace pro udělení ať už invalidního důchodu, nebo jiných sociální benefitů, v Česku existuje. Zkrátka někteří pacienti na to mají určitě velký nárok, někteří o hodně menší a můžou až účelově agravovat. Nechci použít slovo simulovat, třeba ty obtíže mají, ale cíleně jejich prezentaci zhoršují. Dělají to třeba nevědomě, protože jejich psychická odolnost je významně menší než u někoho jiného.
Čím to je, že někdo bolest snáší relativně dobře a někdo strašně špatně?
Někdo je alfa samec a nic ho neporazí. Nějaká bolest… Mají osobní rezilienci k tomu stavu, protože se to týká hodně mentálního nastavení – nějaká dominance v životě, vůdčí role, manažer. A pak máme lidi, kteří jsou obecně submisivní, poddajní i bolesti se poddají velmi rychle. Psychologie hraje velkou roli. Někdy to pacienti nedělají vědomě. Samozřejmě je velký rozdíl, když přijde někdo, že když se natočí takhle dopředu a doprava, tak ho při golfu píchne. A pak přijde pacient, který má pokročilé onkologické onemocnění, má metastázy všude a řekne, že je to vlastně docela v pohodě.
Musíte být tedy i psychologové, nejen vědět co a jak v lidském těle, ale i v duši.
Algeziolog je vlastně takový obojživelník, který musí rozumět napříč obory. To je výhoda naše anesteziologické pozadí, kdy člověk během operací jednou uspává gynekologický výkon, jednou ortopedický, jednou neurochirurgický, a kouká chirurgům pod ruce, připravuje pacienty a hlídá je po operaci. Máte to tak trošku nakoukané, to je ideální podhoubí stát se algeziologem. A pak je to takový šaman, který musí trošku nasát i psychologickou rovinu stonání. Ale to asi nejde naučit, to člověk buď má, nebo nemá. Buď se umí vcítit, nebo ne, a nikdy to mít nebude.
Máte na závěr vzkaz pro lidi, kteří se třeba potýkají s dlouhodobou bolestí a už mají pocit, že zkusili úplně všechno a pořád nic nepomáhá?
Doporučil bych jim nehledat zázračná rychlá řešení, která můžou v dnešní době podléhat i komerčním vlivům. U skutečně chronické bolesti může cesta k úlevě zkrátka chvilku trvat. To znamená neupínat se ke „středaformu“ z teleshoppingu a podobným věcem, které nám potom trošku komplikují seriózní medicínu. A vzhledem k tomu, že co do četnosti chronické bolesti, vede pohybový aparát, bych doporučil se hýbat a udržovat si zodpovědně tělo v dobrém stavu jednoduchými prostředky selského rozumu. Hodně odborných i méně odborných studií v poslední době říká, že kdo si udržuje svalovou hmotu, hýbe se a zkrátka dodržuje nějaký zdravý životní styl, tak když to řekneme líbivě, dlouho žije a dlouho se má dobře. A s tím je spjatý i stav, kdy třeba není zatěžován tolika bolestmi.
Algeziolog Šimon Kozák byl hostem podcastu 120 na 80 portálu Vitalia.cz. Celý díl si poslechněte zde.
ČLÁNKY DO MAILU