Hlavní navigace

Panická a úzkostná porucha: dokument popisuje, jak zvládat záchvaty paniky

 Autor: Depositphotos.com
Panická ataka, záchvat masivní úzkosti nebo také silná stresová reakce, potká alespoň jednou za život téměř každého z nás. Mohou ji vyvolat nejen silné emoce, ale také infarkt myokardu, poruchy srdečního rytmu či astma. Tento záchvatovitý stav, v němž se člověk často obává o svůj život, je také projevem panické poruchy a dalších duševních onemocnění.
Redakce 8. 7. 2020
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Právě panické poruše věnovali tvůrci dokumentárního cyklu Život za zdí jeden z nejpodrobněji zpracovaných dílů. Na ploše více než dvou hodin se v něm zabývají projevy a zvládáním úzkostí přední odborníci na duševní zdraví, špičkoví lékaři z oboru urgentní medicíny a kardiologie. Samotná ataka je totiž nesmírně trýznivým stavem, který se projevuje jak v rovině psychické, tak i tělesné, a to nejčastěji bušením srdce, zvýšeným pocením, tíhou na hrudi, pocitem dušení, závratěmi a někdy i křečemi končetin.

Život za zdí

Mezi úzkostné poruchy patří sociální fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, generalizovaná úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha a také panická porucha. Podle údajů Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) trpí některou z těchto úzkostných poruch zhruba 7,4 % naší populace. V rámci Evropy jde o průměr. Ze zjištění výzkumníků z NÚDZ ale vyplývá, že se s onemocněními úzkostného spektra neléčí 56,7 % trpících, což je dle odborníků naprosto alarmující údaj. I proto vznikl v roce 2017 dokumentární cyklus Život za zdí, určený lidem s neléčenými depresemi a úzkostmi.

„V naší populaci žije přes půl milionu lidí ohrožených sociální izolací, ztrátou zaměstnání, přechodem onemocnění do chronického stadia a nakonec i sebevraždou. A trpí i jejich rodiny, na něž neléčené nemoci dopadají v různé intenzitě také,“ říká autor cyklu a publicista Jeroným Janíček, který má s úzkostmi a depresí osobní zkušenost.

  • Dokumentární cyklus Život za zdí je primárně určený lidem s neléčenou depresí a úzkostnými poruchami.
  • První díly vznikly v létě 2017, dnes je volně dostupných 28 dílů včetně 4 bonusů.
  • Pojednává např. o první návštěvě psychiatra, individuální a skupinové psychoterapii, pomoci záchranné služby při akutních úzkostech a těžkých depresích, hospitalizaci na psychiatrii, krizové intervenci, sebevraždě, moderních antidepresivech, spánkové hygieně, závislostech, poruchách osobnosti, arteterapii, práci s tělem a myšlenkami.

Trýznivé projevy panické ataky

Problém s přijetím panické poruchy ze strany pacienta bývá problematický často již v počátcích rozvoje tohoto onemocnění, protože se výrazně projevuje na tělesné úrovni. Panická ataka totiž mimo intenzivního strachu ze smrti a obav z mdlob nebo udušení přináší i celou škálu zmíněných trýznivých tělesných příznaků.

„Jestliže máme nějakou bolest nebo výrazný tělesný příznak, tak první automatická reakce je hledání příčiny v našem těle. Jen velmi neochotně si připouštíme, že za tím může být neřešený problém nebo konflikt a že to může být projev patologické úzkosti,“ říká v novém dílu Života za zdí o panické poruše psychiatr, výzkumný pracovník a předseda Výboru Psychiatrické společnosti prof. Pavel Mohr. A dodává: „Když se dělaly průzkumy, které hodnotily kvalitu života, tak se ukázalo, že lidé, kteří trpí úzkostnými poruchami, mají mnohem horší kvalitu života, než jak ji hodnotili třeba pacienti se schizofrenií.“ 

Léky – účinné, ale vysoce návykové

Lidé trpící některou z úzkostných poruch se často neléčí také ze strachu z psychiatrie a stigmatu psychiatrického pacienta. S onemocněním panickou poruchou si často neví rady ani praktický lékař, který onemocnění řeší předepisováním vysoce návykových anxiolytik, jakými jsou Xanax, Neurol, Diazepam nebo Laxaurin. Ta jsou sice při panické atace vysoce účinná, ale při dlouhodobějším užívání na nich vzniká silná závislost.

Neléčení nebo špatně léčení pacienti s panickou poruchou pak kvůli tělesným obtížím vyhledávají péči různých specialistů, nejčastěji internistů, kardiologů a neurologů, aby přišli na příčinu svých fyzických obtíží. Dostávají se tak do bludného kruhu, protože většina vyšetření žádné tělesné onemocnění neodhalí, což je vede k návštěvám dalších specialistů a novým vyšetřením.

Volat záchranku?

Lidé s panickou poruchou se nezřídka dostávají i do péče záchranářů. Mezi dominantní tělesné příznaky panické ataky totiž patří zrychlená tepová frekvence, tlak na hrudi, pocení, celková slabost a pocity dušení, tedy projevy doprovázející některé zdraví a život ohrožující stavy; může se projevovat podobně jako infarkt. „My si oddechneme, když zjistíme, že je dušnost psychogenního rázu a člověku můžeme rychle pomoci od jeho úzkosti. Takový člověk ataku prožívá, jako by se skutečně dusil. A dušnost je horší než bolest,“ říká v dokumentu ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje Jiří Knor.

Mnozí lidé, trpící panickou poruchou, se stále setkávají spíše s nepochopením ze strany zdravotníků. „Největší chybou je takovému člověku vyčítat, že si nás volá zbytečně. K tomu by nemělo docházet. Hlavním posláním záchranné služby není jen zachraňovat lidské životy, s cílem vrátit lidi do normálního života, který žili až do okamžiku závažné poruchy zdraví, ale zbavovat je i nesnesitelné bolesti a utrpení, tedy i silné úzkosti,“ zdůrazňuje Jiří Knor.

Typické obavy při panickém záchvatu

Nový díl Života za zdí cílí i na nejčastější obavy lidí s panickou poruchou, mezi něž patří i obavy ze selhání či poškození srdce při atace. „I když bude stresová reakce velmi silná, tak u mladého člověka se zdravým srdcem nehrozí, že by na ni srdce zareagovalo zcela neadekvátně. Například tím, že by vznikla porucha srdečního rytmu, která takového člověka bude výrazně kompromitovat, nebo ho dokonce ohrozí na životě,“ vysvětluje přednosta Kardiologické kliniky 2. lékařské fakulty a FN v Motole prof. Josef Veselka. Srdce je podle něj tak dobře vymyšlené, že jej panická ataka neohrozí. „Jiné to je samozřejmě u člověka, jehož srdce není a priori zdravé. U něj je rizikový každý typ stresu nebo zatížení, který může vést k selhání jisté funkce srdce,“ doplňuje profesor Veselka.

„Pro panickou ataku jsou typické obavy o život a strach z toho, že dostanu infarkt, nikdo mi nepomůže a z té situace se nedostanu ven. Nepomáhá vyvolávání nadměrných očekávání typu ‚Nebojte, to bude dobré. Nic vám není!‘, protože těm lidem skutečně něco je. A subjektivně je to prožíváno často velmi hrůzně,“ říká v dokumentu psychiatr a ředitel NÚDZ prof. Cyril Höschl. „Když trpíte některou z úzkostných poruch, pak je dobré si uvědomit, že se mechanismus vzniku a průběhu vašich obtíží dá podrobně vysvětlit. A když pro sebe uděláte něco z hlediska léčby, například psychoterapie, životosprávy i pohybu, tak nejde o onemocnění smrtelná, protože jediným smrtelným příznakem těchto poruch je sebevražda,“ podotýká psychiatr.

KL20

První pomoc: základem je dech

Nácviku poskytovaní laické první pomoci lidem v panické atace včetně preventivních opatření se v novém dílu Života za zdí rozsáhle věnují terapeuti Dagmar Jančová a Josef Gabriel z Centra krizové intervence Psychiatrické nemocnice Bohnice.

Základem pomoci je práce s dechem. A samozřejmě s tělem včetně nácviku specifických relaxačních cvičení, zaměřených na práci se stresem. Jestliže se cvičení člověk věnuje denně, mívá panická ataka obvykle mírnější průběh, uvádějí tvůrci pořadu.

Prevence a první pomoc při panice

  • Neodkládejte, čeho se bojíte: Co je nutné, to udělat a neodkládat. Odložený trest je horší než bezprostřední. Bojím-li se, jak a co zvládnu, je to horší než vlastní aktivita.
  • Uklidňující formule: Pomáhají relaxační cvičení s vhodně volenými formulkami typu: „Klid, zvládnu to! Strach je zbytečný! Úzkost – jak přišla, tak i odejde.“
  • Zažeňte zlé myšlenky: Katastrofické myšlenky – o tom, jak vše špatně dopadne – lze odhánět buď tím, že si v duchu, ale bez problémů, i hlasitě řekneme STOP a místo nich si opakujeme některou z výše zmíněných formulek. Druhou variantou je „vyhnat čerta ďáblem“. Tj. zmíněné myšlenky přehnat do absurdna a představovat si opravdu velké katastrofy. To vede ke zklidňujícímu vědomí – „tak zle přece jen být nemůže“. Nejde o představu typu „co nejhoršího se může stát“, ale „co je tak zlé, že se to nemůže stát“.
  • Dýchejte: Zvláště v době, kdy se k panickému záchvatu schyluje nebo na jeho počátku, je vhodné prohloubit a zpomalit dech. Pokud možno se soustředíme na střídání „nádech/výdech“.
  • Nestyďte se za paniku: Žádný zbytečný stud. Problémy není vhodné tajit před blízkými lidmi. Přes všechnu úzkostnou složitost je na místě k této nemilé záležitosti přistupovat stylem – „Občas trpím panikou. No a co, nikdo nejsme dokonalý.“

Zdroj a více v článku Panika se projevuje stejně jako infarkt.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).