Hlavní navigace

Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit?

23. 2. 2016

Sdílet

 Autor: Shutterstock.com
„Pane Nováku, po důkladném vyšetření konstatuji, že vaše pocity méněcennosti nejsou neurotické ani netvoří komplex. Vy prostě méněcenný jste…“ praví již vousatý psychiatrický vtip. Co si počít s mindráky?

Pocity méněcennosti mohou být „širokorozchodné“. Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě. Za určitých okolností stačí otázka potenciální babičky „kdy už budete něco mít?“ a je v rámci oněch pocitů vymalováno.

Přečtěte si: Pět nejhloupějších vět, které rodičům dětí nikdy neříkejte!

Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let

Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler (1880–1937). Jeho kariéru nastartovaly zkušenosti s tělesně nemocnými pacienty. Po úrazech orgán, který zůstal zdravý, do určité míry převzal funkci těžce zraněného. Rozvíjel se tím více, než je obvyklé. Něco podobného nalézal vědec v porovnání úspěšných lidí a stavů v jejich dětství. Mnozí z nich prošli jeho ordinací a vzpomínali na to, jaké bývali kdysi „hloupé a ošklivé káčátko“. Posléze vyvinuli úsilí k úspěšnému překonání pocitů méněcennosti, které získali v prvních letech života. S překonáváním oněch pocitů souviselo i úsilí o získání pocitu nadřazenosti.

Adlerovi jde v této souvislosti o potřebu dosáhnout úspěchu. Jde o snahu o uplatnění a touhu po moci. V raném věku – zhruba do pěti let života – si vytváříme koncept životního stylu (plánu). Je to jakási šablona, podle níž budeme v životě postupovat – v dobrém i zlém. Adler poněkud sexisticky prohlásil: „Dítě je otcem muže.“

Hodně záleží např. na osobní logice – ne na tom, jaký svět je, ale jak jej vnímáme. Dále např. na sebepojetí, osobních cílech, struktuře rodiny, postavení mezi sourozenci.

Přirozeným předpokladem vývoje zdravé osobnosti jsou mj. kladné reakce lidí v okolí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… zdravý osobní projev je pozitivní vztah k ostatním. Obětavost, podpora slabých a nemocných či jinak trpících nemusí pocházet z duše dobráka. Může být jen transformací touhy po nadřazenosti.

Přečtěte si: Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví

Neurotické pocity méněcennosti: Mindráky vymknuté kontrole

Jsou to tzv. mindráky, jež se vymknou kontrole. Místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj – ať již smýšlený nebo skutečný problém, zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad. Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením.

Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. S mírnou nadsázkou „stále myslí jen na to samé“. Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu. Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. Např.:

  • Trápí mne (studenta střední školy), dejme tomu, můj nemoderní mobil.
  • Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky.
  • Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mne za méněcenného.
  • Já se jim nedivím, naopak – vše je jasné a jedno zapadá do druhého.
  • Jsem nula a nikdy se to nezmění.

Otázku hodnou legendárního dilematu, zda byla první slepice, nebo vejce, najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti, nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity?

Pravděpodobně je „vše jinak“. Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. i pro vznik katastrofických myšlenek i životních scénářů. Samy o sobě – osamoceně – nejsou zde příčinou ani následkem.

Souvislostí je víc. Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. Vznikají tzv. soukromé teorie osobnosti vysvětlující jejich vznik nejrůznějšími hendikepy.

Pro ilustraci: Cítím se bídně, protože nemám dítě (maturitu, práci, chlapa, ženskou, o dvacet kilo méně, auto, aršík známek, tetování.. chybějící dopište, přebývající škrtněte). Ovšem poté, kdy se ono přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam.

Poruchy sebehodnocení kontra pocity méněcennosti

Opět tu platí: Když dva dělají takřka totéž, nemusí to být totéž. Poruchy sebehodnocení sdělují „mám na to, ale nedokážu to…Pocity méněcennosti bývají v konkrétní sféře takříkajíc totální. Zde tedy „nemám na to, a nikdy mít nebudu.“

Oboje může paradoxně – ba přímo dialekticky – souviset s prapodivnými pocity nadřazenosti zvanými neurotické velikášství. V něm se snoubí ctižádostivost, zranitelnost, úzkost, nepřiměřená kompenzace vlastního nedostatku, nedostatek asertivity…

Mimochodem asertivní být můžete, leč nemusíte. Pokud asertivní nejste, má to být proto, že nechcete, a ne proto, že asertivní být neumíte. Velikášští brouci Pytlíkové umí vše… hlavně kritizovat.

Co s pocity méněcennosti?

Některé internetové diskuse jsou – jak to říci a neurazit – vedeny poněkud méněcenně. Nicméně tamní diskuse o pocitech méněcennosti mají solidní úroveň a přinášejí zajímavé postřehy. Z jedné – dlouhodobě trvající – jsem vybral některé nápady diskutujících na téma „co s tím“.

Recepty na mindráky z internetu:

  • Nesnažit se nikomu, tedy ani sobě, dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že ji prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi ji nemůže vzít.
  • Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo.
  • Změnit okolí. Jít tam, kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.
  • Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů, o něž vlastně ani nemáte zájem.
  • Neužírat se tím, že si život neužívám.
  • Osvobodit se od své utrápené mysli – své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi.
  • Uvědomit si, že každý člověk má své lepší i horší stránky, a brát se takový, jaký jsem. Brát lidi takové, jací jsou.
  • Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku.
  • Neklást na sebe neúměrné nároky – tím se přesvědčujeme, že neumíme i tam, kde vynikáme.
  • Nehledat na druhých lidech právě ty klady, jež nemám, a netrápit se, že je nemám.
  • Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemám.
  • Uvědomovat si svoji jedinečnost.
  • Ignorovat urážky.
  • Obklopit se lidmi, kteří mě podporují.
  • Jsem tím, s čím se ztotožňuji – věřit v sebe sama…

Mnohé ze zde uvedeného může inspirovat přinejmenším k otázkám:

Chcete se zbavit pocitu méněcennosti? Ujasněte si:

  • Co přesně chceme udělat, oč usilujeme?
  • Kdy s tím začneme?
  • Jaký postup zvolíme?
  • Jaké jsou možné překážky, nač si musíme dát obzvlášť pozor?
  • Zvládneme to sami? Pokud ne:
  • Čí pomoc a podporu budeme potřebovat?
  • Co nám to přinese, proč to vlastně děláme?
  • Jak se odměníme za své úsilí?

A úplně na závěr: Neodvážit se je osudné!

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).