Název onemocnění vznikl z řeckých slov melas (tmavý) a oma (nádor). Melanom označuje typ rakoviny kůže pocházející z melanocytů, což jsou buňky produkující pigment melanin. Patří mezi nejagresivnější a nejnebezpečnější formy rakoviny, jelikož může rychle metastazovat do dalších orgánů.
První zmínky o melanomu
První zaznamenané popisy melanomu pocházejí z 5. století př. n. l. a nacházejí se ve spisech Hippokrata z Kósu, otce moderní medicíny. Mimoto se objevují také ve spisech řeckého lékaře Rufa z Efesu.
Za nejstarší fyzické důkazy melanomu se pokládají difúzní melanotické metastázy, které byly nalezeny v kostrách předkolumbovských mumií pocházejících z Chancay a Chingasu v Peru. Jejich stáří bylo pomocí radiokarbonového datování odhadnuto na přibližně 2400 let.
Dlouhou dobu pak o něm nejsou prakticky žádné zmínky, až v 17. a 18. století se v evropské literatuře lze dočíst o „smrtelných černých nádorech s metastázemi a černou tekutinou v těle“, jako například v pracích raně novověkých lékařů Nathaniela Highmora, Théophila Boneta nebo Henriciho a Nothnagela.
První chirurgické odstranění melanomu
V roce 1787 dojde k významnému milníku: skotský chirurg John Hunter melanom poprvé úspěšně chirurgicky vyoperoval z čelisti 35letého muže. Tento případ je popsán v knize Pozorování o rakovině z roku 1805, autorem díla je Everard Home, který nádor definuje jakožto „měkký a černý“, zatímco sám Hunter jej prezentuje jako „rakovinný houbovitý výrůstek“.
Přestože Hunter tehdy nevěděl, s čím přišel do styku, zachovaný nádor byl později, v roce 1968, identifikován jako melanom. Jeho preparát je dodnes uchován v Hunterian Museum v Londýně.
Éra systematického popisu onemocnění
Další důležitou osobou v poznání melanomu je René Laennec, který jako první pochopil, že ho nelze spojovat s usazeninami černého uhlíku objevujícími se v plicích pacientů při pitvě, ale že jde o samostatné onemocnění. Během své přednášky v Paříži, jež se konala roku 1804, tento typ nádorů označil jako melanózu. Laennecův současník Jean Cruveilhier poté ve své publikaci Anatomie Pathologique du Corps Humain podal jako jeden z prvních systematičtější popis melanomů ruky, nohy a vulvy.
Podrobnější zpráva o etiologii a progresi melanózy pochází od Dr. Williama Norrise z roku 1820, který po dobu tří let pozoroval 59letého muže potýkajícího se s melanomem. „Zjistil jsem, že struktura je heterogenní; měla načervenalý až bělavě hnědý odstín a svou vnitřní stavbou se podobala muškátovému oříšku,“ poznamenal si po provedení řezu nádorem (viz Case of Fungoid Disease, 1820).
Za nejzásadnější se pokládá jeho povšimnutí si, že některé melanomy mohou mít dědičnou predispozici. Ve svém bádání dále pokračoval, na jeho základě poté určil obecné principy epidemiologie melanomu a klinické léčby. Termín melanom přitom zavedl roku 1838 sir Robert Carswell, významný patolog. Ještě je třeba zmínit britského chirurga Samuela Coopera, který došel k tomu, že pokročilý melanom nelze vyléčit a že jedinou naději skýtá jeho včasné zachycení a odstranění.
Tři přístupy k určení prognózy melanomu
Průlomovou se stala stupnice pro hodnocení prognózy melanomu na základě histologického vyšetření, již vypracoval v roce 1966 Wallace Clark. Ta klasifikuje hloubku průniku melanomu vzhledem k jednotlivým vrstvám kůže a podkoží. Celkově obsahuje 5 stupňů, přičemž s každým vyšším stupněm se prognóza zhoršuje.
Alexander Breslow stupnici doplnil ještě o jeden podobně významný ukazatel, a sice tloušťku nádoru, která se udává jako vertikální vzdálenost od granulární vrstvy epidermis po nejhlubší bod průniku melanomu do kůže. Breslowova tloušťka se dodnes používá jako jeden z prognostických faktorů onemocnění.
Stěžejní bylo také zjištění Henryho Lancastera a J. Nelsona z poloviny 20. století, že náchylnost k rozvoji melanomu souvisí s jistými fenotypovými vlastnostmi člověka, jako je barva pleti, očí, vlasů a jeho reakce na sluneční záření. Přišli s tím, že riziko tohoto onemocnění je vyšší u jedinců se světlou pletí, blond či zrzavými vlasy a modrýma či zelenýma očima.
Od vyříznutí nádoru až po imunoterapeutika
Od druhé poloviny 19. století do jeho konce spočívala léčba melanomu v jeho podvázání, excizi skalpelem či nůžkami, amputaci postižených částí, aplikaci chloridu zinečnatého nebo použití žíravých látek k vypálení nádoru. V 60. letech 20. století se pak jeho nález standardně řešil chirurgickou excizí, společně s ním se odstraňovalo až zhruba 5 cm okolní zdravé tkáně, a často také preventivní disekcí lymfatických uzlin.
Následně se začala uplatňovat chemoterapie. Roku 1975 byl pro léčbu diseminovaných melanomů schválen dakarbazin. Jednalo se o alkylační činidlo, jehož medián přežití se pohyboval mezi 5 až 11 měsíci. Vytvořil se tak nový zlatý standard léčby, přestože účinnost této látky byla značně omezená.
Zlom v léčbě představoval přípravek vemurafenib, který oproti dakarbazinu vykazoval výrazně vyšší míru odpovědi i přežití pacientů. Na základě výsledků klinických studií jej roku 2011 Úřad pro kontrolu potravin a léčiv schválil jako vůbec první cílenou terapii blokující mutovanou formu proteinu BRAF, která se podílí na regulaci buněčného růstu. O tři roky později se začala používat imunoterapeutika pembrolizumab a nivolumab.
Přestože jednotlivé mutace melanomu jsou dnes dobře prozkoumány, stále nebylo objasněno, jak jejich kombinace ovlivňuje průběh onemocnění a na jakou léčbu by nádor nejlépe reagoval. To prozatím zůstává úkolem pro další generace.
Zdroje: pmc.ncbi.nlm.nih.gov, jbuon.com, news-medical.net
ČLÁNKY DO MAILU