Maminka tří dětí onemocněla rakovinou: Internet živí strach, hlavní je silná hlava

Osmatřicetiletá Adéla z Prahy má tři malé děti a celý život žila velmi aktivně. Mezi její koníčky patří čtení, cestování a také domácí pečení, především kváskového pečiva, které je pro ni kreativním odpočinkem.

Bolesti nesrovnatelné s porodem

Všechno se však náhle změnilo během dovolené v Albánii, kdy ji přepadly první potíže. „Zničehonic jsem začala mít velmi intenzivní bolesti břicha. Až mi připadalo, že porodní bolesti jsou proti tomu nic,“ vzpomíná na kruté chvíle. 

Skončila několikrát na pohotovostech, ale krevní testy, rentgeny i opakovaná sono vyšetření byla v pořádku. Až při čtvrté návštěvě jí lékaři udělali CT vyšetření, které odhalilo zvětšené uzliny ve střevech a útvar, který by tam rozhodně neměl být. Po rozsáhlé břišní operaci, při níž jí odebrali část střeva, se z histologie dozvěděla vážnou diagnózu. 

„Řekli mi na chirurgii: máte lymfom a najděte si onkologa,“ popisuje věcné sdělení. Tehdy ještě nic nevěděla o lymfomu, tedy zhoubném nádorovém onemocnění lymfatického systému způsobeném nekontrolovaným množením zmutovaných bílých krvinek (lymfocytů). První noc strávila googlováním. „Internet živí strach, protože se tam člověk dočte jen ty nejhorší scénáře,“ vzpomíná Adéla.

Jste nemocní a každý na vás kouká. Chtěla jsem hlavně klid, popsala pacientka s rakovinou

0:00/

Naštěstí se hned druhý den přes praktickou lékařku dostala na hematoonkologii ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Tam jí onkoložka vysvětlila, že se sice jedná o agresivnější typ non-Hodgkinova lymfomu, ale zároveň jde o onemocnění, u kterého existují účinné možnosti léčby. První léčba nabízí přibližně padesátiprocentní šanci na vyléčení, a pokud by nezabrala, jsou k dispozici i další léčebné postupy. Adéla se rozhodla nevzdat. „To mě velmi povzbudilo. Nasadila jsem si v hlavě autopilota a byla jsem přesvědčená, že to bude dobrý. Že to bezpodmínečně musím zvládnout kvůli svým dětem.“

K Vánocům dostala fén

Léčba zahrnovala šest cyklů chemoterapie kombinované s monoklonální protilátkou a dvě imunoterapie. První chemoterapii podstoupila 4. prosince a záhy přišla o vlasy. Přesto se rozhodla neztrácet naději – k Vánocům si proto přála fén! 

„Dodnes ho mám vystavený na stole a i tahle myšlenka na to, že ho jednou zase použiju, mě každý den povzbuzovala a dodávala mi sílu jít dál,“ vzpomíná s úsměvem. Samotná první chemoterapie byla náročná fyzicky i psychicky, trápily ji záněty v očích, ztráta hlasu i slabost. „Říkala jsem si, jestli tohle vůbec dám,“ přiznává.

S každým dalším cyklem se však situace zlepšovala, protože si tělo zvyklo a hlava věděla, co očekávat. „Když hlava funguje, dají se negativní příznaky zvládnout lépe. Už víte, jak konkrétně vám bude zle.“ Na každou léčbu se dokonce těšila, protože ji přibližovala k cíli. 

V den zjištění diagnózy potkala Adéla kominíka. Sáhla si na knoflík a dostala od něj kalendář, ve kterém potom spolu s mužem odškrtávali termíny chemoterapií. Právě manžel byl její největší oporou. Musel zastat roli živitele, péči o domácnost i o všechny tři děti. „Byl moje pevná skála. Dával mi neuvěřitelný pocit klidu a sebevědomí, že to zvládnu,“ oceňuje jeho obětavost. 

Za mnohé vděčí i mamince a tchyni, které během léčby převzaly velkou část péče o děti i domácnost. I díky nim mohla Adéla soustředit všechny síly na léčbu a zároveň měla jistotu, že je o rodinu postaráno.

Doma se snažili neztrácet humor, což jim pomáhalo zvládat i ty nejtěžší chvíle. „Říkám, že můj smysl pro humor byl tehdy odolnější než můj imunitní systém,“ usmívá se Adéla. Právě díky nadhledu a schopnosti zasmát se i v těžkých chvílích dokázali odlehčit situace, které by jinak byly plné strachu.

Velkou zkouškou byla také tříměsíční ztráta hlasu. „Když přijdete o hlas, ztratíte kus svého já,“ vzpomíná. Nemohla zavolat na děti na hřišti ani si s nimi běžně povídat. Manžel i tuto situaci odlehčoval humorem a s úsměvem říkal, že snem mnoha mužů je mít manželku, která nemluví. I v těch nejtěžších dnech tak doma zůstával prostor pro smích

Vztahy jsou jako květiny, musíme je zalévat

Náročná léčba skončila úspěchem, jak potvrdilo kontrolní vyšetření PET CT. Tato životní zkušenost však hluboce ovlivnila Adélin celkový pohled na svět. Vždy dokázala být vděčná za zdánlivé maličkosti. Vzpomíná, jak ráno smažila dětem palačinky, sledovali vycházející slunce a vnímala obrovské štěstí. Po prodělané nemoci cítí ještě mnohem větší naléhavost prožívat každý okamžik naplno.

„Uvědomíte si, že život je křehký. Přestanete odkládat věci na někdy, protože nikdy nevíte, kolik času máte.“ popisuje svůj přístup. Během léčby Adéla objevila pacientskou organizaci Lymfom Help, kde našla příběhy reálných lidí, což ji velice nakoplo. 

„Na internetu totiž člověk najde jen ty nejčernější scénáře, ale tady to bylo jiné. Říkala jsem si tehdy: když se úspěšně vyléčili oni, proč bych to nezvládla také? Ta naděje byla nesmírně posilující,“ vzpomíná. 

Dnes Adéla vzkazuje ostatním, aby nezanedbávali preventivní prohlídky, ale především aby se věnovali svým vztahům s blízkými. „Není důležité pečovat jen o zdraví, ale aby lidé pečovali i o vztahy. Jakmile vás semele něco tak těžkého, je důležité mít kolem sebe pevný základ lidí, kteří vás podpoří s láskou a ne z povinnosti,“ zdůrazňuje. Vztahy přirovnává ke květinám, které musíme pravidelně zalévat, aby rostly. Právě hluboká rodinná pouta byla tím nejdůležitějším lékem, který jí pomohl překonat těžkou zkoušku a vrátit se zpět do svého milovaného a velmi aktivního života.