Jsme tu od toho, aby se pacient dostal včas tam, kam má, říká koordinátorka onkologické péče

Pro pacienty je velmi důležité, že mají komu zavolat. Že jim někdo řekne, co je čeká. Protože mají obavy a neví, co bude dál a co mají dělat, říká Klára Vaňková, která je jednou z koordinátorek péče pro onkologicky nemocné v pražské Fakultní nemocnici Bulovka.

V rozhovoru pro Vitalia.cz mluví o tom, že je pro ni tak trochu záhadou, proč pacienti s příznaky jedné diagnózy přicházejí ve vlnách a proč v tuzemsku zatím koordinují pouze ženy. Možná je to tím, že když jako máma dokážete skloubit všechny povinnosti s kroužky dětí, je to skvělý předpoklad pro to začít koordinovat zdravotní péči, říká se smíchem žena, jež do zdravotnictví přešla z pozice specialistky na logistiku u jednoho z největších výrobců cukrovinek a sušenek.

Motto Ústavu gastrointestinální onkologie FN Bulovka, ve kterém pracujete, je „Čas je rozhodující.“ Jak má tedy vypadat výsledek dobře odvedené koordinace?

Dobře zkoordinovaná péče vypadá tak, že všechny termíny na sebe hezky navazují a nikde není zbytečná prodleva a pacient se dostane včas tam, kam má.

Co znamená včas například u rakoviny slinivky?

To znamená, že pacientovy dokumenty se dostanou hned na první multidisciplinární tým a tam se rozhodne, jestli se bude léčit na chirurgii nebo onkologii. Když se rakovina slinivky oddiagnostikuje do 14 dnů, myslím, že je to dobře odvedená práce.

Stihnete to někdy i dřív?

Občas se to stane a jde to rychleji. Třeba v situaci, kdy bychom hned další den po přijetí pacienta měli volno na endosonografii s biopsií. Následně by onkologové měli volný termín za deset dnů a mezitím by se sešel multidisciplinární tým.

Koordinováním se tedy daří zkracovat čekání na diagnózu…

Určitě. Právě koordinace jednotlivých kroků, hlídání výsledků, návazností a přechod k proaktivní péči o pacienta je to, čím se vše dá velmi urychlit. Nám se to již daří velmi dobře, nicméně pořád je prostor pro zlepšování. Například termín operace slinivky, pokud je možná, má být do 21 dnů od zobrazovací metody, tedy většinou CT. Ale občas kapacita sálů nebo personálu chybí, protože třeba těch pacientů s operovatelným nádorem se nakupí najednou více. Nebo od září kvůli centralizaci operací slinivky a jater (o centralizaci jsme psali zde, pozn. red.) tyto zákroky na Bulovce už dělat nemůžeme, pacienta proto musím předat jinam. Pro mě to až taková změna není, ale pro pacienta ano, protože za operací cestuje a její termín může být o něco delší, protože chirurgové z pracoviště, kam pacienta předáváme, chtějí svoji indikaci. Kvůli tomuto mezikroku se termín operace může o něco posunout. Nicméně právě díky koordinaci a tomu, že se s ostatními koordinátorkami známe, spolupracujeme spolu a víme, jak si pacienty rychle předat, věřím, že i toto se podaří doladit.

O rychlejší cestě k diagnóze

Onkologická centra léčby musí mít nejméně jednoho koordinátora povinně od letošního ledna (více o této podmínce čtěte zde). Jak to změnilo systém péče?

Zásadní změna je v tom, že pacient už by neměl slyšet: Objednej se, zařiď si. Je-li vážně nemocný a dostane se ke koordinátorovi onkologické péče, znamená to, že koordinátor jej systémem provede a pacient si nemusí shánět termíny vyšetření a zjišťovat, co bude dál. Já vím, nebo to dokážu jednoduše zjistit, co má následovat, a proto pacientovi neřeknu: Teď jděte na urologii. Rovnou ho tam objednám. Ode mě se pak už jen dozví, kam má přijít, kdy a co si s sebou má vzít.

Lékař vyplní váš formulář pro předání pacienta, tedy vlastně žádanku. Někdy k němu přiloží další dokumenty a většinou elektronicky, zabezpečenou cestou vám vše zašle. Co poté následuje?

Záleží na tom, v jaké fázi diagnostického procesu mě lékař pacienta předává. Pokud už je diagnostika prakticky dokončena, pak se informace o pacientovi rovnou proberou na multidisciplinárním týmu. To se děje zejména v případě, že pacient byl hospitalizován, diagnostika proběhla za hospitalizace a nyní je potřeba ho předat na vyšší pracoviště. Pokud však ještě finální diagnóza není, je potřeba pacienta dovyšetřit, na základě indikace lékařů objednávám potřebná vyšetření. Vzhledem k tomu, že mám své objednací termíny, mohu cestu pacienta vyladit tak, aby diagnostika proběhla v optimálním čase.

Co koordinátor nesmí a nemá dělat?

Musím si dávat pozor, abych si ověřila, zda pacient ví, že je onkologicky nemocný. Protože se stává, že v jeho dokumentaci je to už jasně uvedené, tedy by to pacient měl vědět, ale samotnému pacientovi diagnózu buď ještě nikdo nesdělil nebo, i když mu ji lékař řekl, ji vytěsnil.

Že má pacient rakovinu, mu samozřejmě nemůžu oznamovat já. Diagnózu sdělují lékaři – onkologové, gastroenterologové nebo praktičtí lékaři. Jenže před lety se mně toto přesně stalo. Pacient měl ve všech dokumentech, že má nádor, a já mu v jednu chvíli řekla: Takže termín na onkologii máte… A on se zarazil, že jej posílám na onkologii, protože mu nejspíš nikdo z lékařů ještě neřekl, co mu je, nebo mu nedošlo, že jde o rakovinu.

O pacientech 

S jakými pacienty pracujete? 

Jsem diagnostická koordinátorka pro gastroenterologii, což znamená, že se potkávám s těmi, u nichž se vyšetřuje podezření na nádor v zažívacím traktu. Tedy třeba v jícnu, žaludku, dvanácterníku, tlustém střevě nebo konečníku.

V jakém bodu cesty za diagnózou se jich ujímáte?

Pacienti se ke mně dostávají v různých fázích podezření na onkologické onemocnění. Někdy už je téměř oddiagnostikované. Mým úkolem je provést je celým procesem až do okamžiku, kdy je předávám do léčby, tedy buď na onkologii nebo chirurgii.

Pracujete jen s těmi, u nichž je předpoklad, že onemocnění může postupovat velmi rychle?

Ne, v praxi řeším všechny a myslím si, že tak by to i mělo být: Koordinátora by měli mít všichni onkologičtí pacienti. Ale na to zatím nejsou kapacity. Ty budou teprve vznikat.

Kolik pacientů na vašem pracovišti máte?

Týdně řádově pět až dvacet. A je zajímavé, jak jdou ve vlnách. Máme třeba měsíc, kdy řešíme jen pacienty, kteří si vyslechnout diagnózu rakoviny slinivky. A pak je měsíc, kdy žádná taková diagnóza nepřijde a jsou jen ty, které se týkají rakoviny tlustého střeva. Proč se to děje, nedokážu vysvětlit, ale opravdu se to děje často.

Pracujete jen s pacienty z Prahy? 

Nejen. Mám historicky dost nakontaktované lékaře například z Karlovarska nebo Ústeckého kraje, odkud mi nemocné referují.

Musí za Vámi dojíždět?

Na multidisciplinárním týmu můžeme jejich stav probrat, aniž by k nám museli. Ale ani potom se s nimi vlastně moc nevídám. Vidím je, až když mi třeba přijdou poděkovat. Nebo vím, že jsou u nás na vyšetření, tak je zajdu pozdravit, seznámit se s nimi. Hnát je sem, abychom zkoordinovali vyšetření, by bylo zbytečné. Přece jen jsou to lidé, kteří mají nějaké zdravotní potíže. Bylo by hezké, kdybych u nich seděla, byla jim na blízku a pacienti by za mnou mohli přijít, ale většinou jim stačí jen zavolat. Ale může to být i hodinový hovor, který někdy nevedu jenom s pacientem, ale například s jeho dospělými dětmi.

Je hovor s Vámi nějak časově omezený? 

Ne a přišlo by mi nevhodné položit telefon někomu, kdo je ve složité situaci, protože mu třeba umírá máma. To nejde.

Můžete si dovolit vypnout telefon po pracovní době?

Ano, pracovně musíte vypnout, a to nejen telefon, a nevadí, když pacientovi zavoláte druhý den ráno. Ale nenechávám ho v šuplíku v nemocnici, protože občas se mi stane, že mi někdo volá brzy ráno.

Chce ten volající spíš informace nebo uklidnit? 

Zjistila jsem, že pro pacienty je nejdůležitější, že mají komu zavolat, že jim to někdo vezme a něco jim k tomu, co je čeká, řekne, protože mají obavy, neví, co bude dál a co mají dělat. Chtějí slyšet, kdy a kam jedou, co bude následovat, jak dlouho to bude trvat, proč jim ještě nikdo nezavolal výsledky… Často slyším, že ode mě se toho dozvědí nejvíce. A přitom já jim jen říkám: Ano, teď jdete na biopsii, kterou potřebuje onkolog, aby věděl, co má léčit, její výsledky budou zhruba za deset dní, a proto je termín u onkologa za dva týdny.

Odkud přicházejí

Lidí s rakovinou přibývá a kvůli stárnutí populace jich přibývat ještě bude. Koordinujete častěji než před čtyřmi lety?

Obecně data ukazují, že je jich více, ale také to, že se daří zachytávat dřívější stádia, což je dobře. Na našem pracovišti, než jsem přišla, probírali zdravotníci na onkologickém gastrochirurgickém semináři pět až sedm pacientů denně, teď jich bývá kolem 15. S koordinátorem jednoznačně přichází diagnózy, protože když může praktický lékař nebo ambulantní specialista z periferie předat pacienta do komplexního onkologického centra jednoduchým způsobem, je to pro něj zajímavé. Stačí mi zavolat nebo, když už se známe, jen poslat žádanku, tedy sumář informací o pacientovi v jednom lejstru.

Kdo k vám pacienty posílá?

To je různé. Jsou třeba lékaři z FN Bulovka – internisté nebo gastroenterologové. Pak také praktičtí lékaři, kteří na mě mají kontakt a posílají mi ty pacienty, u nichž mají vysoké podezření například na základě ultrazvukového vyšetření. Může to být ambulantní specialista – gastroenterolog. A někdy si mě pacient najde sám, což je trošku složitější, protože s sebou má štos dokumentů, ve kterých se já nezorientuju. V takovém případě si ho zveme na ambulanci v přednostním termínu, lékaři s ním dokumentaci proberou a pak ho případně předáváme multidisciplinárnímu týmu. 

Stává se nám také, že si nás pacienti najdou kvůli takzvanému druhému názoru. Mají například rozhodnutí, že jim někde mají odoperovat celou slinivku, a oni chtějí vědět, zda neexistuje varianta B. Nebo když vědí, že po operaci budou mít stomii, chtějí se přesvědčit, že zákrok nejde udělat jinak. Nicméně musím říct, že jsme se většinou shodli s předchozím pracovištěm.

Děje se, že k vám přijde pacient s podezřením na rakovinu a diagnóza se nakonec nepotvrdí?

Na konci diagnostiky je jeden ze tří výsledků: 1. Pacient jde na chirurgii. 2. Pacient jde na onkologii. 3. Pacient je do péče zařazený s tím, že mu je něco, co budeme sledovat. Takže rakovinu mít nemusí, což je krásné, ale moc se to nestává, a když už, mám z toho velkou radost. Zároveň i u pacientů, u nichž se onemocnění nepotvrdí, mám co koordinovat, protože i u nich probíhají vyšetření a konzultace multidisciplinárního týmu. 

Stalo se vám, že pacient koordinaci odmítl? 

Ne, ale stává se, že pacient žádá konzultaci u lékaře, což je v pořádku. Není to tím, že by se mnou nechtěl mluvit, jen potřebuje hlubší informace. Ale protože nejsem lékařka, spoustu detailů nevím. Informace jsem ale schopná zprostředkovat. A pokud to nejde, konzultaci s lékařem domluvím.

O povolání koordinátorky

Proč zatím koordinují jen ženy? Proč v ČR nemáme koordinátora-muže?

Důvod asi bude podobný jako u otázky, proč je minimum zdravotních bratrů. Je to práce, která má potenciál víc naplňovat ženy. Možná je to tím, že už jen to, že jako máma dokážete skloubit všechny povinnosti s kroužky dětí, je skvělý předpoklad pro to začít koordinovat zdravotní péči (smích). 

Vy jste koordinovat začala ve chvíli, kdy toto povolání teprve vznikalo. Byla to výhoda?

Začátek byl hodně náročný. Nejbližší zázemí jsem sice měla obrovské a velmi rychle jsme si vybudovali dobré vztahy a fungovalo to dobře, ale mimo oddělení to bylo komplikované. Na Bulovce mám ale jiné kompetence. Jsem v situaci, kdy můžu jít za primářem či přednostou a zkusit si s ním domluvit podmínky. Samozřejmě záleží na tom, jak je ten konkrétní lékař změně přístupný. Zatím jsem se ale nesetkala s žádným, který mě poslal do háje. Jen někdy si musíme něco vysvětlit.

Máte nějaký konkrétní příklad, jak jste pootočila soukolím nemocniční péče?

Povedla se dohoda s internou, že k nám na gastroenterologii si budou pacienty objednávat sami, protože jsme jim otevřeli objednací systém a vyblokovali časové sloty. A tato spolupráce funguje. 

Musíte hodně nasávat terminologii a znát normy hodnot laboratorních vyšetření?

To ano a toho, co musím vstřebat, je strašně moc. Třeba první rok jsem strávila na sálech, abych věděla, co pro pacienta všechna vyšetření znamenají, co je lékař schopný oddiagnostikovat, abych to všechno vstřebala a pochopila. Ale bavilo mě to, protože kdybych nebyla líná, byla bych lékařkou (smích). Po mě je povolání koordinátorky cestou, jak se k medicíně dostat, aniž bych ji musela vystudovat.

Jaké vlastnosti musí člověk mít, aby koordinování zvládl?

U vzdělání je to minimálně maturita. Nemusí být zdravotnické, protože úlohou koordinátorů je ulehčit organizační práci. Získání kompetencí a vědomostí je sice náročné, ale zase pohledem zvenku vidíte věci, které zdravotníci už nevidí, protože je nějakým způsobem provádí léta. Koordinátorka je pak schopná do organizace práce vnášet myšlenky odjinud. Co se týká charakteristiky, musí člověka zajímat zdravotnické věci, musí chtít pomáhat lidem a musí chtít tu profesi dělat.

Ing. Klára Vaňková

Původní profesí specialistka na logistiku a zákaznický servis. Pracovala mimo jiné v potravinářské firmě Mondelēz. Koordinátorkou ve zdravotnictví je pět let. Prošla si touto pozicí ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a nyní koordinuje diagnostiku onkologických pacientů ve Fakultní nemocnici Bulovka, kde pracuje v Ústavu gastrointestinální onkologie.