Od žhavého železa k Chlumského roztoku: dramatická historie dezinfekce

Ještě v raném novověku byla medicína plná drastických zásahů, které měly jediný cíl – zabránit infekci za každou cenu. Vojáci i obyčejní lidé umírali na hnisající rány, které se lékaři snažili léčit vypalováním či amputací. Přesto se už tehdy objevovali odvážní lékaři, kteří hledali účinnější cesty. Ať už to byl Ambroise Paré se svou hojivou mastí, nebo Ignác Semmelweis, jenž prosazoval mytí rukou chlorovým vápnem, každý z nich posunul hranice poznání o kus dál a přispěl k tomu, že dnes si můžeme ránu vyčistit snadno dostupným antiseptikem.

V dřívějších dobách to ale vůbec nebylo snadné. Neexistovala antibiotika a hygiena, natožpak dezinfekce, byly dlouhou dobu neznámými pojmy. Mytí rukou se neřešilo, ale lidé věděli, že když se zraní, mohou poměrně rychle zemřít na gangrénu a tak se často předem preventivně řezaly zraněné končetiny, aby k tomu nedocházelo. Samozřejmě zaživa, protože ani anestezie tehdy k dispozici nebyla. Rány se ihned bolestivě vypalovaly a jedinou známou dezinfekcí byl silný alkohol. Jak to ale bylo dál a které roztoky se používaly k dezinfikování ran a mytí rukou, aby se nešířila infekce?

Přečtěte si také:

Do vynálezu anestezie museli být chirurgové hlavně rychlí

Vypálení rány někdy nestačilo

Jedním z prastarých a velmi drastických způsobů dezinfekce ran bylo vypalování rány a jejího okolí. To se provádělo rozžhaveným železem, tedy zpravidla zbraní nebo nožem, podle toho, co bylo po ruce. To však mnohdy nestačilo a úmrtnost byla vysoká. V různých válkách a bojích napříč časem často nebyla jiná možnost. 

Rány bývaly strašlivé, ať už od mečů, kordů, dělových koulí, jednalo se také o spáleniny a rány, v nichž zůstával střelný prach, o němž se tradovalo, že v ráně působí jako jed. Kromě vypalování žhavým kovem se do rány vléval i horký olej, což bylo ještě horší. Mnohdy se přikročilo k amputaci zraněné končetiny, a to zaživa, špinavou a většinou i tupou pilkou. Poté se rána vypálila a dotyčný či jeho blízcí se mohli jen modlit, aby tuto radikální proceduru přežil.

Galerie: Z historie chirurgie

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

O tom, jak pečovat o ránu a jak ji dezinfikovat, napsala spousta raně novověkých lékařů množství spisů, protože to byl závažný problém, na který se běžně ve vysoké míře umíralo. Například německý lékař Hieronymus Brunschwig (1450–1533) ve svém spise doporučoval vypálené pahýly po amputacích obalovat zvířecím močovým měchýřem. 

Slavný francouzský lékař Ambroise Paré (1510–1590), který se pokoušel zachránit krále Jindřicha II. poté, co byl zraněn při turnaji, zase napsal příručku Léčení ran. Všiml si, že spousta mužů umírá ve strašných bolestech i poté, co byla rána vypálena. Vymyslel tedy mast na rány, která se skvěle osvědčila. Aplikovala se přímo na nevypálenou ránu. Obsahovala směs vaječného bílku, růžového oleje známého od starověku pro své antiseptické účinky a terpentýnu. Vypalování rány tak vůbec nebylo potřeba.

Vymýtil horečku omladnic

Dezinfekce se ale týkalo také celé porodnictví. Velice často se totiž stávalo, že ženy po porodu umíraly na takzvanou horečku omladnic, která byla způsobena bakteriální infekcí a doprovázena konečnou sepsí celého organismu. Jak k tomu docházelo? Stačilo, aby měla porodní bába či lékař zasahující u porodu špinavé ruce, anebo když v těle zůstal kousek placenty, který nakonec začal hnít a žena tak umírala na celkovou infekci. 

Velkým přínosem v tomto ohledu byl maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis (1818–1865), který si všiml, že příčinou horečky omladnic v nemocnicích byly špinavé pláště i ruce lékařů, kteří přicházeli k rodičkám přímo z chirurgických sálů a hlavně pitevny. Samozřejmě to neměl jednoduché, protože prokázat něco takového a nečelit výsměchu v té době nebylo snadné.

Primář Sova, doktor House a další. Znáte filmy a seriály z lékařského prostředí?

Málokteré filmy a seriály jsou tak populární jako ty, které se odehrávají v nemocnicích či ambulancích. A vy si teď můžete vyzkoušet, kolik jste jich viděli a co všechno o nich víte.

Spustit kvíz

Všiml si však, že ženy, které porodily doma, obvykle porod dítěte ve zdraví přežily, kdežto ty, které se dostaly do nemocnice do spárů lékařů paradoxně umíraly na těžké infekce. Příčinou v tomto případě bylo, že lékaři pitvající mrtvá těla pak těma samýma rukama umytýma pouze mýdlem vyšetřovali rodící pacientky. Zavedl proto mytí chlorovým vápnem, což tehdy velice pomohlo a výrazně snížilo vysokou úmrtnost pacientek. 

Ve své úspěšné lékařské kariéře vždy dbal na důslednou, tehdy dostupnou, dezinfekci. Bohužel skutečných zásluh se mu dostalo až po jeho předčasné smrti, kdy zemřel po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně ve věku pouhých 47 let. Příčinou hospitalizace a nasazení svěrací kazajky byly zuřivé záchvaty, nejspíše vyvolané třetím stádiem syfilidy, ale mohlo jít také o těžkou infekci.

Zázračná kyselina karbolová

Dalším lékařem, který si nese velké zásluhy týkající se dezinfekce, která zachraňovala lidské životy, byl Joseph Lister (1827–1912). Alkohol jako dezinfekce na drobné rány neřešil všechno a zásadní bylo, že spousta pacientů stále umírala po operacích na celkovou sepsi. První operací, která měla všechno změnit, byla operace pacienta s nádorem v zápěstí, kdy byla poprvé rána vymyta kyselinou karbolovou (fenolem). Tento pokus ale nevyšel a pacient zemřel. Dalším případem byla zlomená noha mladíka, která se zanítila. Ale i v tomto případě kyselina karbolová nestačila. Operací, která se zapsala do dějin, se však týkala jedenáctiletého chlapce, kterému povoz rozdrtil nohu. V ráně měl tolik prachu a špíny, že to vypadalo naprosto beznadějně, navíc ztratil spoustu krve. Jedinou možností byla amputace.

Přečtěte si také:

Nesnesitelná muka při operacích ukončil až objev anestezie

Doktor Lister však chlapce zachránil. Tehdy už mohl dostat jako anestetikum chloroform, protože bolest to musel být nevýslovná. Lékař nejenom že ránu poctivě vymyl karbolem, ale také ji překryl cínovým krytem, aby se kyselina nezačala brzy vypařovat. Navíc ránu po operaci každých pár hodin kyselinou karbolovou znovu proplachoval. Rána se tak zázračně začala hojit a doktor Lister zachránil chlapci nohu i život. 

Musel ale dále zkoumat účinky kyseliny a vylepšit ji tak, aby neztratila svou účinnost a zároveň nedráždila okolí rány. Skvělé výsledky tak přineslo ředění kyseliny olivovým olejem. Tento lékař to také neměl snadné, musel své nápady obhajovat a snažit se obstát ve světě skeptických zastaralých kolegů.

Pomocí kyseliny karbolové neboli fenolu vyráběného z uhelného dehtu tak ještě zachránil spoustu dalších životů. A proto se začalo objevovat karbolové mýdlo a různé dezinfekční prostředky obsahující kyselinu karbolovou. Později vznikl Listerine, který roku 1879 vyrobil Joseph Joshua Lawrence. Kromě derivátu kyseliny karbolové, tedy fenolu, který se nazývá thymol, obsahoval také mentol a 27 procent alkoholu. Listerine se začal prodávat ve velkém, a to nejen jako dezinfekce, ale i prostředek na mytí podlah, na mytí nádobí a nebo jako antiseptikum v zubním lékařství.

Chlumák na všechno

Jak se zdá, fenol slavil napříč časem největší úspěchy jako účinná dezinfekce na všechno. U nás se svého času objevil Chlumského roztok, který se velice proslavil. Říkalo se mu také Chlumák. Obsahoval směs fenolu a kafru v 96 procentním  lihu, měl charakteristickou vůni zodpovědnou za typický pach dávných nemocnic a používal se hlavně na rány. Přesné složení tvoří: 28,5 až 31,5 procent fenolu, 57,5 až 62,5 procent kafru a 96 procentní ethanol. Vymyslel jej český chirurg a ortoped Vítězslav Vincenc Chlumský (1867–1943), který byl významným profesorem na Jagellonské univerzitě ve Vratislavi. Chlumský roztok se stále používá k nejrůznějším účelům a je pouze na lékařský předpis.