Název tohoto neurologického onemocnění pochází z řeckého slova „epilabanein“, které lze přeložit výrazy zmocnit se, uchopit nebo postihnout. Vázala se k němu ale celá řada pojmenování, přezdívalo se mu například posvátná nemoc, Herkulova nemoc nebo nemoc géniů. Dotyčný při ní trpí nekontrolovatelnými záchvaty.
Ruka hříchu, nebo onemocnění mozku?
První zmínka o epilepsii se datuje do roku 2000 př. n. l. Byla nalezena na tabulce z Mezopotámie, kde její autor v akkadštině popisoval epileptický záchvat. Ten označoval jako „antasubbû“, v překladu „ruka hříchu“. Tradovalo se, že za záchvaty stojí zlí duchové či bohové, zejména se dávaly do souvislosti s bohem Měsíce. Epilepsie se tedy pojila s prokletím i posvátností, záleželo na kultuře, víře a časovém období.
Jeden ze způsobů léčby proto spočíval v modlitbách a zaříkávání. Pozoruhodná je v souvislosti s tím pozdější zpráva ze starověkého Egypta (papyrus Edwina Smitha), jelikož projevy epilepsie nepřisuzuje náboženství, ale namísto toho se snaží je racionálně zdůvodnit. Ve zprávě je konkrétně popsán případ poranění hlavy s otevřenou ránou, které vedlo ke křečím. Z dnešního hlediska by se jednalo o popis traumatické epilepsie vyvolané těžkým poraněním hlavy.
Poměrně přesný popis nemoci podal dále Hippokrates, který zastával podobný názor, tedy že epilepsie je onemocněním, co má původ v mozku, nikoli nadpřirozený jev. Jednalo se na svou dobu o velmi pokrokovou myšlenku. Uběhla ale staletí, než byla společností přijata.
Od utlumení libida k prvnímu antiepileptiku
V období renesance je třeba připomenout rektora Karlovy univerzity Marca Marciho, který za definující příznak epilepsie určil poruchu vědomí a přišel s rozlišením několika forem záchvatu. Skutečný průlom znamenal ale až rok 1857, kdy lékař Charles Locock zjistil, že po podání bromidu na utlumení libida se u dotyčných zmírnily rovněž epileptické záchvaty. Tak se zrodilo první antiepileptikum.
Skutečná změna v přístupu k epilepsii nastala ale až s britským neurologem Johnem Hughlingsem Jacksonem. Jeho studie o této nemoci osvětlily, jak a kde záchvat vzniká. Podle jeho slov se jednalo o náhlé, nadměrné, rychlé výboje mozkových buněk, k nimž docházelo v mozkové kůře.
Kolonie v Chalfont
Ještě ve druhé polovině 19. století byly přitom osoby trpící epilepsií vystaveny společenské stigmatizaci, obtížně se jim hledala práce a často se tak nakonec ocitaly v chudobincích nebo ústavech. Zlepšení podmínek v tomto smyslu znamenalo založení kolonie v Chalfont (vesnice na území Buckinghamshire) v roce 1894. Jednalo se o projekt vycházející z myšlenky, že život na venkově a namáhavá fyzická práce prospívají jejich zdraví.
Nemocným zároveň poskytoval snazší cestu k nalezení práce, muži byli najímáni především do pozic tesařů, zedníků, zahradníků nebo zemědělců, zůstávali nicméně pod lékařským dohledem. Ženy se zprvu věnovaly hlavně žehlení a praní, později směly vypomáhat také v zemědělství.
Má někdo u vás v rodině epilepsii
Zákazy sňatků i neobvyklé postupy léčby
Na přelomu 19. a 20. století byla epilepsie pokládána za dědičnou vadu. Přívrženci eugenického hnutí proto prosazovali izolovat lidi jí trpící od zbytku společnosti, zabraňovat jim v uzavírání manželství či plození potomků.
V některých státech byla na základě této myšlenky omezována jejich práva, kromě výše zmíněného šlo například o omezení řízení motorových vozidel. Z toho důvodu informaci o výskytu nemoci v rodinách její členové před okolím často raději zamlčovali.
V rozporu s tím je praxe některých lékařů z 19. století, kteří naopak radili svým pacientkám vdát se a otěhotnět. Co se týče léčby epilepsie, napříč staletími se uplatňovaly různé metody na zmírnění projevů tohoto onemocnění. Diokles z Karystu doporučoval například pouštění žilou, cvičení a pobírání pastilek vyvolávajících zvracení.
Život s epilepsií dnes
V současnosti lidem s epilepsií nic nebrání vést relativně normální život. To pro server ceskenoviny.cz potvrdil i primář neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce Martin Kovář: „Můžete mít kolem sebe spoustu známých, přátel, kteří se léčí pro epilepsii, a ani to nebudete vědět. Po nějaké době od prodělání posledního záchvatu mohou řídit auto, pracovat v běžných situacích, mít rodinný život, mohou sportovat. Jsou tam jen nějaké limitace, nemohou pít alkohol, měli by mít pravidelný spánek, ale není to nic, co by jim život nějak změnilo.“
Pacientům buďto pomáhají léky (epileptika), nebo je při těžké formě možné podstoupit operaci mozku, při níž se odstraní část spouštějící záchvaty. Pro snížení frekvence a délky záchvatů se také někdy využívá vagový stimulátor, který se napojuje na bloudivý nerv.
Zdroje: defeatingepilepsy.org, neurologiepropraxi.cz, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, britannica.com
ČLÁNKY DO MAILU