Hlavní navigace

Chvála chůze

19. 8. 2010

Sdílet

 Autor: Agentura SXC
FEJETON – Víte, jaký je rozdíl mezi procházkou a výletem? K procházce prý patří maximálně zmrzlina nebo limonáda, kdežto s párkem – to už je výlet. Mně je to ale celkem fuk, hlavně, že jdu.

Svačinu a pití si nosím stejně sebou, ještě nedávno mě totiž obvykle provázelo hejno hladovců. Navíc – pijeme, cokoli teče ze stráně; jíme všechno, co roste u cesty (ne u silnice) a je „ničí“. Maliny! Borůvky! Ostružiny! Jablka, třešně, švestky, ořechy, kukuřice!

V batohu jsem tahala ještě pláštěnky; nenáviděné pláštěnky! Stejně si je nikdy nikdo (kromě mě) neoblíknul, i kdyby trakaře padaly. Děti jsem vláčela horem dolem; raději ale horem. „Panorámata“, to je moje (a Homolků). Krajina rozevřená do stran, kopce, hory, údolí…


Autor: Agentura SXC

Úvod s párkem není příliš poetický, ale chůze samotná poetická je. Stačí jen chtít, vidět, být. Jdu; celkem jedno kam a s kým. Kochám se jak pan doktor z jisté vesničky střediskové, jen ty verše neznám zpaměti. A chtít popsat vlastními slovy pocit z krajiny, která se náhle objeví, otevře a leží před vámi… to by byl pořádný kýč.

Člověk-pěšák vidí jiné věci, potkává jiné lidi a zažívá jiné příběhy. Víc si váží každého kilometru (s blížícím se večerem i metru), obyčejné věci se stávají neobyčejnými – když si za nimi musíte dojít.

Čtěte téma: Aby chůze neškodila

Kroky nás dovedou k cíli naší cesty, případně i ke dveřím automobilu… 

Žádný puťák, ale jen putováníčko

Nemám ráda zdrobněliny, ale jedna se u nás vžila: putováníčko. Naznačuje, že se nejedná o žádný pořádný velký, drsný, prostě „pravý“ puťák; žádná lžíce do kanady, kotlík na baťoh, celta – a děj se vůle boží;  spíš jde o promyšlenou, zatraceně plánovanou variantu pro „matku s dětmi“. Těžko bych unesla stan, spacáky, karimatky a všechny tyhle krámy pro sebe i pro děti. A taky, co si budu namlouvat, po celodenním pochodu mě láká pohodlná postel a teplá sprcha.


Autor: Agentura SXC

Z pohodlnosti jsem tedy vymyslela „vlastní cestu“. Spí se pěkně v teple pod střechou, každý den jinde, kam až nás nohy donesou; a bere se jen to nejnutnější, každý pěkně svoje – bundu, prádlo, kartáček na zuby, ručník, plavky… Já navíc několik lahví s pitím a zásobu jídla pro případ nouze.

A nouze v českých vesnicích a vesničkách, zejména mimo hlavní turistické trasy, nastává poměrně často.  Neuvěřitelné prodejny o třech prodavačkách a třech rohlících, otevírací doba každý sudý pátek v dubnu, nabídka „restaurací“ à la „cosi zmraženého vrazíme do mikrovlnky“ desetkrát jinak. Proč někde funguje slušně zásobený obchod v osadě o pár číslech popisných, a jinde se v regálu prodejny na návsi rozlehlé obce bojí osamělé sardinky s rok prošlou záruční lhůtou? Proč vám někde uvaří skvělé knedlíky z borůvek natrhaných v blízkém lese, a jinde si můžete vybrat mezi polévkou z pytlíku (to se přece pozná) a friťákovými bramboráčky?

Ubytování je kapitola sama pro sebe. Vyzkoušela jsem ledacos, s výjimkou opravdu (ale opravdu) luxusního ubytování. Bohužel na opačný pól narazíte často. Internet – mocný čaroděj – vykouzlí z hnusné, špinavé barabizny útulnou chaloupku několika tahy Photoshopu. Je až k nevíře, co si u nás provozovatelé dovolí vydávat za ubytovnu, penzion, hotel. Za stejnou cenu můžete přespat v krásném, čistém prostředí, s výhledem na hrad k tomu, stejně tak jako v mokrém baráku plném smrdutých popelníků s upatlanou společnou kuchyní. Tfuj! Jenže deset kilometrů k nejbližšímu konkurentovi autem nerovná se deseti kilometrům pěšky, obzvlášť ne v osm večer.

Chodíte rádi pěšky?

Čtěte téma: Po turistické značce

Barevné značky na stromech, sloupech nebo plotech a domech… V ČR máme perfektní turistické značení, malují ho dobrovolníci z řad členů Klubu českých turistů. 

Money, money, money

Chůze je zdravá. Nepodkládám to žádnými dobrozdáními odborníků, i když by se našly, stačí mi ten pocit. Tělo, navyklé dřepění na pracovní židli, se napřimuje; všechny díly a součástky se s vrzáním a skřípáním usazují na svá správná místa. A hlava – ta si jde taky vlastní cestou. Opouští schůzky a termíny, zapomíná na povinnosti a vydává se pěšinou snění, smělých nápadů a zážitků.

Chůze je přirozená, nepotřebujete k ní žádné pomůcky a vymyšlenosti. Nic moc pro marketing. Snad proto téměř nikoho nepotkáte. Ani ty boty nemusí být kdovíjaké; stačí pevná podrážka a trocha impregnace.  Ale kšeft je kšeft, magnety na „turisty“ lákají, nevyhneme se jim ani my. Teprve těsně před zámkem, jeskyní, propastí… potkáváme další „souputníky“. Vystupují na parkovišti, vytahují teleskopické hůlky a zdolávají desetiminutovou trasu k atrakci. Kde předci nepostavili hrad, nakašírujeme aspoň stodolu, vytiskneme letáčky, a nezapomenout na webovky!

Money, money, money…, fantazie nezná mezí. Můžete mi někdo vysvětlit, proč bych si ausgerecht cestou ke Karlštejnu měla koupit fialovo-zelenou paruku? Karla „ívéčko“ ze sádry – prosím, je hnusný, ale to bych ještě pochopila. Ale gumovou masku upíra? Bojím se tu bez něj.

A nezapomeňte – před nástupem do vozu otřít bahno ze speciálních ou­tdoorových bot, prosím!

Seriál: Tip na výlet

Objevili jste zajímavou lokalitu? Napište nám, nebo si vyberte z výletů, již otestovaných „na vlastní nohy“.

Městem po svých

Chodit se dá celkem dobře i velkoměstem. V měsících dovolených, kdy si ze škudlilských důvodů nekoupím tramvajenku, chodím najednou mnohem víc. Osmnáct korun za jednu, dvě stanice? To jdu raději pěšky! A není to špatné. Tak ještě dál a ještě… Člověk přejde centrum Prahy, ani se nenaděje.

Jenže ať už městem nebo v přírodě, najednou mi stačí baťoh úplně mrňavý. Děti totiž objevily jinou krajinu. Jmenuje se Facebook. Vidí tam jiné věci, potkávají jiné lidi a zažívají jiné příběhy…

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Redaktorka, editorka, dlouholetá šéfredaktorka serveru Vitalia.cz (do června 2022)

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).