Svačinu a pití si nosím stejně sebou, ještě nedávno mě totiž obvykle provázelo hejno hladovců. Navíc – pijeme, cokoli teče ze stráně; jíme všechno, co roste u cesty (ne u silnice) a je „ničí“. Maliny! Borůvky! Ostružiny! Jablka, třešně, švestky, ořechy, kukuřice!
V batohu jsem tahala ještě pláštěnky; nenáviděné pláštěnky! Stejně si je nikdy nikdo (kromě mě) neoblíknul, i kdyby trakaře padaly. Děti jsem vláčela horem dolem; raději ale horem. „Panorámata“, to je moje (a Homolků). Krajina rozevřená do stran, kopce, hory, údolí…
Úvod s párkem není příliš poetický, ale chůze samotná poetická je. Stačí jen chtít, vidět, být. Jdu; celkem jedno kam a s kým. Kochám se jak pan doktor z jisté vesničky střediskové, jen ty verše neznám zpaměti. A chtít popsat vlastními slovy pocit z krajiny, která se náhle objeví, otevře a leží před vámi… to by byl pořádný kýč.
Člověk-pěšák vidí jiné věci, potkává jiné lidi a zažívá jiné příběhy. Víc si váží každého kilometru (s blížícím se večerem i metru), obyčejné věci se stávají neobyčejnými – když si za nimi musíte dojít.
Čtěte téma: Aby chůze neškodila
Kroky nás dovedou k cíli naší cesty, případně i ke dveřím automobilu…
Žádný puťák, ale jen putováníčko
Nemám ráda zdrobněliny, ale jedna se u nás vžila: putováníčko. Naznačuje, že se nejedná o žádný pořádný velký, drsný, prostě „pravý“ puťák; žádná lžíce do kanady, kotlík na baťoh, celta – a děj se vůle boží; spíš jde o promyšlenou, zatraceně plánovanou variantu pro „matku s dětmi“. Těžko bych unesla stan, spacáky, karimatky a všechny tyhle krámy pro sebe i pro děti. A taky, co si budu namlouvat, po celodenním pochodu mě láká pohodlná postel a teplá sprcha.
Z pohodlnosti jsem tedy vymyslela „vlastní cestu“. Spí se pěkně v teple pod střechou, každý den jinde, kam až nás nohy donesou; a bere se jen to nejnutnější, každý pěkně svoje – bundu, prádlo, kartáček na zuby, ručník, plavky… Já navíc několik lahví s pitím a zásobu jídla pro případ nouze.
A nouze v českých vesnicích a vesničkách, zejména mimo hlavní turistické trasy, nastává poměrně často. Neuvěřitelné prodejny o třech prodavačkách a třech rohlících, otevírací doba každý sudý pátek v dubnu, nabídka „restaurací“ à la „cosi zmraženého vrazíme do mikrovlnky“ desetkrát jinak. Proč někde funguje slušně zásobený obchod v osadě o pár číslech popisných, a jinde se v regálu prodejny na návsi rozlehlé obce bojí osamělé sardinky s rok prošlou záruční lhůtou? Proč vám někde uvaří skvělé knedlíky z borůvek natrhaných v blízkém lese, a jinde si můžete vybrat mezi polévkou z pytlíku (to se přece pozná) a friťákovými bramboráčky?
Ubytování je kapitola sama pro sebe. Vyzkoušela jsem ledacos, s výjimkou opravdu (ale opravdu) luxusního ubytování. Bohužel na opačný pól narazíte často. Internet – mocný čaroděj – vykouzlí z hnusné, špinavé barabizny útulnou chaloupku několika tahy Photoshopu. Je až k nevíře, co si u nás provozovatelé dovolí vydávat za ubytovnu, penzion, hotel. Za stejnou cenu můžete přespat v krásném, čistém prostředí, s výhledem na hrad k tomu, stejně tak jako v mokrém baráku plném smrdutých popelníků s upatlanou společnou kuchyní. Tfuj! Jenže deset kilometrů k nejbližšímu konkurentovi autem nerovná se deseti kilometrům pěšky, obzvlášť ne v osm večer.
Chodíte rádi pěšky?
Čtěte téma: Po turistické značce
Barevné značky na stromech, sloupech nebo plotech a domech… V ČR máme perfektní turistické značení, malují ho dobrovolníci z řad členů Klubu českých turistů.
Money, money, money
Chůze je zdravá. Nepodkládám to žádnými dobrozdáními odborníků, i když by se našly, stačí mi ten pocit. Tělo, navyklé dřepění na pracovní židli, se napřimuje; všechny díly a součástky se s vrzáním a skřípáním usazují na svá správná místa. A hlava – ta si jde taky vlastní cestou. Opouští schůzky a termíny, zapomíná na povinnosti a vydává se pěšinou snění, smělých nápadů a zážitků.
Chůze je přirozená, nepotřebujete k ní žádné pomůcky a vymyšlenosti. Nic moc pro marketing. Snad proto téměř nikoho nepotkáte. Ani ty boty nemusí být kdovíjaké; stačí pevná podrážka a trocha impregnace. Ale kšeft je kšeft, magnety na „turisty“ lákají, nevyhneme se jim ani my. Teprve těsně před zámkem, jeskyní, propastí… potkáváme další „souputníky“. Vystupují na parkovišti, vytahují teleskopické hůlky a zdolávají desetiminutovou trasu k atrakci. Kde předci nepostavili hrad, nakašírujeme aspoň stodolu, vytiskneme letáčky, a nezapomenout na webovky!
Money, money, money…, fantazie nezná mezí. Můžete mi někdo vysvětlit, proč bych si ausgerecht cestou ke Karlštejnu měla koupit fialovo-zelenou paruku? Karla „ívéčko“ ze sádry – prosím, je hnusný, ale to bych ještě pochopila. Ale gumovou masku upíra? Bojím se tu bez něj.
A nezapomeňte – před nástupem do vozu otřít bahno ze speciálních outdoorových bot, prosím!
Seriál: Tip na výlet
Objevili jste zajímavou lokalitu? Napište nám, nebo si vyberte z výletů, již otestovaných „na vlastní nohy“.
Městem po svých
Chodit se dá celkem dobře i velkoměstem. V měsících dovolených, kdy si ze škudlilských důvodů nekoupím tramvajenku, chodím najednou mnohem víc. Osmnáct korun za jednu, dvě stanice? To jdu raději pěšky! A není to špatné. Tak ještě dál a ještě… Člověk přejde centrum Prahy, ani se nenaděje.
Jenže ať už městem nebo v přírodě, najednou mi stačí baťoh úplně mrňavý. Děti totiž objevily jinou krajinu. Jmenuje se Facebook. Vidí tam jiné věci, potkávají jiné lidi a zažívají jiné příběhy…
