Život s chronickým onemocněním je těžký, pacienti se musí vypořádávat s řadou obtíží, které si zdravý člověk často ani neumí představit. Pomocníky jim mohou být nejen lidé z nejbližšího okolí, ale také zvířata. Konkrétně psi.
Co se dozvíte v článku
Je přitom prokázáno, že už jen přítomnost a navázání blízkého vztahu se psem je pro nemocného přínosem a je často až balzámem na jeho psychiku. Podle odborníků mu to dodává pocit klidu a bezpečí.
Co umí signální pes?
„Signální pes dokáže přivolat pomoc pomocí tlačítka napojeného na příbuzné, přátele či lékaře, doma, v práci či ve škole doběhnout pro pomoc, přinést léky, inzulinové pero, mobil, přikrývku, případně svého člověka zahřívat vlastním tělem. U diabetiků dokáže upozornit s dostatečným předstihem na nebezpečný pokles či vzestup hladiny cukru v krvi,“ vyjmenovává Zuzana Daušová, ředitelka Centra pro výcvik psů pro postižené Helppes.
U cukrovkářů reaguje na pach
Jak pes pozná, že se jeho pánovi přitížilo a blíží se záchvat? Je to jiné u diabetiků i u epileptiků. U prvně zmíněných je situace výrazně jednodušší. Když totiž člověku s cukrovkou klesá nebo stoupá hladina cukru v krvi, tělo uvolňuje chemické látky, které mají svůj typický pach.
Výcvikem je pak možné psy připravit tak, aby na tyto chemické změny reagovaly daleko dřív, než se u pacienta projeví nežádoucí zdravotní účinky. Postižený nebo pečující osoba je pak schopna zkontrolovat hladinu cukru v krvi a přijmout vhodná opatření. „Výhodou těchto speciálně vycvičených psů je zejména to, že dokážou být přesnější než měřicí zařízení a reagovat dřív než senzor,“ doplňuje Daušová.
Pozná pes epileptický záchvat?
U epileptiků a pacientů s jinými záchvatovitými onemocněními je to složitější. „Pes reaguje, s největší pravděpodobností dle světových průzkumů, na změnu elektromagnetického pole. Situaci, která předchází záchvatu, ale u epilepsie nelze nasimulovat. Proto pro tuto práci vybíráme psy s vysokou dávkou empatie, kteří při vytvoření silného kontaktu s postiženým dokážou značit ataku epileptického záchvatu předem,“ říká ředitelka centra Helppes.
Jak odbornice zdůrazňuje, signalizace těchto záchvatů se pes nemůže naučit, tahle vlastnost mu musí být vrozená. Výcvikem je pak možné ji jen zdokonalit.
V zahraničí se psi vybírají třeba ve věznicích
V USA a také některých evropských zemích podle centra Helppes funguje program, do kterého se zapojují věznice – za odměnu tu k sobě vězni s podobným typem záchvatů, jaké mají žadatelé o signální psy, dostanou psa a většinou jsou 24 hodin sledováni webkamerou. Pokud je pes k projevům onemocnění netečný, je vyměněn za jiného. Tímto se pak vybere nejvhodnější zvíře a současně se většinou zlepšuje i stav samotných zapojených vězňů.
V Česku však nic takového nefunguje, a proto se vybírají psi s jistými formami empatie. To, zda bude následně značit záchvat či bezvědomí předem, pak závisí hlavně na tom, jak hluboký a vřelý vztah se svým pánem má.
Jací psi se nejvíc hodí?
Pro asistenci se všude ve světě nejvíce využívají retrieveři – labradorský, zlatý a flat coated. Dále jsou vhodní pudlové, portugalští či španělští vodní psi, a to nejen pro svou chuť ke spolupráci s člověkem, ale i pro svou tzv. antialergickou srst.
Jak psa získat?
Celkem za rok v pražském centru Helppes vycvičí asi tři až pět signálních psů pro diabetiky a epileptiky. Pacient o něj musí požádat sám, oslovit výcvikové středisko a následně vyplnit žádost. Po splnění všech podmínek, kam patří například pohovor s psychologem, lékařem z oboru psychiatrie a sociální pracovnicí nebo kontrola domácnosti, práce či školy (je potřeba posoudit vhodnost prostředí pro psa), centrum vybere vhodného psa a začne výcvik. Během něho se i pacient učí, jak o psa pečovat a jak s ním pracovat.
„Výcvik psa je ukončen závěrečnou zkouškou, a poté už pejsek odjíždí i s trenérem do svého nového domova, kde probíhá závěrečné secvičování. To trvá několik týdnů až šest měsíců a končí tzv. přístupovým testem dle mezinárodních standardů. Jde o test chování psa na veřejnosti, který skládá se psem sám klient a musí při něm prokázat, že dokáže nejen využívat potřebné dovednosti psa ke zmírnění svého postižení, ale také to, že psa má vždy a všude plně pod kontrolou a že se psem již tvoří skutečný tým. Toto testování je poté povinné opakovat každý rok,“ popisuje Zuzana Daušová.
Stát hradí psa jen nevidomým
V případě epileptiků, diabetiků a pacientů s dalšími diagnózami nehradí pořízení psa stát. Tak je tomu jen u slepců. U jiných postižení a chorob jsou psi pořizováni a cvičeni z darů.
„Pro psy samotné je ale tento způsob lepší, protože pokud předáme vodícího psa, musíme ho, ze zákona, osobě se zrakovým postižením prodat kupní smlouvou. Pokud pak nastanou problémy (např. daná osoba se začne ke psu špatně chovat, psa zanedbává atp.), máme velmi omezené možnosti psu pomoci, pokud dotyčný nechce komunikovat. Naopak dárci požadují zpětnou vazbu, chtějí vědět, jak jejich dary pomohly, a klienti také předem ví, že tuto zpětnou vazbu musí poskytovat nejen nám, ale právě i dárcům,“ uzavírá Daušová.
ČLÁNKY DO MAILU