Hlavní navigace

Vyženěné a vyvdané děti: máme je rádi jako svoje vlastní?

16. 3. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Stává se to, dosti často. Rodina s dětmi se rozpadne, rodiče si najdou nové partnery. Ti mají potomky z předchozích svazků, případně se další děti narodí do nového vztahu. „Mít rád tebe znamená mít rád i tvé děti… jen jinak než svoje,“ popisuje psycholog.

Významný francouzský psycholog Jean Piaget napsal: „Děti máme mít rádi za to, že jsou. Ne za to, jaké jsou.“ Pravdivý výrok vyžaduje upřesnění. Není obtížné milovat své potomky „za to, že jsou“. Takřka nemožné to mnohdy bývá u dítek, jež jsme rozličnými formami „vyženili“ či „vyvdaly“.

Pro tuto – vzhledem ke zvyšující se rozvodovosti stále rozsáhlejší – skupinu bývá někdy užíván termín „bonusové děti“. Wikislovník bonus definuje jako „něco navíc, předmět přidávaný zdarma k zakoupenému zboží…“ V daném kontextu je to přesněji „sleva z ceny“, což je definice v ABC slovníku cizích slov.

Co se dozvíte v článku
  1. Když ptáčka lapají…
  2. Sociální a rodičovský intelekt
  3. Z praxe psychologa
  4. Láska, nebo role?
  5. Co dodat?

Když ptáčka lapají…

Do slabikáře milostných dovedností patří zásada: „Cesta k srdci, jakož i k jiným orgánům ženy, vede přes její děti.“ Zamilovaný muž nebývá – naštěstí – zamilován do oněch dítek. Snadno dokáže předvést dámě svých snů, jaký by byl potenciálně báječný taťka. Mnohem, mnohem lepší než biologický otec, ten (padouch), jež si neváží pravých a ryzích hodnot.

V opačném gender gardu se v zamilované paní či dívce vzniklým citem k protějšku mimořádně aktivují mateřské vlohy. Bobříka „nejlepší kamarádky a pevné opory“ dítek oplývajících geny jejího miláčka plní svědomitě. Rozumí se v čase, kdy „ptáčka lapají“.

Doba je složitá. Jak žena, tak i muž mívají s dětmi vlastními práce jak na kostele. „Nadúvazky“ jinde jsou sice možné, za určitých okolností nutné. To ovšem neznamená, že jsou z hlouby duše vítané.

Nenechme se mýlit – byť pravdivými – informacemi o neplatičích alimentů ani o pánech, jež otcovství vnímají spíše jako jakési rozsévačství toho nejcennějšího, co jejich tělo vytvořilo. Typický muž odcházející – nebo dokonce zapuzený – od svých dětí mívá dnes stále častěji vůči nim pocity viny. Ne vždy si je dokáže připustit. O to víc jím může být ovlivněn.

Sociální a rodičovský intelekt

Začnu vážně. Průměrný inteligenční kvocient je dán hodnotou sto. Mnozí mají IQ nižší. Nemnozí výrazně vyšší. IQ nad 130 mají jen dvě procenta populace. Patříte-li mezi ně, můžete vstoupit do vskutku výběrové organizace – Mensy.

Pro srovnání, na světě nejvyšší prokazatelně ověřené IQ má jihokorejský profesor Kim Ung-Yong narozený roku 1963. Se svojí hodnotou IQ 210 je zapsán v Guinnessově knize rekordů. 

Existují rozličné typy inteligence. Velmi podstatný je například sociální intelekt. Do rámce sociální inteligence svým způsobem patří i inteligence pro vztahy, jakož i pro rodičovství. Jste-li právě single synem či dcerou štěstěny, setkáte se s báječným protějškem. Jeho vztahový, ba rodičovský intelekt hravě překoná hranice srovnatelné s požadavkem Mensy. Dejme tomu atakuje hodnotu 140. Báječné. Ale je tu problém…

Z praxe psychologa

Pozor – je jen na vás, zda budete pokračování textu brát vážně, nebo převážně nevážně. Chápu, pomyslíte-li si, že pro vstup do Mensy by bylo nutné násobit moje IQ dvěma a dost možná přidat ještě bonus.

Vraťme se k našemu ilustračnímu příkladu, mnoho podobných slýchá psycholog ve své praxi. Co když ten báječný chlap bude své rodičovské potence nakonec muset dělit? Dvěma – to půjde o jeho a naše děti. Nebo dokonce třemi… Dítka mohou být moje, tvoje i naše. Jistěže to nemusí být vždy stejným dílem. Ovšem i tak…

140 děleno dvěma je 70. Inteligenční kvocient 70 odpovídá spodní hranici omezenosti. Výsledek jen o bod nižší je již na úrovni lehké debility.

Vůči realitě zjednodušený výpočet „IQ děleno dvěma“ nevystihuje emoční peripetie „macech každého druhého víkendu“. Hovořil jsem se stovkami z nich. Přehnaně optimisticky odhaduji, že každá desátá z nich nemusí čelit zápornému programování mužových dětí. Pokud jim tzv. „ukradla tatínka“, je to pochopitelné. I když se s jejich tátou seznámila dlouho po jeho odchodu z předchozí rodiny, přesto leckdy čelí stavům upomínajícím na citát ze stěžejního díla Jaroslava Haška. Zní: „Každý Maďar za to může, že je Maďar. Vinnej, nevinnej, berte to po řadě!“

Láska, nebo role?

„Všechny děti jsou naše,“ je bonmot. „Všechny děti lze milovat stejně,“ je hloupost. Láska je hormonálně podmíněná spontánní emoce. Přístup k dětem protějšku je sociální role.

Sociální role je způsob chování, který je od držitele určité sociální pozice očekávaný ostatními, a jistý souhrn povinností spjatých s danou pozicí. Ve vztahu ke konkrétní roli může daný jedinec zastávat celou škálu postojů a chování, od naprostého přijetí role až po její naprosté odmítnutí. 

Obrazně se mluví o jevišti, na němž rolí odpovídáme na očekávání publika. Není-li shoda v tom, jak roli naplnit, vznikne její dvojznačnost. Mohou existovat i zcela protichůdná očekávání.

Nositelé rolí nemívají stejné předpoklady, sklony ani míru připravenosti k přijetí role v daných podmínkách. Od role, kterou jsme okolnostmi donuceni zastávat, se lze vnitřně distancovat.

Rolové přetížení nastává, máme-li tolik rolí, že je nezvládáme přiměřeně zastávat. V tomto i v „distančním“ případě vzniká poměrně intenzivní stres spojený s rizikem psychosomatických onemocnění. Stresy zvyšuje rolový tlak. Tj. intenzivní očekávání partnera (významné osoby, skupiny). Stejně tak i přetížení nositele role vzájemně neslučitelnými požadavky, které dotyčný neumí nebo nemůže naplnit.

Existuje i hierarchie rolí. Některá z nich je důležitější než jiná. Osobní pořadí může být v souladu, ale i v rozporu s obecně uznávanou závažností. Rozdíl výrazně podporuje rizika nezvládnutého stresu.

Role se mohou vzájemně podporovat, stejně tak mohou být i v konfliktu. Eventuální spor útočí na identitu jednotlivce a narušuje vztahy. Reakcí může být psychosomatické onemocnění.

Co dodat?

Snad jen citát: „Toreadore smělý, pozor si dej!“ Eventuálně: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli…“

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.