Přenesme se do doby, kdy staré šuplíky a skleněné dózy ukrývaly nejen léčivé byliny, ale také jedy a další podivné přísady. Ve vzduchu byl cítit pach dehtu, kafru či včelího vosku.
Možná máte představu, že před tím, než začaly existovat prvotní lékárny, vyráběly se léčivé přípravky v chýších bylinkářek žijících v lese. Není to daleko od pravdy, ale pro léky a uzdravení si lidé chodili také do chrámů a klášterů, v nichž se pěstovaly léčivé rostliny a vyráběly a skladovaly nejrůznější léky na veškeré tehdejší neduhy.
Svou roli hrála i magie a víra v uzdravení i v tehdejší léčebné postupy, které byly prapodivné a rozhodně odlišné od těch dnešních. Léky napříč časem kromě bylinek a koření obsahovaly také třeba hašené vápno, sloučeniny těžkých kovů, rtuť, síru, námel, kamenec, sodu, drcené drahokamy nebo i halucinogenní drogy, opium a alkohol, které byly součástí většiny léčivých přípravků.
Hledání univerzálního léku
Když se podíváme do starověku a takových zemí, jakými byla Mezopotámie, Kréta či Egypt, svůj význam mělo chrámové léčitelství, kde se léky uchovávaly v kameninových, alabastrových nebo skleněných nádobách. Připravovaly se podle tajných receptur a obsahovaly rostliny, malou část zvířecích orgánů i minerální látky a chemické sloučeniny. Léčivé přípravky se vyráběly v chrámech boha Asklépia. Věřilo se v objev univerzálního léku, o jehož výrobu se napříč časem snažili povolaní učenci. Měl to být jeden ucelený lék na všechny nemoci světa, lidé původně neuvažovali tak, že by mělo existovat tisíce léků na tisíce nemocí.
Takový lék trochu připomínal pověstný kámen mudrců v alchymii, který měl zajišťovat zdraví a nesmrtelnost, ale nejvíce se mu přibližoval takzvaný theriak.
I v dnešní době někteří lidé věří, že existují léky, zvláště přírodního původu, které zaberou na všechno. Pro někoho jsou takovým všelékem třeba švédské kapky léčitelky Marie Treben s historií sahající daleko do minulosti, přičemž i tady najdeme souvislost s theriakem.
Theriak (theriacum)
Označení pro univerzální protijed, nebo dokonce všelék, v jehož existenci věřili Evropané od starověku do 19. století. Řecký výraz θηριακή (thēriakē) pochází z výrazu θηρίον (thērion), což znamená zvíře. (Wikipedia)
Legendární theriak měl původně pomáhat při uštknutí hadem nebo štírem, později ho začaly vysoce postavené osoby používat jako protijed v obavě, že se je někdo pokusí otrávit. Podle legendy vynalezl král Mithridatés VI. Pontský žijící na přelomu druhého a prvního století před naším letopočtem lék zvaný mithridate – směs fíků, ořechů, routy a soli, která se stala předobrazem pozdějších theriaků. Ty připravovali přední lékaři jako Andromachos nebo Galén a skládaly se z více než padesáti ingrediencí, které se daly často sehnat jen velmi obtížně.
Obsahoval mnohé bylinné směsi, želví prášek, kadidlo, zmijí extrakt, kachní krev, opium, alkohol a spoustu dalšího. Protože šlo o fermentovaný lék, jeho ideální příprava trvala deset let. Theriak se ordinoval na nemoci všeho druhu, kromě otrav například proti moru, syfilis a podobně. Používal se pak od antiky až do 19. století.
Alchymisté jako předchůdci farmaceutů
Vývoj léků úzce souvisel s rozvojem alchymie, která suplovala dnešní chemii, farmacii a biochemii. Alchymisté se naučili přetvářet různé látky z přírody, vylepšili laboratorní techniku a destilaci. Hodně usilovali o zušlechťování kovů ve snaze najít pověstný kámen mudrců. Velkým přínosem pro rozvoj farmacie byl Paracelsus (1493–1541), který svými pokusy posunul lékárenství poněkud dál a léky, vyráběné alchymisticky – s magií a astrologií na pozadí, začal podávat i vnitřně, přičemž se nebránil používání vyloženě jedovatých látek, u nichž dokázal přesně odhadnout správné množství. Šlo například také o různé soli, kovy a oxidy. Každopádně právě Paracelsus je považován za zakladatele chemiatrie, z níž později vzešla výroba léčiv.
Galerie: Jak vypadaly léky dříve
A pomalu se dostáváme k prvním lékárnám. Léků už bylo vyrobeno dost, nyní nastává čas je skladovat ve vhodných prostorách, nabízet lidem a peněžit. Právě název apotéka pochází z řeckého slova apothéke, apotithemi znamenající odkládat, skladovat. Odvodil se tedy významově od skladování léků. Navíc lékárny a apotheky nebyly jen místem, kde se léky skladovaly a prodávaly, patřily k nim i laboratoře, v nichž se přímo léky připravovaly.
Od 6. přibližně do 15. století dominovaly klášterní lékárny, zkrátka jakési skříně s léčivy nazvané armarium pigmentorum, což byly obdoby knihoven, které pro změnu namísto knih obsahovaly léky. Mezitím vznikala také spousta spisů o výrobě a uchovávání léků, jejich zpracování z rostlin a podobně.
První lékárny v Evropě od 13. století
První lékárny existovaly v Evropě přibližně ve 14. a 15. století, některé vznikaly už na konci 13. století. Například u nás bylo před rokem 1436 v Praze asi pět lékáren. Lékárnici měli své provozovny většinou ve svém vlastním domě. Byly to lékárny U lilie, U černého orla, U zlatého jelena nebo U zlaté koruny. Mezi jejich provozovateli byli také mnozí lékárníci, kteří přišli do Prahy z Florencie.
U nás byla významná například andělská lékárna lékárníka Angela, jehož jméno je spjato také se záhadným Voynichovým rukopisem. Možná je právě on autorem tohoto nerozluštitelného botanického a astrologického kousku.
Angelus rovněž přišel z Florencie jako řada jiných. Do Prahy se možná dostal jako doprovod císaře Karla IV. U svého domu pak zřídil věhlasnou Andělskou zahradu, v níž pěstoval léčivé rostliny a hotové botanické skvosty. Tato zahrada navíc sloužila i jako meditační a relaxační ráj k odpočinku. V roce 1354 Angelus hostil věhlasného autora sonetů Franceska Petrarku a i jinak měl spoustu vlivných přátel, například Arnošta z Pardubic nebo olomouckého biskupa Jana ze Středy, které léčil, což mu pak přineslo mnohé výhody.
A co v takových lékárnách bylo možné najít? Lékárny měly své hmoždíře, baňky, křivule, pilulkovnice, což byly formy na výrobu tabletek nebo čípků, dále lisy, nálevky, filtrační vaky, lžíce, kleště, mlýnky, kotlíky, zkrátka byla toho spousta. V některých se třeba přímo zpracovávaly zmije, z nichž se získával jed. Lékárny měly také svou magickou a tajuplnou či posvátnou atmosféru, kterou podtrhovaly magické artefakty.
Zub narvala v lékárně na Kuksu
Ledaskde visel pravý a nefalšovaný roh z jednorožce (ve skutečnosti zub narvala), nebo vycpaný krokodýl či velké skořápky mušlí a mořských živočichů evokující dojem exotiky, nechybělo ani pštrosí vejce nebo třeba lidská lebka. Od doby zámořských objevů pak lékárny nabízely i cizokrajné koření, koku (kokain), ipeku (hlavěnku dávivou) a spoustu dalšího. Prodával se také jezuitský prášek, což byla dovážená mletá kůra chininovníku se zázračnými účinky. Byliny často do lékáren prodávaly místní babky kořenářky.
Marie Terezie: Přísná kontrola vzdělání
Zajímavostí je, že v době morové epidemie, kdy se proti moru nabízelo opravdu kdeco, vznikaly ze strany vrchnosti medicinální řády, které kontrolovaly kvalitu léčiv v lékárnách. Lékárníci museli nabízet pouze zaručené a kvalitní prostředky, ty ostatní se veřejně pálily a na provozovatele lékáren čekaly i tresty. Například lékárník mohl vyrábět léky pouze v přítomnosti lékaře a nemohl sám léčit, lékárenský pomocník mohl podávat klystýry, což byl tehdy běžný způsob léčby mnoha neduhů.
Lékař pak nesměl podporovat konkrétní lékárnu a posílat tam své pacienty, lékaři a ranhojiči zase nemohli provozovat lékárnu. Lékaři však často provozovali lékárny a lékárníci léčili a moc se zrovna na výše zmíněná pravidla nedbalo, ale k přísnému oddělení těchto činností došlo v 2. polovině 18. století díky Marii Terezii.
Tyto zdravotní reformy panovnice Marie Terezie v 18. století teprve nastolily velké pořádky. Jejich vykonavatelem byl její osobní lékař Gerhard van Swieten, který byl sám v mládí nejprve lékárníkem. Od té doby pak už lékárnici museli mít zkoušky pod lékařskou fakultou a skládali profesionální přísahu a přísně se dbalo na další stanovy a vzdělávání lékařů, lékárníků i porodních bab. Koncem 18. století se pak začaly vyvíjet první farmaceutické manufaktury, které tvořily základ pozdějšího farmaceutického průmyslu.
Do popředí se tak začala dostávat věda a skutečné chemické pokusy a hledání osvědčených prostředků na nejrůznější nemoci. Ve druhé polovině 18. století došlo k mnoha zásadním objevům ve farmacii a chemii: byla to třeba izolace organických látek z přírodních materiálů, například kyselina vinná, benzoová, mléčná, jablečná, močová nebo glycerol, a samozřejmě velkým objevem byla též izolace morfinu z opia v roce 1804. Postupně se tak začala celá řada přírodních látek vyrábět synteticky. Bohužel objevy a nadužívání opia, které se tak začalo přidávat snad do každého léčivého přípravku, ještě dlouhou dobu vedly k otravám a závislostem.
Zdroje: Opletal, Opletalová. Lék a jeho vývoj v dějinách. Praha: Karolinum 1999.; Porter. Největší dobrodiní lidstva. Historie medicíny od starověku po současnost. Praha: Prostor 2001.; Rusek, Smečka. České lékárny. Praha: Nuga 2000.
ČLÁNKY DO MAILU