Hlavní navigace

Zemřelých dárců je přes 250 ročně. Každý může pomoci až deseti nemocným

14. 11. 2022

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Na orgán dárce v tuzemsku stále v průměru čeká přibližně tisíc pacientů. Naději na život jim dávají zejména zemřelí dárci. Proč jimi nemůže být každý a co patří mezi nezbytné podmínky, aby orgány zemřelého pomáhaly živým? Odpovědi na to přinášíme v následujícím textu.

Srdce, plíce, ledviny, játra, slinivka břišní, tenké střevo nebo děloha. To všechno jsou orgány, jež mohou být transplantovány a pomoci pacientům vrátit se k běžnému životu.

Až na výjimky, jako je ledvina nebo část jater, ale jejich odběr nelze uskutečnit za života. Transplantační chirurgie je proto specifický obor, v němž šance pacienta na nový začátek a lepší život je závislá na smrti někoho jiného.

Tragická smrt mladého člověka dala šanci na život pěti pacientům Přečtěte si také:

Tragická smrt mladého člověka dala šanci na život pěti pacientům

Dárcovský program v Česku funguje už 56 let, orgány zemřelých za ty roky pomohly zachránit tisíce životů. Zemřelým dárcům, jejich rodinám i lékařům, kteří se na vyhledávání vhodných dárců podílejí, byl věnován na začátku listopadu slavnostní večer v kostele Pražská křižovatka pořádaný Institutem klinické a experimentální medicíny (IKEM).

„Bez dárců orgánů by nebylo transplantační medicíny a my si každého z nich vážíme. Proto mi dovolte vyjádřit velký dík všem, kteří darovali orgány, aby jiní mohli žít. Poděkování patří i nemocnicím, které se na dárcovském programu podílejí,“ uvedl u této příležitosti Ondřej Viklický, přednosta Transplantcentra IKEM.

Galerie: Slavnostní večer v Pražské křižovatce

Tisíce zachráněných životů

Na nový orgán v průměru neustále čeká tisíc pacientů. Zemřelých dárců je přes 250 ročně. Každý z nich může pomoci až deseti nemocným. V roce 2021 bylo v zemi transplantováno 819 orgánů (od zemřelých i žijících dárců). Nejčastěji to bývají ledviny. 

Hlavními transplantačními centry v ČR jsou IKEM (srdce, ledviny, játra, slinivka, tenké střevo a děloha), Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno (srdce, játra, ledviny) a FN Motol (plíce, dětská srdce a ledviny dětem). Dalšími transplantačními centry jsou také FN Hradec Králové, Plzeň, Olomouc a Ostrava (všude transplantace ledvin). 

Přidělení orgánů od dárců provádí Koordinační středisko transplantací. Jde o nezávislou organizaci v podobě administrativní kanceláře, jejíž fungování je odděleno od všech transplantačních center. Koordinační středisko kromě alokace orgánů spravuje národní čekací listinu, tedy soupis pacientů, kteří potřebují transplantaci. 

Transplantace srdce, jater, plic a tenkého střeva jsou život zachraňující výkony. „Protože za tyto orgány neexistuje žádná jiná dlouhodobá náhrada,“ vysvětluje Eva Pokorná, vedoucí lékařka Odborného edukačního pracoviště pro dárcovství orgánů IKEM. U srdce se sice používá jeho mechanická podpora, ta může být dlouhodobou, nikoliv ovšem trvalou náhradou. Dokáže prodloužit přežití a tím také zvýšit šanci pacienta na to, že se dožije transplantace. 

Transplantace ledviny a slinivky břišní nepatří k život zachraňujícím zákrokům, ale k těm, jež výrazně zlepšují kvalitu života pacientů a tím také život prodlužují.

Transplantace dělohy je zatím pouze experimentální metodou, jež má řadu etických otázek. V IKEM jich dosud provedly necelé dvě desítky. Dělohu od dárkyně žena získává, aby dokázala odnosit vlastní dítě. Pokud se to podaří, orgán jí lékaři z těla opět vyjmou, aby nemusela doživotně brát silné léky na potlačování vlastní imunity, takzvaná imunosupresiva. Ty jsou obecně předpokladem k tomu, aby tělo pacienta přijalo orgán dárce.

Kterými zákony se řídí dárcovství a transplantace

  • Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (tzv. transplantační zákon)
  • Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění

Proces darování a transplantace dále ovlivňuje celá řada vyhlášek nebo nařízení vlády, které detailně popisují, za jakých podmínek může být stanovena smrt mozku a kdo ji může stanovit.

Exkurze do historie

První transplantace se v tuzemsku uskutečnila 23. listopadu 1961 ve FN Hradec Králové. Tehdy šlo o ledvinu. Šestnáctileté dívce ji darovala její matka. Pacientka po 16 dnech zemřela na infekci. O 5 let později vznikl v souvislosti s tímto orgánem na půdě současného IKEM regulérní transplantační program.

První transplantace srdce, vezmeme-li v úvahu tehdejší uspořádání ve formě ČSSR, byla provedena 9. července roku 1968, a to v Bratislavě. Pacientka ale po operaci žila pouhých 5 hodin. V roce 1984 bylo transplantováno první srdce na území dnešní ČR, a to v IKEM. Zajímavostí je, že jednomu z pacientů transplantovaných ve zmíněném roce srdce sloužilo celých 35 let. Zemřel v roce 2019.

První transplantace slinivky se uskutečnila v roce 1983 v IKEM. V tom samém roce byla provedena v Brně také první transplantace jater. Jako klinická metoda léčby selhání jater se transplantace začala používat o tři roky později. V současné době již existují pacientky, které po transplantaci jater zvládly také těhotenství a porod.

První plíce byly transplantovány v roce 1997 ve FN Motol. Tato nemocnice patří mezi pracoviště, kde se tato transplantace dodnes provádí pro pacienty z celé ČR i Slovenska.

O tom, že pokrok v této oblasti medicíny nepatří jen do minulého století, svědčí fakt, že až v roce 2014 byla uskutečněna první česká transplantace tenkého střeva, provedli ji v IKEM. První transplantace dělohy proběhla tamtéž, a to 30. dubna roku 2016.

Na orgán dárce čeká tisíc pacientů

Nezbytnou podmínkou, aby pacient mohl dostat orgán dárce, je jeho zařazení na národní čekací listinu. Jde o seznam všech pacientů, kteří mají selhání životně důležitých orgánů. „Orgán nedostane nikdo, aniž by nebyl registrován v národní čekací listině,“ potvrzuje lékařka Eva Pokorná. O zařazení na listinu rozhodují lékaři.

Aktuálně je na čekací listině 999 lidí. Roli při rozhodování o tom, koho na ni zařadit, hraje zejména zdravotní stav pacienta – zařazeni na čekací listinu nejsou např. pacienti s aktivním onemocněním zhoubným nádorem nebo se závažnou infekcí. Překvapivou, leč logickou podmínkou zařazení na čekací listinu je také to, aby pacient po transplantaci spolupracoval při užívání imunosupresiv. Naopak například věk pacienta není nijak zásadním kritériem. 

Počty těch, kteří čekají na vhodného dárce, se ale dynamicky mění. Jednak stále přibývají noví pacienti s doporučením lékařů k transplantaci, jiní ze seznamu odcházejí po úspěšné transplantaci. A někteří se, bohužel, do čekací listiny musí opakovaně vrátit třeba z důvodu, že jejich tělo nepřijalo orgán dárce nebo ten již nefunguje dobře a oni potřebují další. 

Důvodem obměny, byť ne většinovým, je také to, že část pacientů se transplantace nedožije nebo je jejich zdraví už tak podlomené, že by ji nemuseli přežít, a proto jsou z listiny vyřazeni. Nového orgánu se nedočká přibližně stovka pacientů za rok. 

Žádné předem dané pořadí u čekají listiny není. A neplatí, že kdo na ni přibyl později, je i později transplantován. Při hledání vhodného dárce se posuzují medicínská kritéria (např. naléhavost zdravotního stavu budoucího příjemce orgánu nebo váhový a velikostní poměr mezi dárcem a příjemcem, krevní skupina nebo laboratorní výsledky). Čekání na orgán dárce proto může trvat několik dnů, ale i několik let.

Kdo se může stát po smrti dárcem orgánů

Dárcovství v ČR není omezeno věkem ani diagnózami. Přesto ne každý je vhodným dárcem. Proto si darování orgánů nelze nijak vynutit a hlavní slovo mají vždy lékaři. Ti se rozhodují vždy na základě zdravotního stavu potenciálního dárce. 

Darovat orgán lze za života či po smrti. Za života je to v ČR pouze ledvina, neboť jde o párový orgán, takže dárci druhá zůstává, nebo játra, protože ty mají schopnost regenerace, takže dárci dorostou. Po smrti je možné odebírat širší spektrum orgánů od jednoho dárce, proto tento způsob dárcovství v transplantačním programu převažuje. 

Zemřelé dárce vytipovávají lékaři intenzivní medicíny v nemocnicích po celé ČR. Vhodný zemřelý dárce se může vyskytnout prakticky v jakémkoliv zdravotnickém zařízení, kde mají plicní ventilátor. Celkem je tedy do dárcovského programu v ČR zapojeno bezmála na 100 pracovišť. Například resuscitační jednotky či jednotky intenzivní péče. 

Transplantace ledvin? Pro zkušené lékaře otázka tří hodin Přečtěte si také:

Transplantace ledvin? Pro zkušené lékaře otázka tří hodin

Například v roce 2021 vytipovali zemřelé dárce mimo jiné nemocnice v Příbrami, Písku, Teplicích, Pelhřimově, Strakonicích, Táboře či Žatci. Lékaři z celkem 19 spolupracujících míst dokázali regionu IKEM v uvedený rok vyhledat 169 vhodných zemřelých dárců. Jde o rekordní počet, protože v minulých osmi letech bylo zemřelých dárců ze spolupracujících nemocnic vždy kolem 130. Role zdravotníků, kteří se do dárcovského programu zapojují v menších nemocnicích, je tedy klíčová a IKEM je nejen pravidelně školí, ale také jim děkuje například výše zmíněným slavnostním večerem spojeným s koncertem. 

V České republice platí předpokládaný souhlas s odběrem orgánů. To znamená, že pokud dospělý za života prokazatelně nevyjádří svůj nesouhlas (například v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání nebo orgánů), může být automaticky dárcem. Zákon lékařům ukládá povinnost informovat osobu blízkou o odběru orgánů. Lékařům ale již neříká, alespoň u dospělých dárců, aby získali její souhlas. 

Pozměněné podmínky platí u zemřelých dětí či lidí zbavených způsobilosti. V takovém případě musí být vždy informován zákonný zástupce a ten má právo vyjádřit nesouhlas i po smrti svěřeného dítěte či osoby zbavené způsobilosti. Tato informace i jejich vyjádření k ní musí být zapsány do zdravotnické dokumentace. Podpis rodičů či opatrovníků u zápisu není nutný. Podepisuje jej ale vždy lékař a jeden svědek.

Kdo se nemůže stát zemřelým dárcem

  • Zemřelý evidovaný v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů.
  • Pokud za života v nemocnici před svědkem prohlásil, že nesouhlasí s odběrem orgánů v případě smrti.
  • Pokud s odběrem nesouhlasí rodič dítěte nebo opatrovník člověka zbaveného způsobilosti, a to za jejich života či po jejich smrti.
  • Pokud nelze vyloučit, že zemřelý trpí či trpěl nemocí, jež by mohla ohrozit zdraví či život příjemce.
  • Pokud zemřelého nelze identifikovat.

Mladý motorkář jako nejvhodnější dárce je mýtus

Nejčastějšími dárci jsou lidé, kteří zemřeli v důsledku těžkého poškození mozku. To může nastat z důvodu traumatu (po úrazu), krvácení, zánětu nebo třeba ischemii (nedokrvování). Dárcem mohou být také pacienti s nevratnou zástavou krevního oběhu. Tato příčina úmrtí je ale u zemřelých dárců méně častá. 

To, že zemřelými dárci orgánů se nejčastěji stávají po nehodách mladí řidiči motocyklů, je mýtus. „V současné době je polovina dárců starších 58 let a mezi příčinami smrti mozku nedominují traumata, ale krvácení do mozku. Z traumat je sotva třetina důsledkem dopravní nehody,“ upozorňuje vedoucí lékařka Odborného edukačního pracoviště pro dárcovství orgánů IKEM. Mýtus je také to, že dárcem nemůže být ten, kdo zemřel násilnou smrtí (třeba v důsledku vraždy nebo zabití) či cizinec.

Věděli jste, že v České republice platí předpokládaný souhlas s odběrem orgánů?

Pro dárcovství zpravidla není překážkou ani náboženské vyznání. Jediné, které dárcovství nepřipouští, je šintoismus. Například katolická církev dárcovství podporuje a vnímá jej jako akt lásky k bližnímu.

Typickým zemřelým dárcem je v současnosti osmapadesátiletý muž se spontánním krvácením do mozku. A většinou se jedná o pacienta, jenž se léčil s vysokým krevním tlakem.

K odběru orgánů se přistupuje až po prokazatelném zjištění smrti. Tu musí diagnostikovat vždy nejméně dva specializovaní lékaři, kteří pacienta vyšetřili nezávisle na sobě. Podmínkou také je, že tito lékaři se nesmějí účastnit odběru orgánů ani transplantace. Nesmějí být také ošetřujícími lékaři potenciálního příjemce orgánů. Jsou to pojistky, které brání střetu zájmů.

„Diagnóza smrti mozku podle našich právních norem je velice přísná, přesná a celá popsaná v zákonu,“ podotýká lékařka Eva Pokorná s tím, že smrt mozku lze objektivně potvrdit za pomocí přístrojů.

Proč je rozhodování o dárcovství pro rodiny těžké

Pro rodinu zesnulého je situace tíživá. Nejen kvůli tomu, že se o možnosti darovat orgány dozvídají náhle téměř ve stejný moment jako o smrti svého milovaného, ale také proto, že je pacient i po smrti stále napojen na přístroje, které za něj dýchají a udržují krevní oběh. Vypadá tedy jako kdyby spal – jeho kůže má normální teplotu a přirozenou barvu. Smířit se s konečností života proto může být o to těžší.

„Pacient zemřel, stále mu ale bije srdce, protože pomocí přístrojů, včetně ventilátoru, a medikace mu je udržován krevní oběh. Díky tomu orgány určené k transplantaci ještě žijí, ale samotný dárce nikoliv, protože u něj již byla konstatována smrt mozku,“ vysvětluje Eva Pokorná.

V době, kdy lékaři informují blízké, je ale potenciální dárce mrtvý. Lékaři již nemohou udělat nic pro to, aby smrt odvrátili. Udržování některých tělesných funkcí je ovšem důležité pro prodloužení doby, po kdy je možné orgány uchovat ve stavu vhodném k transplantaci. Tuto dobu lékaři využívají k organizaci odběru orgánů, přípravě příjemce nebo komunikaci s rodinou. Ta může čas využít k rozloučení – pokud si to pozůstalí přejí, lékaři jim vychází vstříc a umožní jim návštěvu u lůžka. 

Ani přístroje ovšem nedokáží vše a na dlouho. „Obecně platí, že s odběrem orgánů by se nemělo nijak významně otálet a orgány by se měly odebrat co nejdříve. Nějaký časový prostor mezi smrtí mozku a odběrem ale existuje a je velmi individuální,“ popisuje lékařka Eva Pokorná.

Galerie: Pietní místo v IKEM věnované zemřelým dárcům

Kde a jak se provádí odběr orgánů dárce

Pokud je diagnostikována smrt a jsou splněny další podmínky, například, že zemřelý za svého života nevyjádřil nesouhlas s odběrem orgánů po smrti, či netrpí onemocněním, které by mohlo ohrozit život příjemce, může proběhnout odběr orgánů. K němu se přistupuje až po domluvě s transplantačním centrem. To vysílá do nemocnice, kde je hospitalizovaný dárce, svůj odběrový tým. Druhou možností je převoz dárce orgánů přímo do transplantačního centra, a to sanitkou nebo i vrtulníkem. O převozu lékaři pozůstalé vždy informují.

Odběr orgánů provádějí chirurgové na operačním sále a probíhá velmi podobně jako operace u žijícího pacienta. Klíčová pro úspěch následné transplantace je doba mezi zastavením oběhu dárce a vyjmutím orgánů a mezi dobou, kdy jsou transplantovány příjemci. Právě tento čas tzv. ischemie (tedy neprokrvování tkání) rozhoduje o osudu orgánu i úspěchu transplantace. Aby se tato doba zkrátila, zpravidla jeden tým provádí odběr a druhý tým již připravuje na transplantaci příjemce.

Zvýšit pravděpodobnost úspěchu pomáhají i tak unikátní technická řešení, jakým je například přístroj umožňující transport bijícího srdce, které je během přepravy promýváno plně okysličenou krví.

Podívejte se na video IKEM, kde uvidíte, jak bijící srdce mimo tělo dárce vypadá, a uslyšíte, jak metoda funguje:

Co se děje po odběru

Čas a místo úmrtí se pojí k okamžiku a místu, kde nastala zpravidla smrt mozku. Místo úmrtí určuje také to, kde bude vystaven úmrtní list, protože ten vydává matrika úřadu, pod než patří i místo úmrtí. Je-li dárce převezen např. do IKEM, úmrtní list vystavuje matrika Úřadu městské části Prahy 4.

U každého dárce orgánů je ze zákona nařízena pitva. Ta je zpravidla prováděna v místě, kde byl zemřelý naposledy hospitalizován. Po pitvě si tělo přebírá pohřební služba, kterou vybírají pozůstalí. Ti také rozhodují o tom, kde bude dárce pohřben.

V této situaci je dobré vědět, že ten, kdo vypravil pohřeb zemřelému dárci, má nárok na refundaci části nákladů ve výši 5000 korun. O tento příspěvek je možné požádat do 12 měsíců ode dne vypravení pohřbu. 

Nutné je vyplnit formulář a přiložit kopii dokladu o zaplacení pohřbu a dále kopii dokladu se jménem zemřelého a jménem člověka, který pohřeb vypravil. Tuto žádost je nutné poslat doporučeně na adresu Koordinačního střediska transplantací (Ruská 85, Praha 10, PSČ 100 00).

Dopravu těla hradí vždy pojišťovna

Důležité je také vědět, že dopravu těla zemřelého dárce orgánů hradí vždy zdravotní pojišťovna, a proto nesmí být naúčtována člověku, který vypravuje pohřeb. Pozůstalí by si proto měli zkontrolovat, zda jim doprava nebyla naúčtována, protože zdravotní pojišťovny tyto náklady nemohou ze zákona proplácet zpětně. 

V minulosti právě s touto okolností bývaly potíže. Serveru Vitalia.cz popsal vlastní zkušenost Milan Pinkava, který přišel tragicky o syna před šesti lety. V den jeho smrti jako otec nezletilého dítěte souhlasil s dárcovstvím a zhruba po týdnu mu vystrojil pohřeb. 

Se zdravotní pojišťovnou následně musel několik týdnů řešit, kdo zaplatí převoz, který souvisel s transportem těla do místa pohřbu. V případě pana Pinkavy se částka 5000 korun za převoz těla z Prahy do Mladé Boleslavi pojišťovně zdála vysoká, proto došlo k neshodám. „Byly s tím trable a s paní docentkou Evou Pokornou jsme hodně bojovali, aby mi náklady na převoz neúčtovali. Po třech měsících válčení to uznali a platit jsem nemusel,“ popisuje Milan Pinkava s tím, že tahanice pro něj byly únavné a neskutečné, protože zasáhly do doby, kdy se postupně smiřoval se smrtí svého jediného dítěte. „Když jsem mluvil s lidmi z pojišťovny, měl jsem pocit, že se bavím se stroji. Nebyly tam žádné emoce, žádné pochopení. Tato zkušenost byla pro mě to nejhorší, co mě po smrti syna potkalo,“ vzpomíná po letech pan Pinkava.

Podrobnosti o příjemci se pozůstalí nesmí dozvědět. To je přímo uvedeno v transplantačním zákonu (povinnost zachovávat anonymitu mezi dárcem a příjemcem orgánu). Mohou ale dostat informaci o tom, které orgány byly odebrány, zda se ujaly či zda byly transplantovány muži, či ženě. 

V IKEM jako poděkování zemřelým dárcům vzniklo před pěti lety pietní místo nazvané Zeď života. Má podobu skleněných desek s tisíci křestních jmen zemřelých dárců. Navštěvují jej jak pozůstalí, tak pacienti po transplantacích, kteří sem přinášejí jako poděkování svíčky, květiny nebo třeba sošky andělů.

Odborná spolupráce:

doc. MUDr. Eva Pokorná, CSc.

Nefroložka, od roku 1993 pracuje jako transplantační koordinátorka Transplantcentra IKEM. V současné době je vedoucí lékařkou Odborného edukačního pracoviště pro dárcovství orgánů IKEM.


Hlavní zdroje využité v textu:

  • Brožura Dar života, informace pro pozůstalé zemřelých dárců orgánů, IKEM, 2018
  • www.ikem.cz/darcovstvi-organu
  • Transplantační seminář IKEM určený pro zástupce médií
  • Koordinační středisko transplantací

Autor článku

Redaktorka serveru Vitalia.cz. Vystudovala žurnalistiku a češtinu na Univerzitě Palackého v Olomouci, pracovala v Deníku, na webu TV Nova a v iDNES.cz. Píše o zdravotnictví. Je držitelkou novinářské ceny Psychiatrické společnosti ČLS JEP za rok 2021.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).