Poslední zpráva o někom, kdo onemocněl volně se vyskytujícím virem pravých neštovic, se datuje k 26. říjnu roku 1977. Jednalo se o somálského muže jménem Ali Maow Maalin, který pracoval jako kuchař v nemocnici. K jeho velkému štěstí se jej ale 17. dubna 1978 podařilo vyléčit.
Co se dozvíte v článku
„Podepsali jsme úmrtní list neštovicím v Asii, a tedy i poslednímu případu neštovic na světě. Je reálné zrušit očkování proti neštovicím již roku 1980, a ušetřit tím pro lidskou společnost ročně dvě miliardy dolarů,“ nechal se tehdy slyšet ředitel WHO Halfdan Mahler.
V srpnu 1978 se ovšem nakazila ještě jedna osoba. Byla jí fotografka Janet Parkerová pracující na lékařské fakultě v britském Birminghamu. Virus se do jejího organismu dostal nešťastnou náhodou z virologické laboratoře, která sousedila s jejím pracovištěm. Tato žena neměla tolik štěstí jako Maalin a nemoci nakonec bohužel podlehla.
Člověk jakožto jediný zdroj nákazy
Ačkoliv se virus volně mezi lidmi již nevyskytuje, vědci stále uchovávají jeho vzorky pro studijní účely v laboratořích v americké Atlantě a v ruském Novosibirsku. Dříve přitom existovaly dvě varianty této nemoci, a to variola major, u níž smrtnost dosahovala 30 procent, a variola minor, což byla lehčí forma nemoci se smrtností kolem jednoho procenta.
Tuto nebezpečnou chorobu nepřenášela žádná zvířata, šlo výhradně o lidský virus, který navíc mimo organismus hostitele nedokázal přežít příliš dlouho. Nakazit se bylo možné prakticky pouze následujícími dvěma způsoby:
- Z člověka na člověka: Virus pravých neštovic jste mohli chytit v blízkosti někoho, kdo jej už v sobě měl. Nemocní lidé šířili virus kašláním, kýcháním nebo mluvením a k nákaze navíc mohl vést také kontakt s kožními vředy způsobenými neštovicemi.
- Z předmětů na člověka: Virus se též šířil při kontaktu s oblečením a ložním prádlem, kterého se vředy nemocného pacienta dotýkaly. Tento způsob nákazy byl však méně častý než nákaza přímým kontaktem s nemocnou osobou.
Kritická byla druhá fáze nemoci
Inkubační doba pravých neštovic se pohybovala obvykle kolem 7 až 19 dnů a poté se dostavily charakteristické příznaky jako horečka, bolesti svalů, bolest hlavy, extrémní únava, bolesti zad a zvracení. Po dvou až třech dnech pak horečka klesla a pacientovi se na chvíli ulevilo.
To ovšem netrvalo dlouho, jelikož krátce nato přišla druhá fáze nemoci, během níž se na těle pacienta začaly objevovat charakteristické skvrny, jež se po několika dnech proměnily v malé puchýře naplněné čirou tekutinou a později hnisem. Právě tato fáze byla nejkritičtější, jelikož horečka v tu dobu dosahovala svého vrcholu a mnoho pacientů tehdy v bolestech umíralo.
Pakliže ale nakažený výše zmíněnou fázi nemoci přežil, byl obvykle z nejhoršího venku. Zhruba po týdnu až čtrnácti dnech se pak na povrchu puchýřů vytvořily strupy, které následně odpadávaly. Zahojené vředy po sobě však zanechávaly trvalé jizvy, neboť hnis z vředů pronikal hluboko do podkožního vaziva.
Úplně první vakcína vznikla díky kravám
Objevitelem očkování proti viru pravých neštovic byl vesnický lékař Edward Jenner. Ten vypozoroval, že personál, který se staral o hovězí dobytek a prodělal takzvané kravské neštovice, poté téměř nikdy neonemocněl pravými neštovicemi. Na základě tohoto zjištění se rozhodl učinit experiment.
Teprve osmiletého chlapce jménem James Philipps naočkoval vzorkem hnisu z vředu kravských neštovic. Hoch nemoc prodělal, ale za šest týdnů se uzdravil, jelikož tato choroba nebyla smrtelná. Krátce po uzdravení Jenner Jamese naočkoval znovu, tentokrát však vzorkem pravých neštovic. K radostnému zjištění lékaře nemoc u chlapce nepropukla. Tuto metodu pak nazval latinským výrazem vacca, neboli kráva, ze kterého vzešel termín „vakcinace“.
Plán na eliminaci viru vyhotovil Karel Raška
Pravými neštovicemi se v padesátých letech minulého století každý rok nakazilo přes 50 milionů osob po celém světě a dohromady má virus varioly na svědomí 500 milionů životů. Světová zdravotnická organizace se proto na konci padesátých let rozhodla s touto zákeřnou nemocí bojovat s cílem ji definitivně eliminovat.
Šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě byl tehdy český lékař a voják Karel Raška a byl to právě on, kdo vypracoval koncepci plánu na vymýcení viru pravých neštovic. Jeho strategie spočívala v cíleném očkování a rychlém potlačení ohnisek nákazy, díky čemuž bylo možné zastavit šíření viru i v odlehlých částech světa.
„Raška věděl, že nakažlivost neštovic v kolektivu je vysoká. Kromě samotného očkování proto navrhl i program důsledné izolace nakažených a vyhledávání dalších kontaktů. Epidemiologové chodili od domu k domu, často od chatrče k chatrči, ukazovali lidem obrázek nakažených a ptali se jich, jestli už to viděli a jestli ví, co mají dělat,“ uvedla pro Českou televizi Pavla Křížová z Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu.
Vymýcení bylo ohlášeno roku 1980
V roce 1980 Světová zdravotnická organizace (WHO) oznámila, že virus pravých neštovic byl definitivně vymýcen. Celkové náklady na globální program dosáhly přibližně 300 milionů dolarů. Byť se tato částka může zdát vysoká, ve srovnání se škodami, které nemoc každoročně způsobovala, byla prakticky zanedbatelná. Díky odstranění tohoto viru se každoročně ušetří miliardy dolarů.
Pravé neštovice se tak staly první a doposud jedinou lidskou infekční chorobou, kterou se podařilo z planety zcela vymýtit. Tento úspěch je dodnes považován za jeden z největších triumfů mezinárodní spolupráce ve zdravotnictví.
Zdroje: who.int, ourworldindata.org, ct24.ceskatelevize.cz, mayoclinic.org, idnes.cz
ČLÁNKY DO MAILU