„Byl jsem úplně normální člověk. Chodil jsem do práce, celý život prodávám šroubky. Zažívali jsme běžné starosti i radosti, zrovna se nám tehdy narodila první vnučka. A hlavně jsem hodně sportoval,“ vypráví Michal Rajmon, který hrál házenou a volejbal. A také rád běhal, má na kontě i několik maratonů.
Co se dozvíte v článku
Při běhu ho píchlo v zádech a pak bolestí nespal
Jeden ze závodních běhů ale nedopadl tak, jak si představoval. Chvíli po startu ho začalo píchat v zádech, musel zpomalit a ostatní ho předbíhali. To byl nezvyk, většinou běhal spíš vpředu. „Byla to zvláštní, divná bolest, kterou jsem do té doby nezažil,“ popisuje. Za dva týdny navíc bolest začala sílit, byla čím dál horší, nedovolila mu ani spát. Do práce proto začal chodit třeba ve čtyři ráno, protože stejně nemohl ležet.
„Podstoupil jsem vyšetření na CT. Šel jsem tam s tím, že mi řeknou, jaký sval jsem si natáhl, abych věděl, jak s tím hýbat. Jenže pan doktor si mě zavolal do ordinace a oznámil mi, že mám metastázy na páteři,“ vzpomíná na dobu před 11 lety. Rozjel se kolotoč vyšetření a výsledkem byla diagnóza lymfom, tedy rakovina mízního (lymfatického) systému.
Po operaci ochrnul
Rakovina však napadla a zničila dva obratle. „Lékaři plánovali operaci, při které se to pokusí z páteře „vyškrábat“. Mezitím se mi ale hrozně rychle zhoršovala chůze. Já sám jsem si to tolik neuvědomoval, ale moje žena to viděla. Chodil jsem jak námořník na rozbouřené lodi. Operace měla být původně za čtrnáct dní, ale kvůli tomu, jak rychle se to zhoršovalo, mě vzali už za týden. To bylo těsně před Vánoci v roce 2015, ty svátky jsem strávil v nemocnici,“ popisuje.
Po operaci nastaly komplikace – pacient přestal chodit úplně. Nohy sice nějakým způsobem cítil, vůbec ho ale neunesly a nedokázal na nich stát. Musel tedy ihned začít s velmi intenzivní rehabilitací. Jenže současně potřeboval podstupovat chemoterapie a jen těžko hledal nemocnici, kde by umožnili oboje skloubit. Nakonec uspěl v Rehabilitační nemocnici Beroun, tehdejší primář dokonce rodině odpověděl během pobytu na horách a rozhodl, že mají Michala přivést.
Nejlépe mu dělalo cvičení ve vodě
Tehdy byl úplně ležící pacient. Ovšem chtěl na sobě pracovat, takže když mu terapeutka řekla, ať cvik zopakuje pětkrát, chtěl ho udělat šestkrát. Díky polohovatelné posteli mohl každý den chvíli i jakoby stát a na tuhle polohu si zvykat.
Nejvíc mu ale vyhovovalo cvičení ve vodě, konkrétně na vodním chodníku. „Je to vana, do které vás spustí dolů a vodu vám napustí přesně podle potřeby, třeba po prsa. Člověk se tam drží madel, voda ho nadnáší, takže tam může chodit, i když na suchu ještě neudrží stabilitu, a ví, že nespadne. Tam jsem strávil hodně času,“ líčí.
Postavil se na nohy a přišla vlna emocí
Po nějaké době se mu povedlo se postavit na nohy i bez vody a mimo postel. Chytil se jednoho z terapeutů kolem krku a on ho prostě postavil. Michal doteď vzpomíná na příval emocí a nadšení, které ho zaplavily. Od té doby šla podle jeho slov rehabilitace rychle dopředu. Sám se zvládl přesunout na vozík, provést hygienu…
Mimo domov nakonec strávil asi rok. Týden byl v nemocnici, kde dostával chemoterapii, pak tři týdny rehabilitoval v Berouně a následně se vracel pro další dávku léčby. Když byl náhodou pár dní doma, ujali se ho přátelé, odvezli ho k sobě na zahradu do bazénu a cvičili s ním tam.
Že by to všechno mohlo dopadnout špatně, si ale nepřipouštěl. „Možná to bylo horší pro moje okolí, které mě vidělo na vozíku, ale já jsem měl v hlavě jen to, že se zkrátka vrátím k pohybu. Život vám prostě někdy naloží, ale vy se nesmíte podělat,“ říká.
Jednou zapomněl hole a už bez nich zůstal
I díky tomuto přístupu se mu návrat do života nakonec povedl. Dodnes třeba vzpomíná na to, jak odložil berle. „Když už jsem byl doma a chodil jen o trekových holích, jeli jsme se ženou na triatlon, kde závodil můj fyzioterapeut z Berouna, abychom ho podpořili. Po závodě jsme si sedli do hospody, bavili se a já jsem pak vstal a šel jsem na záchod. Když jsem se vrátil ke stolu, říkám: „Ty blbče, já jsem si tam zapomněl ty klacky!“ A ten fyzioterapeut se začal smát a říká: „No vidíš, to je ten největší rehabilitační úspěch.“ Zapomněl jsem, že je potřebuji, a prostě jsem šel po svých,“ vypráví.
Znáte někoho, kdo měl rakovinu před 45. narozeninami?
O rok později ten samý triatlon absolvoval také. A i rakovina zcela ustoupila. Na kontroly s páteří už Michal Rajman nemusí a na onkologii a na krev už chodí jen jednou za rok. Všem, kdo se zrovna perou s nečekanou a složitou situací vzkazuje: „Život vás někdy položí na lopatky. Nesmíte to ale vzdát.“
ČLÁNKY DO MAILU