Přesto kolegové jeho poznatky odmítli a vysmáli se mu. Ignác Semmelweis byl nakonec zavřen do ústavu pro duševně nemocné, kde v pouhých 47 letech zemřel. Semmelweis sice přesně nerozuměl tomu, proč jeho objev fungoval, ale položil důležité základy hygieny, které zachránily miliony životů.
Na stopu ho přivedla smrt kolegy
Ignác Semmelweis nastoupil v červenci 1846 na porodní oddělení tehdejší vídeňské Všeobecné nemocnice (Allgemeines Krankenhaus). Fungovala zde dokonce dvě porodní oddělení, přičemž na prvním pracovali lékaři a medici, na druhém porodní báby. Mladého maďarského lékaře hned první den zarazilo, že na jeho oddělení umíralo na horečku omladnic 10–18 % rodiček, zatímco na oddělení porodních bab se úmrtnost držela kolem 4 %.
První porodní oddělení mělo tak špatnou pověst, že se na něm ženy bály rodit a prosily o přidělení na druhé oddělení. Semmelweis začal systematicky sbírat data a vylučovat možná řešení. Nemohlo jít o přeplněnost, špatné podmínky ani nástup laktace, obě oddělení na tom byla stejně. Vyšší úmrtnost na prvním porodním oddělení tak zůstávala záhadou až do března 1847, kdy zemřel Jakob Kolletschka, profesor soudního lékařství na vídeňské univerzitě a Semmelweisův přítel.
Kolletschka vedl pitvu, při které ho jeden student nechtěně píchl skalpelem do prstu. Následně velice rychle zemřel za podmínek, které Semmelweis vídával každý den u rodiček. To ho přivedlo na myšlenku, že příčinou horečky omladnic mohou být lékaři a medici, kteří přicházeli na porodní sál přímo z pitevny, kde pitvali holýma rukama. Porodní báby pitvy nedělaly.
Úmrtnost rapidně klesla díky chlorovému vápnu
Personál z prvního porodního oddělení tak přenášel na rodičky něco, co Semmelweis označoval jako „kadaverózní částice“. Dnes víme, že se jednalo o patogenní bakterie. Tehdy ale o existenci mikrobů a to, že mohou způsobovat infekční choroby, neměl nikdo ani tušení. Ignác Semmelweis tudíž nedokázal vysvětlit, co přesně se na rodičky přenáší. Pochopil jen cestu přenosu a přišel s praktickým řešením.
V červnu 1847 zavedl pro všechny lékaře a studenty povinné mytí rukou v roztoku chlorového vápna před vstupem na porodní sál. Výsledky se dostavily téměř okamžitě, protože během půl roku klesla úmrtnost rodiček z prvního porodního oddělení na 3 %. V následujícím roce se dokonce dostala pod 2 %, což byl rapidní rozdíl oproti jiným nemocnicím, kde na horečku omladnic běžně umíralo 10–15 % rodiček.
Výsledky byly jasné, přesto lékaři nechtěli poslouchat
Semmelweis v roce 1850 prezentoval své závěry Vídeňské lékařské společnosti a později dokonce vydal obsáhlou knihu, ve které byly srovnány podrobné statistiky z porodnic v celé Evropě. Byl tedy jedním z prvních odborníků, kteří se snažili o systematickou epidemiologickou analýzu. Bohužel měl ale problém s tím, aby jeho nápady někdo přijal.
Neexistovala totiž žádná teorie, která by je vysvětlovala a podpořila. Bez znalosti mikrobů působilo tvrzení, že lékaři sami zabíjejí pacientky, jako neprokazatelné obvinění. Navíc přijmout ho znamenalo přiznat, že lékaři po celá desetiletí způsobovali smrt. To byla pro lékařský stav nepřijatelná myšlenka.
Velkým Semmelweisovým odpůrcem byl přednosta oddělení Johann Klein, který neunesl, že ho mladý asistent svým objevem v podstatě znemožnil. V roce 1849 nebyla Semmelweisovi prodloužena pracovní smlouva, takže byl nucen z porodního oddělení odejít. Sice se našlo několik předních lékařských autorit, které jeho práci uznávaly a hájily, ale širší lékařská komunita se mu vysmívala nebo ho ignorovala.
Semmelweis skončil v ústavu a tragicky zemřel
Ignác Semmelweis se s tím ale odmítal smířit a psal kolegům porodníkům ostré dopisy, ve kterých je označoval za vrahy. Po roce 1863 se začal jeho duševní stav rychle zhoršovat. Propadal depresím, byl nepředvídatelně vznětlivý a stále více uzavřený. Příčina jeho duševní choroby zůstává předmětem diskusí – spekuluje se o demenci, pokročilé syfilis nebo Alzheimerově nemoci. V červenci 1865 se Semmelweis domníval, že jede do lázní. Místo toho byl dopraven do vídeňského ústavu pro duševně choré.
Semmelweis bohužel po pouhých dvou týdnech v ústavu zemřel, a to konkrétně 13. srpna 1865 ve věku 47 let. Příčinou úmrtí byla infekce, jeden prst na ruce mu dokonce postihla gangréna. Údajně šlo o důsledek zranění, které mu způsobila ochranka ústavu. Semmelweis tedy paradoxně zemřel v důsledku sepse, proti níž celý život bojoval.
Uznání se dočkal až posmrtně
Louis Pasteur publikoval zárodečnou teorii nemoci mezi lety 1861 až 1864, Joseph Lister zavedl antiseptické metody do chirurgie v 60. a 70. letech 19. století. Teprve tehdy začala medicína rozumět tomu, co Semmelweis empiricky prokázal bez znalosti mechanismu. Skutečného uznání se tedy dočkal až posmrtně. Mnoho nemocnic, škol i ulic z celého světa dnes nesou jeho jméno, včetně Semmelweisovy univerzity v Budapešti.
Do slovníku medicínské sociologie poté vstoupil pojem Semmelweisův reflex. Jedná se o reflexní odmítání nových poznatků jen proto, že zpochybňují zavedené přesvědčení, normy nebo paradigmata. Semmelweisův případ je připomínkou toho, jak vědecká komunita dokáže blokovat objev, který přesahuje tehdejší myšlenkový rámec.
Zdroje: pmc.ncbi.nlm.nih.gov, sciencehistory.org, sciencedirect.com, cambridge.org, szu.cz
ČLÁNKY DO MAILU