Hypertrichózu je důležité nezaměňovat za hirsutismus. Při něm dochází u žen k růstu nadměrného množství terminálních chloupků v oblastech, kde se běžně u ženského pohlaví nenalézají, tedy například nad horním rtem, na bradě či tvářích. Vyvolává ho zvýšená hladina androgenů. Hypertrichóza se naproti tomu může týkat obou pohlaví.
Co se dozvíte v článku
Vrozená hypertrichóza je extrémně vzácná
Vlkodlačí syndrom je lidové označení pro hypertrichózu. Jedná se o nadměrný růst ochlupení, které se může vyskytovat buď pouze lokálně, nebo postihovat celé tělo. Toto onemocnění se dělí na vrozené a získané a vyskytuje se stejnou měrou jak u mužů, tak žen.
Na úvod je třeba si ujasnit, že v případě vrozené hypertrichózy jde o extrémně vzácné onemocnění, jehož těžkých případů bylo dosud zdokumentováno méně než 100. Přesná příčina genetické mutace, která nemoc způsobuje, přitom není známa.
Získaná hypertrichóza se pak obvykle rozvine v souvislosti s nějakou poruchou, například mentální anorexií nebo systémovým či metabolickým onemocněním. Případně se může objevit v důsledku opakovaného traumatu kůže, užívání některých léků nebo vystavení organismu určitým chemikáliím.
Při vrozené formě pokrývá ochlupení celé tělo
Jsou známy různé typy tohoto onemocnění. Jakožto vlkodlačí syndrom se označuje především vrozená hypertrichóza terminalis. Ta se vyznačuje abnormálním růstem chlupů na velkých plochách těla. Ochlupení bývá tmavé a poměrně husté, díky čemuž může připomínat srst.
Kromě něj mívají dotyční problémy se zdravím zubů a ústní dutiny. Tito jedinci častěji trpí na gingivální hyperplazii projevující se zvětšením dásní. Označení vlkodlačí syndrom se dále pojí s typem vrozené lanuginózní hypertrichózy. Při ní pokrývá ochlupení celé tělo vyjma chodidel, dlaní a hřbetu rukou. Chlupy přitom mohou dorůstat délky až 10 cm.
Dotyční mívají kvůli svému neobvyklému vzhledu psychické problémy. Často jsou poznamenáni společenským stigmatem či se stávají oběťmi šikany. Mnoho z nich se proto potýká s úzkostí, depresí a velmi nízkým sebevědomím.
Vrozenou generalizovanou hypertrichózu nelze vyléčit
Z důvodu nízkého počtu osob, kterým byla vrozená generalizovaná forma hypertrichózy diagnostikována, zůstává toto onemocnění stále neprobádanou oblastí, což se týká i výzkumu jeho léčby. Tento typ nelze zcela vyléčit, v současnosti je nicméně možné ho řešit několika způsoby.
Nabízí se řada kosmetických procedur, včetně chemické depilace, holení nebo depilace voskem. Dlouhodobější výsledky přináší laserové odstranění chloupků nebo elektrolýza. Mimo to lze také aplikovat depilační krémy se síranem barnatým či thioglykolátem vápenatým.
U lidí s rozsáhlou formou hypertrichózy ovšem může být nutné podstupovat vybranou metodu opakovaně, aby měla nějaký účinek. Jisté oblasti těla zároveň mohou být k takovému ošetření příliš citlivé a dá se na nich tedy jen těžko provést. Co se týče osob se získanou hypertrichózou, jejich stav se zpravidla zlepší po vyléčení primární příčiny či vysazení léků vyvolávajících ji.
Pacienti se stávali lákadlem cirkusů
Lidé s vrozenou hypertrichózou se zřejmě objevovali už ve středověku. Tenkrát se však o této nemoci mnoho nevědělo, a tak je lidé měli za divochy. Vnímali je jako bytosti, které jsou napůl lidmi a napůl zvířaty. Svým vzezřením vzbuzovali dotyční v ostatních hrůzu a často se kvůli tomu v okolí setkávali s nepřijetím či vyloučením ze společnosti.
V 19. a 20. století část osob s hypertrichózou vystupovala kvůli svým fyzickým odlišnostem v cirkusech, kde byli publiku představováni jako vlkodlaci či lidé se zvířecími rysy. Veřejnost fascinovala jejich odlišnost a lidé za možnost vidět je rádi zaplatili.
Jednou z trpících tímto onemocněním byla kupříkladu Julia Pastrana, divákům spíše známá jakožto opičí žena. Jakožto chlapec se psí tváří se pak proslavil Fedor Jeftichew, který účinkoval v cirkuse Barnum and Bailey. Za nejstarší zaznamenaný případ se nicméně pokládá Petrus Gonsalvus. Na svět přišel roku 1537 na Tenerife a chorobu po něm zdědily i některé z jeho dětí.
Jeho děti stižené touto vadou následně musely objíždět královské dvory v Evropě, kde byly vystavovány a zkoumány. Sám Gonsalvus se tomuto osudu vyhnul, značnou část svého života pobýval na francouzském dvoře, kde se mu od krále Jindřicha II. dostalo vzdělání. Působil dokonce jako profesor práv na Sorbonně.
Zdroje: britannica.com, verywellhealth.com, ncbi.nlm.nih.gov
ČLÁNKY DO MAILU