Přestože se onemocnění označuje jako dětská obrna, poliomyelitida nemusela postihovat pouze děti. Virus může napadnout nervový systém a u malé části nakažených způsobit ochrnutí, které může být trvalé. V těch nejtěžších případech dochází k ochrnutí dýchacích svalů a úmrtí.
Co se dozvíte v článku
Ještě v 50. letech nebylo vůbec jasné, jak se podaří opakující se epidemie zastavit. Zlom přišel nejprve s očkováním Salkovou vakcínou a později s orální Sabinovou vakcínou. Československo přitom sehrálo při testování a následném zavedení této vakcíny významnou roli.
První velká epidemie nastala v roce 1939
Poliomyelitida nebyla v Československu novým onemocněním, když se na konci 30. let začaly objevovat rozsáhlejší epidemie. První velká epidemie na území tehdejšího Československa je zaznamenána v roce 1939 a zasáhla především Čechy. V Praze tehdy mezi nemocnými výrazně převažovaly děti.
Historické údaje ukazují, že mezi pražskými pacienty tvořily děti ve věku 5 až 9 let přibližně 41,5 procenta všech případů. Děti mladší 15 let představovaly dokonce 84 procent nemocných. Další velké epidemie následovaly v letech 1943, 1948 a 1953. Na rozdíl od první epidemie už přitom nebyly omezené pouze na Čechy. Zasáhly také Moravu a Slovensko.
V období označovaném historiky jako epidemická fáze, tedy mezi lety 1939 a 1956, bylo v tehdejším Československu evidováno 12 868 případů poliomyelitidy. Zemřelo 1 159 lidí. Průměrná smrtnost tak dosahovala přibližně devíti procent.
Rok 1948 přinesl ještě více případů
Po druhé světové válce začal počet případů znovu výrazně růst. Zatímco v roce 1947 bylo v Československu zaznamenáno 719 případů, v roce 1948 jich bylo už 2 385. Z dostupných historických statistik vyplývá, že v českých zemích bylo v roce 1948 hlášeno 2 063 případů a dalších 322 případů připadalo na Slovensko. Šlo tak o jednu z největších epidemií dětské obrny v historii Československa.
Situaci komplikovalo i to, že lékaři tehdy neměli k dispozici očkování, které by dokázalo šíření viru účinně zastavit. Proti onemocnění se používala především obecná hygienická a protiepidemická opatření.
Poliovirus se přitom může šířit velmi snadno, zejména fekálně-orální cestou. Člověk může virus vylučovat stolicí, a to i v případě, že sám nemá výrazné příznaky. Tyto bezpříznakové infekce proto mohly pomáhat udržovat virus v populaci.
V roce 1948 byla přenosná dětská obrna v Československu také zařazena mezi nemoci podléhající povinnému hlášení. Zákon o potírání nemocí přenosných na lidi výslovně uváděl přenosnou dětskou obrnu mezi onemocněními, u nichž se mělo hlásit každé podezření na něj.
Nejhorší roky ještě nebyly za námi
Epidemie se po roce 1948 nevytratila. Počet případů sice v následujících letech klesl, ale virus v populaci dál cirkuloval. V roce 1952 bylo v Československu zaznamenáno 1 018 případů poliomyelitidy. O rok později přišla další velká epidemie a počet nemocných vzrostl na 2 347.
V českých zemích bylo v roce 1953 evidováno 1 895 případů, na Slovensku dalších 452. Podle historických statistik patřil právě rok 1953 společně s rokem 1948 k nejhorším obdobím poválečné epidemické vlny.
Proč byla dětská obrna tak nebezpečná?
Většina lidí nakažených poliovirem nemusela mít těžký průběh onemocnění. Problém nastával u pacientů, u nichž virus napadl nervový systém. Při paralytické formě totiž může dojít k ochrnutí svalů. Následky pak mohou být trvalé a v některých případech může být zasaženo také svalstvo potřebné k dýchání.
Před érou účinného očkování proto nebylo nic neobvyklého, že děti po prodělané poliomyelitidě zůstaly s celoživotním postižením. Někteří pacienti potřebovali dlouhodobou rehabilitaci a v těžkých případech také pomoc při dýchání.
Onemocnění bylo nebezpečné i proto, že neexistovala specifická léčba, která by virus dokázala v těle jednoduše odstranit. Lékaři se proto soustředili především na podporu životních funkcí a následnou péči o pacienty. Historické údaje ukazují, že před zavedením očkování zemřely v Československu na poliomyelitidu ročně desítky až stovky lidí. Výraznou část obětí tvořily děti.
První naději přinesla Salkova vakcína
Zásadní zlom přišel v 50. letech, kdy se podařilo vyvinout první účinné vakcíny proti poliomyelitidě. Americký virolog Jonas Salk vyvinul inaktivovanou vakcínu, která obsahovala usmrcený virus. Velké klinické zkoušky proběhly v roce 1954 a zapojilo se do nich přibližně 1,8 milionu dětí v USA, Kanadě a Finsku.
Salkova vakcína se následně začala používat v řadě zemí. V Československu byly první očkovací kampaně zahájeny v roce 1957. Tehdejší zdravotníci dokázali během krátké doby naočkovat velkou část dětské populace. Na jaře 1957 dostalo inaktivovanou poliovakcínu přibližně 87 procent dětí ve věku 1 až 7 let a kolem 40 procent dětí ve věku 8 až 15 let.
Očkování mělo okamžitý dopad na průběh epidemie. Rozbíhající se epidemická vlna roku 1957 se podařila zastavit a nemocnost v následujícím roce výrazně poklesla. Salkova vakcína ale nebyla jediným způsobem, jak bylo možné proti poliomyelitidě bojovat. Další cestu představovala živá oslabená vakcína vyvinutá Albertem Sabinem. Na rozdíl od Salkovy vakcíny se podávala ústy.
Významná role Československa
V letech 1958 a 1959 zde probíhaly rozsáhlé terénní zkoušky Sabinovy vakcíny. Podle odborné literatury bylo během těchto zkoušek očkováno více než 110 000 dětí ve věku od 2 do 6 let. Některé zdroje uvádějí přibližně 140 000 dětí v rámci rozsáhlého terénního testování. Zkoušky ukázaly, že vakcína byla bezpečná, vyvolávala potřebnou imunitní odpověď a poskytovala ochranu před onemocněním.
Testování probíhalo v několika regionech Československa, mimo jiné v okolí Ústí nad Labem, Liberce, Jihlavy a Ostravy. Byl to významný okamžik nejen pro československé zdravotnictví. Výsledky zdejšího testování pomohly potvrdit účinnost orální poliovakcíny a otevřely cestu k jejímu masovému použití.
Na jaře roku 1960 pak přišel rozhodující krok. Československo zahájilo celoplošné očkování dětí Sabinovou živou vakcínou. Během kampaně bylo podle dobových údajů očkováno přibližně 3,5 milionu dětí ve věku od dvou měsíců do 14 let. To představovalo zhruba 93 procent tehdejší dětské populace. Vakcína byla vyráběna také v Československu z oslabených Sabinových kmenů. Na její přípravě a kontrole se podíleli pracovníci tehdejšího Ústavu sér a očkovacích látek v Praze.
Výsledky byly mimořádně rychlé
V první polovině roku 1960 bylo v Československu ještě zaznamenáno několik desítek případů. Od druhé poloviny roku už ale nebyl zaznamenán žádný domácí, tedy autochtonní případ paralytické poliomyelitidy. Dobové údaje uvádějí, že za celý rok 1960 bylo v Československu hlášeno už jen 61 případů, oproti 298 případům v roce 1959 a 1 074 případům v roce 1957.
Podstatné ale bylo, že případy zaznamenané ve druhé polovině roku 1960 nebyly způsobeny pokračujícím domácím šířením viru. Historické zdroje uvádějí, že dva případy byly importované ze zahraničí.
Za úspěchem stál i Dimitrij Slonim
Jednou z důležitých osobností československého boje proti poliomyelitidě byl virolog a imunolog Dimitrij Slonim. Slonim působil v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze a podílel se na vývoji a přípravě orální poliovakcíny v československých podmínkách.
Výroba živé vakcíny nebyla jednoduchá. Bylo nutné pracovat s oslabenými kmeny polioviru a zajistit jejich množení v buněčných kulturách, stejně jako důkladnou kontrolu výsledného preparátu. Samotné rozsáhlé zkoušky v Československu se pak staly součástí širší mezinárodní spolupráce.
Zdroje: polio.cz, cejph.szu.cz, e-sbirka.gov.cz, who.int, cdc.gov, academic.oup.com
ČLÁNKY DO MAILU