umírání

Najít dostupnou službu pro nevyléčitelně nemocné a jejich blízké je opět o něco snazší. V aplikaci Záchranka je od listopadu dostupný na pár ťuknutí prstem soupis hospiců, paliativních nemocničních týmů, pečovatelských služeb nebo půjčoven pomůcek.

Podmínky pro paliativní péči se postupně zlepšují. Jde to ale pomalu a nahodile, protože České republice chybí ucelená koncepce rozvoje péče o pacienty v závěru života. Ministerstvo zdravotnictví ji připravuje, do vlády půjde ale až v roce 2025.

ROZHOVOR – Paní Pavla má závažné plicní onemocnění. S dýcháním jí pomáhá stroj na výrobu kyslíku. Ten má deset stupňů. Před půlrokem stačilo, aby pracoval na jedničku. Nyní musí být na šestce. „Vím, že život končí smrtí,“ říká Pavla, „ale je lepší si uvědomit svou sílu než jen svou bezmoc či nemoc.“

KOMENTÁŘ – Tématu smrti se vyhýbáme, jak jenom můžeme. Když už nastane v našem okolí, není pro nás příjemné, že se budeme muset jít rozloučit se zesnulým.

V Česku chybí mobilní hospice. Péči o umírající v domácím prostředí brzdí finance a nedostatek personálu. Ale také nedůvěra, systém zkrátka nepočítá s tím, že bychom zvládli umírat doma.

Až u desetiny lidí přeroste zármutek kvůli ztrátě blízkého člověka do tzv. zármutku komplikovaného. Pro Američany je to truchlení delší než půl roku, pro Evropany rok.

Počty těch, kteří nás opustí navždy, v jednotlivých měsících kolísají. Nejvíce lidí umírá v únoru, následuje leden.

Hranice průměrného dožití pozvolna stoupá a současně přibývá počet lidí starších devadesáti let. Kde se tento trend zastaví? Jakou naději dožít se vyššího věku mají silné poválečné ročníky, jejich děti a vnoučata?

Jediná jistota, kterou v životě máme, je smrt. V současné době, kdy lidé umírají v odosobněném prostředí nemocnic, se nám smrt odcizuje a velmi rádi na ni zapomínáme.

Zpráva o nevyléčitelné nemoci zasáhne nemocného i rodinu ve všech rovinách. Jak se zorientovat v možnostech pomoci, jaké jsou dostupné služby a základní pojmy?

Tereza Bímová pracuje v mobilním hospici Cesta domů už desátý rok. Ve své profesi se podle svých slov denně setkává s láskou: těch, kdo mají někoho tak rádi, že mu chtějí umožnit, aby zemřel doma.

…až přijde čas, příroda vás to, co bude třeba, naučí sama. Titulek je jedním z lehce cynických komentářů ke společensky tabuizovanému tématu smrti a umírání.

Každý jsme jiný. Špatná zpráva o zdravotním stavu však zasáhne opravdu všechny. O blížící se smrti by měl s nemocným hovořit jen ten, kdo to dokáže. Jinak lékař, jinak jeho blízcí.