Hlavní navigace

Televise - malé kino doma

7. 4. 2010

Sdílet

…hlásala nálepka na zápalkách v polovině 50. let; měl jsem ji ve sbírce. Slogan se od dnešního „domácího kina“ moc neliší, zato ona televise je k nepoznání.

Televisi (psáno opravdu s písmenem „s“, viz Český slovník pravopisný, SPN, Praha 1954) si z příbuzných jako první koupili Vackovi. Stála čtyři tisíce, mohli si to dovolit; strejda Vacek, úderník ve Škodovce, dost vydělával. Vypadala jako rádio: dřevěná skříňka, stupnice, knoflíky, brokát, prťavá obrazovka s úhlopříčkou asi třicet čísel, na níž se hýbaly černobílé obrázky. A taky hrála jako rádio… 

televize

Ten zázrak měl ze třídy jen Jirka Koubek. Bývalo to, myslím, ve čtvrtek odpoledne, jeho máti vpustila do bytu pouze pět kluků a stáhla rolety: Štěpánka Haničincová a čertík Bertík – to bylo něco!

Brzy nás ale začaly víc bavit sportovní přenosy, hlavně hokeje. Tenkrát v prodejnách Elektro, když se hrálo mistrovství světa, zapnuli televizory ve výloze a dospělí koukali z chodníku; ti ze zadních řad si nosili štafle.

Televize pod lupou. Doslova

Brzy dost vadila velikost, tedy malost obrazovek, proto přišel zlepšovák – zvětšovací sklo, obdélníková lupa na stojánku před „bednou“. Na tu se ale muselo koukat zpředu, boční pohled deformoval asi jako v bludišti na Petříně. Ale pokrok kráčel vpřed. Rostly socialistické závazky, zvětšovaly se obrazovky. 

Počátkem 60. let se produktem Tesly konečně pyšnil i náš příbytek; asi jako třetí v domě. Pár spřátelených partají nás proto začalo častěji navštěvovat. Jsa puberťák, mohl jsem se dívat vleže na gauči, zatímco dospělí museli způsobně sedět. V poblouznění se koukalo na vše. I na koniny, ale raději jsme to ze slušnosti nekomentovali, protože někomu z návštěvníků se někdy líbily.

Prvobytně televizně pospolná společnost

Parta diváků se u nás scházela pár let, než se nabažila. A než se další a další rodiny zmohly na vlastní televizory, s nimiž však časem býval kříž.

televize

Porucha – to slovo nahánělo hrůzu. Opraváři z monopolní firmy Kovoslužba tak brzy pochopili, kdože je tu novodobá šlechta. K potvrzení sociálního statutu patřilo proto mít známého opraváře, nejlíp meloucháře. Jako mít třeba „svého“ řezníka, zelináře či instalatéra. A v 80. letech i prodavače televizorů, to když se objevil na trhu nový hit – televizor s barevnou obrazovkou.

Zábava byla také s anténami. S pokojovými se chodilo po bytě a hledala taková poloha, aby obraz neměl duchy. Podobné čarování probíhalo i s anténami střešními. A když sousedé luxovali, přes obrazovku běhaly zběsilé čáry a zvuk vrčel jako po vlivem rušičky Svobodné Evropy.

VTIP: Na téma televize jich moc není a nejsou valné. Nicméně tenhle snad ujde:

Blondýna k prodavači: „Prosím tuhle malou televizi.“ Pohrdavě si ji změřil: „Blondýnám nic neprodáváme.“ Nezmohla se na odpověď, odešla. Druhý si dodala odvahy a žádost opakovala. „Už jsem vám říkal, že blondýnám neprodáváme,“ odpověděl. Nevzdala to, odbarvila se na brunetu a přišla potřetí: „Prosím tuhle malou televizi!“ On však trval na svém. „A jak jste poznal, že jsem byla bloncka?!“ naštvala se. „Snadno. Protože tohle není televize, ale mikrovlnka.“ 

Anekdota má reálný podklad. Před lety se totiž stávalo, že si někdo ze služební cesty do SSSR přivezl omylem mikrovlnku místo přenosného televizoru…

Jenomže všechno má svůj konec: skončili opraváři, skončila Kovoslužba, zmizeli meloucháři… Dneska televizor buď hraje, nebo nehraje, a pak se prostě vyhodí. Ti oprsklí ho bohužel postaví ke kontejnerům…

Televizory máme na kuchyňských linkách a často i v každém pokoji. Žena sleduje romantický film, muž hokej, děti jedou hudební kanály. A taky máme videa, DVD-přehrávače a notebooky. Račte si vybrat!

Televizor již dávno nesupluje novodobý rodinný krb. Zato může být kulisou rodinné večeře i mnoha jiných činností, třeba žehlení. Ztratil tak své výjimečné postavení. Takže onu kdysi častou otázku „Co je dneska v bedně?“ dnes už málokdo vysloví.

Čtěte téma: Musí koukání na televizi bolet?

Televize sice podle odborníků oči trvale nepoškodí, ale může způsobit pocit špatného vidění, slzení, otok očí a bolesti hlavy…

Vybíráte si pořady podle televizního programu? Nebo "klikáte"?

Z českých TV dějin

  • První pokusné vysílání předvedli vojenští vědci veřejnosti 23. 3. 1948 v Tanvaldě.
  • První vysílač byl umístěn na Petřínské rozhledně v roce 1953.
  • Studio Praha poprvé vysílalo z Měšťanské besedy 1. 5. 1953; nejdříve tři dny v týdnu, koncem roku čtyři, v roce 1955 šest, závěrem roku 1958 celý týden.
  • V roce 1953 se prodalo 355 televizorů, o rok později již 12 879 kusů.
  • První sportovní přenos se vysílal v únoru 1955: zápas hokejistů Prahy se švédským klubem IF Leksand; poté byly během tří dnů všechny televizory v Praze vyprodány.
  • Přístroj se zhruba dvacet minut zahříval a teprve pak bylo možné s pomocí monoskopu seřídit kontrast a ostrost obrazu.
  • Milión diváckých koncesí (tj. domácností s TV) byl zaznamenán roku 1962, dva milióny v roce1965, tři v roce 1969 a čtyři v roce1978.
  • Od května 1970 se vysílalo na druhém programu, od května 1973 v barvě.
  • Nový areál ČST na Kavčích horách zahájil provoz v lednu 1979.
  • Soukromá stanice Premiéra (pro Prahu a střední Čechy) poprvé vysílala v roce 1993; od 3. ledna 1997 je „Prima“.
  • TV Nova, první celostátní soukromá stanice, vysílá od 4. února 1994.

Ze vzpomínek

Dr. Jan Pixa (1920–2004), dlouholetý moderátor, dramatik, scenárista a dramaturg ČST vzpomínal: „Když jsem v roce 1955 přišel do Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici, byl to děsný  barák. Bydlely tam partaje, na pavlačích se v neckách pralo prádlo, děti řvaly… Ve druhém patře v redakci zábavy jsem ukázal svůj scénář protivnému chlapovi v brýlích. Řekl, že z takových věcí by zastavil Vltavu, a tak já se poroučel. Zavolal mě zpátky: ‚Vy jste konferenciér, že? Vás potřebuju.‘ Byl to šéfdramaturg Jaroslav Dietl, chystal z krátkých filmů pořad Hodinka s artisty. Protože bylo málo kamer, musela se přestávka, než se založily nové filmy, překlenout slovem. To byl můj úkol. (…). 

Jinak byla Čs. televize v područí Čs. rozhlasu. Pracovat v ní nebyla žádná sláva. Každý chtěl na Barrandov, slavný filmový kopec. Televize byla neznámá, bez perspektivy, taková až divná. Takže nás bylo v redakci málo. Kameramani, hlasatelky, redaktoři a dramaturgové se vešli do jedné kanceláře. Všichni jsme se znali, a když se stal nějaký průšvih, všichni jsme z toho byli smutní.“

Jak na „televizi kdysi“ vzpomínáte vy?

Bejvávalo: Praní kdysi – nejděsivější noční můra

Podívejte se, v čem se pralo poměrně nedávno. K neuvěření…

Foto: archív České televize a www.oldradio.cz

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).