Válka skončila, hrůza ne. Jak se rodila diagnóza posttraumatické stresové poruchy

Co je PTSD?

Jde o psychický důsledek enormní zátěže nebo ohrožující situace či události katastrofické povahy. Často bývá spojována s vracejícími se vojáky z války, ale může vzniknout třeba i jako reakce na sexuální zneužívání v dětství. Obvykle se objevuje s odstupem několika dnů až 6 měsíců a dotyčný v rámci ní může skrze flashbacky znovu prožívat ono trauma, trpět nočními můrami, být permanentně podrážděný, neschopný se znovu začlenit do společnosti či se přehnaně lekat. 

„Velmi pozitivní zpráva je, že PTSD velmi často úspěšně vyléčí čas. V nadpolovičním procentu případů tito lidé nepotřebují žádnou terapeutickou a vysoce specializovanou intervenci. To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že jim čas někdy nepomůže,” uvedl k léčbě této poruchy pro server plus.rozhlas.cz přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň a bývalý vojenský psychiatr Jan Vevera. 

Nejstarší zmínky o PTSD

Z písemných pramenů vyplývá, že se objevovala již v roce 1300 př. n. l. Konkrétně se jednalo o texty ze starověké Mezopotámie, jež vědci podrobili důkladné analýze a nalezli v nich pasáže popisující stavy odpovídající z dnešního pohledu PTSD. Píše se v nich například o vojácích, které měli navštěvovat duchové, s nimiž se utkali v bitvě. 

Do tohoto objevu byl za nejstarší zmínku pokládán dokument od antického historika Hérodota. Ten se týkal válečníka Epizela a jeho náhle propuklé slepoty uprostřed bitvy u Marathonu, při níž se proti sobě postavili Athéňané a Peršané. Epizel měl slepotou trpět po zbytek svého života. Znaky připomínající PTSD ale najdeme v řadě dalších literárních děl, mimo jiné u Shakespeara nebo Goetha. 

Přečtěte si také:

Spisovatelku zneužívali nevlastní bratři, její duši to poznamenalo na celý život

Trauma v éře průmyslové revoluce

Průmyslová revoluce a zavedení strojů poháněných párou mělo i svou stinnou stránku, docházelo při ní k prvním civilním katastrofám a případům PTSD mimo bojiště. Lékaři byli rozčarovaní z psychologických příznaků, které u přeživších pozorovali. 

Jedni zastávali názor, že duševní problémy u nich vyvolávají mikroskopické léze páteře či mozku, druzí viděli hlavní důvod v emocionálním šoku. Tento rozkol trval až do 1. světové války. Z této doby také pochází termín traumatická neuróza, který v roce 1884 zavedl německý lékař Hermann Oppenheim. Pojmenoval tak svou knihu, v níž analyzuje přes 40 případů způsobených železničními nebo pracovními nehodami.

První světová a fenomén shell shock

K přesnějšímu popisu příznaků došlo až během první světové války, kdy psychiatrické případy dosahovaly počtu, který nikdo neočekával. Na vojácích byly pozorovány problémy různé povahy, jako přecitlivělost na hluk, panika, třes, poruchy spánku, paměti nebo soustředění. 

Neurologové se domnívali, že jde o následek změn tlaku po výbuchu granátu, popřípadě působení oxidu uhelnatého uvolněného při explozích. Na základě toho se tento stav začal označovat jako shell shock, respektive šok z výbuchu granátu. 

Vojenští psychologové, v čele s C. S. Myersem, však vysvětlovali zmíněné problémy působením stresu. Jejich stanovisko opírali o fakt, že řada vojáků s touto diagnózou se potýkala se stejnými projevy, ačkoli se v blízkosti žádného výbuchu nevyskytli. 

Přečtěte si také:

Měl jsem zemřít spolu s ostatními. Proč si lidé vyčítají, že přežili neštěstí?

Léčba psychických následků války

Od diagnózy šoku z granátu se upustilo za 2. světové války, kdy byla vystřídána bojovou stresovou reakcí označovanou jako „únava z boje“. Psychické potíže vedly v některých obdobích války k propuštění vojáků z aktivní služby až v polovině případů. 

Tyto potíže se léčily různými způsoby. Některým vojákům byl před jejich návratem do válečné zóny dopřán jen krátký odpočinek v blízkosti fronty, u jiných byla pozorována snaha zapojit je do běžného života prostřednictvím pravidelného režimu a rehabilitace. 

V Evropě se pak uplatňovala vedle hypnózy léčba elektrickými proudy nebo hydroterapie. Jeden z významných faktorů urychlujících vojákům zotavení přitom plnila soudržnost jednotky, tedy přání stát po boku svých druhů. 

Od války v Koreji a ve Vietnamu až k diagnóze PTSD

Prvně klasifikovali posttraumatickou stresovou poruchu jako diagnózu američtí psychiatři po sérii vyšetření psychických stavů vysloužilců z válek v Koreji a Vietnamu. U války ve Vietnamu to přitom zprvu vypadalo, že ztrát zapříčiněných psychickým zhroucením oproti těm pozorovaným za druhé světové války či v Koreji ubylo. Problém nastal po příchodu vojáků domů. 

Vojáci často naráželi na nepochopení společnosti, která je vinila ze zločinů proti lidskosti. Současně byli v noci nuceni znovu čelit zvěrstvům viděným v boji na vlastní oči. Pod tíhou toho všeho mělo mnoho z nich tendenci vidět jediné východisko ve smrti. Kromě sklonu k sebevraždám u nich byl pozorován i sklon k násilí a závislosti na alkoholu či drogách. Výskyt opožděné a chronické PTSD u vietnamských veteránů nakonec vyústil k jejímu začlenění do DSM-III.

Zařazení PTSD mezi duševní poruchy

Nový klasifikační systém DSM-III (Diagnostický a statický manuál III. verze) se namísto hledání příčin duševních onemocnění zaměřil na popis jejich příznaků. Do něj byla prvně zařazena i PTSD, která byla do roku 1980 považována za běžnou reakci na extrémní událost. Až od tohoto roku začala být vnímána jako porucha v pravém slova smyslu. Do systému MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí) byla poprvé včleněna roku 1992.

Stěžejní roli při její diagnostice hraje v rámci DSM-III trauma. Je zde chápáno jako katastrofický stresor vymykající se běžné lidské zkušenosti. Ten zahrnuje přírodní katastrofy (sopečné erupce, zemětřesení, hurikány), katastrofy způsobené člověkem (havárie letadel, výbuchy v továrnách) nebo události, jako je válka, mučení, znásilnění či holokaust. Nespadají sem však bolestivé stresory pokládané za běžné životní peripetie (např. vážná nemoc, rozvod, finanční potíže atp.). 

Tento systém se v revidované formě používá k diagnostice PTSD dodnes. Je v něm uvedeno, že příznaky se u dotyčného musí vyskytovat alespoň jeden měsíc a znemožňovat mu každodenní fungování, aby jeho stav mohl být skutečně prohlášen za posttraumatickou stresovou poruchu. 

Zdroje: zdravotnickydenik.cz, vesmir.cz, ptsd.va.gov, pmc.ncbi.nlm.nih.gov