Souhlasím a můj názor je, že už po čtyřicítce je pozdě, jelikož to je závazek na 20 let a 40+20=60.
Sic si vláda myslí, že jsme ještě i po šedesátce dost čiperní na práci a důchodový věk se sune stále blíže k sedmdesátce, není šedesátník, jako šedesátník. Určité profese jsou fyzicky méně namáhavé a člověka tak fyzicky nedevastují, jako jiné náročnější dělnické. Přesto zákony přírody fungují a po 40 už tělo funguje jinak, startuje se opačný směr, ubává síla a je s ním spousta práce, udržet jej čiperné a zdravé. Každý stres a zátěž je znát v poklesu energie a zdraví násobně více. No a dítě je dostatečě velká zátěž i když euforie štěstí to krásně maskuje. K tomu u toho, kdo už má děti velké, přibudou i vnoučata. Mně osobně vnoučata bohatě stačí :o)
…alespoň ne v tomhle případě. I kdyby byl Petr třeba Tomáš a bylo mu dejme tomu čtyřicet, pořád si nehledá jen ženu, ale také, nebo hlavně, matku pro své dítě. Já bych se toho bála, musela bych si být sakra jistá, že to je vztah na dlouho – s mužem, i dítětem.
Ale kdyby mu bylo čtyřicet, našel by snáz mladou holku, která chce děti a založili by novou rodinu. Každá mladá holka bude chtít i vlastní dítě a do toho jemu se asi po téhle zkušenosti chtít nebude.
… Ženský, který zůstanou s dítětem (nebo více dětmi) samy, tak ony nehledají i tátu pro děti?? Co myslíš, že hledají? Já bych se bál takové ženské, jako jseš ty.
„Sakra jistá“ ;o)))
To si zlatíčko nelze být nikdy a ničím – o tom je život, vždy něčím překvapí. Jistí si můžeme být jen tím co je a bylo – aspoň dokud necestujeme v čase a neměníme i minulost :o)
Tedy o tom co bude rozhodujeme jen mírou své odvahy a dokud nemáme odvahu a nezkusíme, tak nevíme....... o jistotě ani nemluvě.
Příběh podobný tomu mému. V 44 letech jsem se vzdala slušně placené práce a šla dělat "maminku" tříletému polosirotkovi . Dneska si s odstupem 4 let uvědomuji, že bych to už nikdy neudělala. Dělám nejenom chůvu, ale i služku 47 letému a 20 letému - oni mají svůj klid a jsou vychechtaní, nají čas na své záliby a koníčky, mají vypráno, vyžehleno, uklizeno a postaráno o to nejmenší a já? Vůbec je nezajímá, že i já mám svůj život! Napřed nechtěl můj partner o tom, že bych šla do práce ani slyšet a dělal scény. Nyní už se s tím smířil, asi s ohledem na to, že jsem absolvovala bezpočet výběrových řízení, u kterých jsem neuspěla. Nejmenšímu jsem mámu nahradila v plném slova smyslu a ač zná pravdu, považuje za mámu jenom mě. Přesto si připadám, že do rodiny patřím ne jako partnerka a matka, ale jen jako služka a chůva. O případné svatbě nechce partner ani slyšet a moje budoucnost ho vlastně nezajímá. Žije prý tím, co je dneska, nechce nic plánovat a o budoucnosti se bavit nechce.
Petr s Renatou by si rozhodně měli vymezit čas pro sebepoznání jen ve dvou:
1) po večerech, kdy Anetka spinká
2) Anetku svěřit babičce a zrealizovat soukromý víkend jen ve dvou, kde se uvolní u vzájemných koníčků a lépe zjistí, zda toho mají společného více, než starost o dítě.
Tento čas určitě Anetce nebude chybět a je v podstatě jen pro její dobro, tedy opravdové získání kvalitní úplné rodiny.
