U nás jsou holubinky rozšířenou houbou, v českých lesích se vyskytuje přes sto druhů. Rozpoznat každou podle rodového a druhového jména je tak pro běžného houbaře téměř nadlidský úkol, ani to ovšem není třeba. Podstatnější je vědět, jak jedlé druhy rozpoznat od těch nejedlých.
Co se dozvíte v článku
Vymezení a využití holubinek
Narazit na ně můžete od začátku léta až do podzimu. Nalézt je oproti jiným druhům hub není tak těžké, vyznačují se totiž pestrou paletou barev, klobouky nabývají od hnědých odstínů přes zelené, modré, červené až po fialovou. Přesto zůstávají mnohými houbaři netknuty, může za to právě jejich nápadná barva. Je sice pravda, že se mezi nimi nacházejí i nejedlé druhy, žádný z nich ale není smrtelně jedovatý.
Mezi jejich blízké příbuzné patří ryzce, z nich ale na rozdíl od holubinek začne po poranění vytékat mléko. Co se týče jejich zpracování, je nutné holubinky před konzumací tepelně upravit. Hodí se také na sušení a nakládání, k tomu jsou vhodné především mladší plodnice. Kromě toho je lze přimíchat do omáčky či polévky, ale můžete z nich ukuchtit i smaženici nebo z tužších druhů houbové škvarky.
Jak poznat holubinku?
Mezi typické znaky holubinek patří absence prstence kolem třeně a pochvy. Další jejich určující rys popsala pro server pardubice.rozhlas.cz mykoložka Tereza Tejklová: „Nehtem nebo nožem odloupneme malý kousek z třeně. Kousek se krásně vyloupne bez jakéhokoliv vláknění. Když bychom to zkusili s muchomůrkou nebo jakoukoliv jinou lupenatou houbou, začneme tahat vlákna, jakoby nitky. Nikdy nevyloupneme krásný kousek. To se podaří jedině u holubinek nebo ryzců, mají totiž dužninu tvořenou z jiných buněk než ostatní druhy. Kousek, který vyloupneme, se dá připodobnit ke kousku jablka.“
Pozor zejména na muchomůrku zelenou, již by nezkušení houbaři mohli zaměnit za holubinky s dozelena zabarvenými klobouky. Na rozdíl od nich má muchomůrka zelená slabě rýhovaný prsten a pochvu na bázi třeně, které se přezdívá pohár smrti. Jde o smrtelně jedovatou houbu, přičemž první příznaky otravy člověk pocítí až po delší době po požití, od 8 do 48 hodin, kdy už dochází k poškození vnitřních orgánů, hlavně jater a ledvin.
Jak od sebe rychle rozeznat jedlou a nejedlou holubinku?
Zjistit, jestli je holubinka jedlá, nebo nejedlá, jde jednoduše, a nemusíte k tomu mít po ruce ani atlas hub. Stačí z ní malý kus odlomit a ochutnat ho. Pokud se vám na jazyku rozvine palčivá chuť, do košíku ji nedávejte. Jedlé druhy holubinek se vyznačují mírnou chutí.
Zdůrazňujeme, že k ochutnání holubinky lze přikročit pouze v případě, že jste si stoprocentně jistí, že se nejedná o jiný druh houby. Jakmile chuť identifikujete, měli byste danou část vyplivnout. Kdybyste nicméně narazili na nejedlou holubinku, nemusíte se bát, ochutnání malého kousku není důvodem k obavám.
Jedlé holubinky: hlavní zástupci
Výtečnou houbou je holubinka namodralá. Spíše než podle barvy ji lze určit na základě lupenů, které se zdají být na dotek mastné, odtud získali své lidové označení „špekové“. Když po nich přejedete prstem, nelámou se, naopak působí pružně. Tato holubinka se vyskytuje zejména pod duby a buky, méně často pod jehličnany.
S hřibem smrkovým si lidé pletou mladé plodnice holubinky kolčaví, a to kvůli jejímu hnědému klobouku. Když pod ním objeví lupeny, často ji se zklamáním odloží, aniž by tušili, že se jedná o velmi chutnou houbu. Najdete ji hlavně pod smrky, překážkou pro ni není ani sušší počasí.
Na sušších místech roste už od počátku léta mezi houbaři oblíbená holubinka mandlová s masově zbarveným kloboukem a oříškovou chutí. Jejím charakteristickým rysem je, že pokožka klobouku většinou nesahá až k samotnému okraji. Mezi nejvyhledávanější pak patří holubinka nazelenalá. Také ona se objevuje rovněž za suššího počasí, a sice od června do října. Nalézt ji je možné hlavně pod duby a poznat podle políčkovitě rozpukaného klobouku zelené barvy.
Nejedlé holubinky
Mezi nejedlé druhy patří holubinka jízlivá, smrdutá, fialová či vrhavka, na posledně zmíněnou je třeba si dát zvlášť pozor. Z jejího názvu lze odvodit, co by po jejím snězení člověku hrozilo, a sice žaludeční potíže. Roste v jehličnatých lesích na podmáčené půdě a rašeliništích. Poznat ji lze podle sytě červeného klobouku a výrazně palčivé chuti, která její snězení prakticky znemožňuje.
Zdroje: myko.cz, magazin.aktualne.cz, botany.cz, mykologie.net
ČLÁNKY DO MAILU