Hlavní navigace

Názory k článku Hledáte domov pro rodiče s Alzheimerem? Spadnete do černé díry

  • 18. 1. 2017 17:49

    Wisteria

    Kde je vůle, tam je i cesta. Systém ovšem nemá rád efektivní a jednoduchá řešení, protože jsou příliš levná.
    Zajímalo by mne, jak se k této problematice staví charitativní a nevládní organizace, pokud vůbec nějak. Pomáhat uprchlíkům je jistě finančně i mediálně zajímavější, ale třeba existují i výjimky, co nezapomněly, že jsou lidskými bytostmi, které také jednou zestárnou.

  • 18. 1. 2017 18:45

    tsd (neregistrovaný) ---.nova.cz

    Naprostý souhlas. Humanitární organizace se více starají o dělníky na plantážích na druhém konci světa ( viz nedávný článek na Vitálii o vykořisťování dělníků kdesi v Lat. Americe)
    Kdyby se raději postaraly o starší spoluobčany, kteří pomoc potřebují, udělaly by jistě lépe.
    Vždy platilo: bližší košile než kabát. A nejdřív si udělám pořádek doma a pak ho pomůžu udělat u sousedů.
    Ale není všechno černobílé, je i mnoho těch, kteří pomáhají zde na rodné hroudě.
    tsd

  • 19. 1. 2017 8:00

    * (neregistrovaný) 193.35.105.---

    No jo, jenže cesta do Ameriky, nebo Afriky, mezi opičky, papouchy, do tepla, plně placená, i s platem, je mnohem atraktivnější, nežli cesta a pobyt v Dolní Lhotě. Co tam? Staré babky, smrad, déšť a vítr. I diety jsou ve Lhotě mnohem menší, pokud vůbec. A v životopisu to také jinak vypadá.

  • 22. 1. 2017 16:07

    jana2306 (neregistrovaný) ---.ipv6.broadband.iol.cz

    Před 16 let onemocněl Alzheimerem můj táta. Mámě se ve spolupráci s obv.lékařem podařilo tátu "strčit" do ústavu (s tím, že to máma nezvládá), kde táta po 6 měsících zemřel. Matka si to prosadila sama. Bratra, který mámě s tátou pomáhal se nikdo neptalt,a se mnou nemluvila 7 let vůbec, protože jsem si dovolila se bez jejího svolení rozvést (začala až na tátově pohřbu) A lékař to neřešil, stačilo mu, co mu máma navykládala..přitom táta nebyl alespoň ze začátku žádný "ležák".
    Navštěvovala jsem ho v ústavu, jak to jen šlo. K sobě jsem si ho vzít nemohla ani já (v té době jsem žila s manželem a dcerou v podnájmu v 1+1) ani bratr (ten žil s manželkou a dcerou u jejích rodičů v 1 místnosti). Nevím co udělal táta mámě tak zlého, že se mu takhle pomstila.... Bohužel i u matky se asi před 5 lety začaly projevovat plíživé příznaky demence.. začalo to podepisováním smluv na energie, pak začaly mizet peníze z důchodu. Odmítala říct, kam šperky a peníze dala, na což měla samozřejmě právo ovšem do okamžiku, kdy neměla peníze už ani na inkaso. Tehdy jsem se obrátila na matčina obvodního lékaře (máma přes svůj věk 81 let jiné problémy nemá, běžně k lékaři vůbec nechodí, lékař se sám od sebe nenamáhá). Skončilo to tím, že se matky zeptal , zda chce nějaké vyšetření, máma odpověděla, že ne a lékař se na mě obrátil se sdělením...tak vidíte, maminka vyšetření nechce a já ji nemůžu nutit, protože by ho mohla žalovat!!!
    Později s přibývajícím věkem se začal znovu zhoršovat její vztah ke mě , ..začalo to tím, že jsem po ní hodila tácem s vánočním cukrovím, že jsem údajně zničila hroby na hřbitově (když jsem čistila tátův hrob) tím, že jsem odsunula desky - povídal jí to hrobník, dál že ji chci vyhodit z bytu, že moje dítě není manžela, že si to povídali chlapi ve frontě v masně atd. Ze začátku jsem to i dost obrečela, říkala jsem si, čím jsem si to zasloužila, protože k mladšímu bratrovi se takhle nechová....
    Před 2 lety začala mít znovu problém s penězi, kdy 3 týdny před důchodem zůstala zcela bez prostředků a s prázdnou lednicí. Zjistili jsme, že ji o důchod obírala patrně její vnučka (od nejstaršího syna, s kterým se ml.bratrem nestýkáme), která velmi rychle zjistila, že když ji dá babička peníze, tak že druhý den o tom už neví a tak dá peníze zase, až už nebylo z čeho rozdávat. Když jsem ji na to upozornila, bylo mě řečeno co se starám, a ať ji nechám chcípnout. Když jsem sháněla rady u lékaře nebo na sociálce, tak jedinou odpovědí bylo, že ji máme s bratrem nechat zbavit svéprávnosti!!! I když jsme spolu neměly kdovíjaký vztah (bohužel kam mě paměť sahá), tak na tom zase není tak špatně!!
    Před rokem a půl jsme zjistili, že má tříselnou kýlu. Opět jsem byla nucena s ní navštívit jejího obv.lékaře. Vše bylo OK, dokud se ji lékař nezeptal, zda můžu být při vyšetření přítomna. Následně jsem byla vykázána z ordinace a matka zakázala lékaři podávat informace nejen mě,ale ani bratrovi.. Skončilo to tím, jsem nevěděla, kam máme jít na další vyšetření a matka mě řekla, že ampulku, kterou ji dal lékař, je ampulka na kytky. Ze sestřičky se mě telefonicky podařilo dostat informace, co máme dělat s ampulkou a kam ji mám vzít na další vyšetření, které jsme zdárně absolvovaly, zjm.díky lékaři a sestře chirurgické ambulance, kteří mě automaticky pozvali do ordinace a neměli nejmenší obavy z toho, že by je máma chtěla žalovat..Ostatní vyšetření jsme také absolvovaly, ale výsledky nevíme..máma u obv.lékaře od té doby nebyla a lékař nám nic neřekne ,, co kdyby ho máma zažalovala že?
    Mrzí mě, že lékař nám není a nebyl ochoten nijak pomoc, protože máma podle mého názoru má k lékaři respekt, a pokud by ji on poslal bez ptaní na vyšetření, nebyl by problém. Pokud bychom ji s bratrem měli dostat na nějaké odb,vyšetření sami, bylo by to jen přes její mrtvolu. Máma se cítí dle jejích slov úměrně k věku a problémy nemá.
    Máma bydlí zatím sama ve 2+1 v bytovce, a my trneme, zda se něco nestane (zatím jen propálený parapet od svíčky :-(.).Bohužel s ní není rozumná řeč, téměř si nevaří - kromě brambor pečených na přepáleném oleji. Dovážení jídla odmítá, pokud dovezeme jídlo my, tak sní max talíř polévky a zbytek jídel po týdnu házíme do koše. S bratrem se snažíme mámu navštěvujeme cca 2x 3x týdně, uděláme ji nákup atd. a posloucháme matčino vyprávění, jak je v jednom kole, jak navštěvuje svého tátu v domově důchodců (400 km daleko) , že naposled tam byla před týdnem (mimochodem děda je již 20 let po smrti) a jen bezmocně čekáme.....Při poslední návštěvě máma vykládala bratrovi, že já sedím v kriminále, protože jsem malým cikánům kradla nějaké poukázky na jídlo...
    K naší smůle mají matčiny příběhy hlavu a patu, a tak jiní lidé a zřejmě ani lékař nemají pocit, že je něco v nepořádku. Pokud jim zrovna nebude povídat, že včera přijela z návštěvy z Ústí nad Labem a že si přivezla košík třešní (v únoru).
    Máme pocit, že lidé postižení demencí nebo Alzheimerem resp.rodinní příslušníci takto postižených, nemají v dnešní době a s dnešní legislativou nikde zastání, nikdo jim neporadí , nikoho nic nezajímá, protože pacient sám nechtěl vyšetření...Takže ačkoliv existují léky, které sice tyto nemoci nevyléčí, ale zpomalí jejich průběh, tak se k pacientům nedostanou, protože ti musejí s léčbou souhlasit (nevím o žádném pacientovi, který o sobě ví, že má demenci nebo Alzheimera) a až nastane čas, kdy budou muset být zbaveni svéprávnosti, tak pak už je to jedno. Proč by se měl někdo těmito lidmi zavčasu zabývat, když stačí pár let počkat , a pak je strčit do ústavů...

  • 23. 1. 2019 13:09

    bez přezdívky

    Nechci aby to vyznělo zle, ale jsem ráda, že v tom nejsem sama. Taky mám matku s Alzheimerem a přestože jsme 2 sourozenci, starám se o ni již 7 měsíců sama. Bratr vydržel týden a pak mi ji společně s urážkami nechal samotné " na krku ". Zjišťuji lehce podobné rysy s vaší matkou, jen v tom rozdílu, že máme výborného obvodního lékaře a matce jsem dokázala vysvětlit, že má problém. Psychiatr mou domněnku potvrdil. 2 měsíce trvalo, než léky trochu zabraly. Vůbec jsem netušila, co to bude za zkoušku nervů. Jsou dny, kdy je jako malé dítě, trpělivě vysvětluji co a jak stále dokola a pak jsou dny ( jako dnes ), kdy vejdu k ní do bytu, abych jí dala léky, připravila jídlo, oběd a on a hned ve dveřích na mě vystartuje s nařčením, že jí někdo ukradl dokladovku ( kde má jen nedůležité věci, doklady po neustálém hledání už mám u sebe ) a když jí řeknu, že to zase najdeme někde uklizené, začne zle vykřikovat, že ona by to nikdy z kabelky nevyndala ( hledáme to cca 3x do měsíce ) a že prý prodá byt a půjde jinám, tady že jí do bytu lezou davy lidí a kradou jí věci.Když chtěla znát po vyšetření psychiatrem svou diagnózu, trvala na tom, takže ví co jí je. Ale ve dnech "zla" vykřikuje, že se nám to hodí, dělat z ní blázna a krást jí věci. Danou věc vždy najdeme a chvíli je klid a za 2 dny, týden je to nanovo. Jsem už alergická na slova někdo mi ukradl...
    Je toho hodně a různě se to stupňuje, problém je ten, že si od ní nemůžu ani na den odpočinout, protože už nikoho nemá. Do prosince jsem jí občas ( max.1x týdně ) odvezla do stacionáře, ale ona se tam nudila. Není problém v perzonálu, ale v ní. Na lidi celý život nahlížela jako na něco podřadného, nikdo v její blízkosti dlouho nevydržel, přátele nemá. Ani mě, jako dceru nikdy nepřijala, protože nenáviděla mého otce, kterého vyštvala a já jsem prý celý on.Někdy mám chuť se na vše vykašlat, ale moje svědomí mi to nedovolí. Ale netuším, jak dlouho to ještě zvládnu. Opravdu jsem si nikdy nedokázala představit, jak to může být těžké.