Henri Dunant si ve svém životě prošel bankrotem a zažil i mnoho let, kdy o něm prakticky nikdo nevěděl. Přesto jeho jméno stojí za největším humanitárním hnutím světa. Den jeho narozenin, 8. květen, si dnes celý svět připomíná jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce. V tomto článku se podíváme na to, jak se z neúspěšného obchodníka stal symbol pomoci raněným.
Co se dozvíte v článku
Podnikatel, který se vydal za císařem
Henri Dunant se narodil 8. května 1828 v Ženevě do zámožné kalvínské rodiny, kde se dobročinnost brala jako samozřejmost. Jeho otec se staral o sirotky a matka o nemocné a chudé. Mladý Henri byl tudíž zvyklý věnovat se sociální práci již jako dospívající.
V roce 1859 ho ale do severní Itálie nehnala jeho lidumilnost, nýbrž byznys. Rozjížděl podnikání v koloniálním Alžírsku, kde jeho společnost provozovala obilné mlýny. K jejich pohonu nutně potřeboval vodní práva, která mu ale francouzská koloniální správa řádně nepřidělila. Rozhodl se proto obrátit přímo na císaře Napoleona III. Aby se k císaři dostal, napsal na jeho počest dokonce lichotivou knihu a vydal se za ním až na frontu.
Dne 24. června 1859 dorazil do okolí Solferina, kde právě skončila jedna z nejkrvavějších bitev století. Francouzsko-sardinská vojska se zde srazila s rakouskými a na bojišti zůstaly desítky tisíc mrtvých a raněných. Vojenská zdravotní služba se zhroutila a zranění vojáci zůstávali ležet bez pomoci.
Místo obchodu pomoc raněným
Přestože se Dunant dostal na bojiště spíše náhodou, na obchod rázem zapomněl a začal pomáhat. V nedaleké Castiglione zorganizoval místní obyvatele a hlavně ženy, které ošetřovaly raněné bez ohledu na to, na které straně bojovali. Domů se pak vrátil značně otřesený. Své zážitky sepsal do útlé knížky Un Souvenir de Solférino (Vzpomínka na Solferino), kterou vydal v roce 1862 na vlastní náklady.
Kniha obsahuje nejen popis samotné bitvy a hrůzu, která přišla po ní, ale především plán péče o raněné. Dunant navrhoval, aby si každý stát vytvořil dobrovolné pomocné spolky, které raněné ošetří bez ohledu na jejich příslušnost. Také doporučoval, aby vznikla mezinárodní dohoda chránící raněné i jejich ošetřovatele. Výtisky pak rozeslal evropským mocnářům a vlivným lidem.
Zrod Červeného kříže a Ženevská úmluva
Dunantova snaha se vyplatila, protože na začátku roku 1863 pověřila ženevská Společnost pro veřejné blaho pětičlenný výbor, aby jeho nápad prověřil. Vedle samotného Dunanta v něm zasedli právník Gustave Moynier, generál Guillaume-Henri Dufour a lékaři Louis Appia a Théodore Maunoir. A z tohoto „výboru pěti" se postupně vyvinul Mezinárodní výbor Červeného kříže.
Na podzim 1863 svolal výbor mezinárodní konferenci a o rok později, v roce 1864, byla v Ženevě přijata první Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných. Ta poprvé prohlásila raněné vojáky i zdravotníky za neutrální a chráněné. Hnutí dostalo i svůj znak. Vznikl prohozením barev švýcarské vlajky, kdy se z bílého kříže na červeném poli stal červený kříž na bílém. Byla to poklona Švýcarsku, kde se všechno seběhlo.
Z oslavovaného muže bankrotářem
Zatímco Dunantova sláva rostla, jeho podnikání se rozpadalo, protože se mu příliš nevěnoval. Na jaře 1867 padla finanční společnost Crédit Genevois, se kterou byl svázán, a strhla s sebou i jeho přátele a vlastní rodinu, kteří do podniku vložili peníze. O rok později ho ženevský obchodní soud odsoudil za podvodný úpadek. V kalvínské Ženevě, kde se bankrot bral málem jako morální selhání, to znamenalo konec. Dunant rezignoval na funkci tajemníka výboru a město nadobro opustil.
Následovala dvě desetiletí bídy a putování po Evropě, od Paříže přes Stuttgart a Řím až po Londýn. Sám později vzpomínal, jak si obnošený kabát začerňoval inkoustem a límec bělil křídou, aby vypadal aspoň trochu důstojně. Ve své humanitární činnosti přesto nepolevoval. Prosazoval lepší zacházení s válečnými zajatci a v roce 1875 svolal do Londýna kongres za zrušení obchodu s otroky. Na zakladatele Červeného kříže přitom svět mezitím takřka zapomněl.
Jako první člověk dostal Nobelovu cenu za mír
Dunant nakonec zakotvil ve švýcarském horském městečku Heiden, kde léta žil v místním chudobinci. Zlom přišel v roce 1895, kdy ho při procházce potkal novinář Georg Baumberger. Napsal o něm článek připomínající, že tenhle zapomenutý stařec je zakladatelem Červeného kříže. Text obletěl evropský tisk a Dunant byl přes noc znovu slavný.
V roce 1901 dostal vůbec první Nobelovu cenu za mír, o kterou se podělil s francouzským pacifistou Frédéricem Passym. Stal se tak i historicky prvním švýcarským laureátem Nobelovy ceny. Peníze z ceny ochránil před věřiteli norský lékař Hans Daae. Dunant z nich neutratil ani frank a odkázal je k dobročinným účelům, mimo jiné zřídil v heidenském chudobinci lůžko zdarma pro nejchudší. Zemřel 30. října 1910 a podle svého přání byl pohřben bez obřadu.
Červený kříž v tuzemsku
Myšlenka Červeného kříže dorazila do českých zemí pozoruhodně rychle. Již v roce 1868 byl založen Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, o dva roky později obdobný spolek pro Moravu. Oba fungovaly v rámci předlitavského svazu rakouských spolků a v míru se věnovaly školení ošetřovatelů, pomoci při epidemiích cholery i povodních nebo péči o sirotky a vdovy. Právě tyto spolky považuje mezinárodní hnutí za předchůdce dnešního Českého červeného kříže.
Po vzniku samostatné československé republiky bylo jasné, že se rakouské struktury do nového státu jednoduše nepřevezmou. A tak se 1. února 1919 sešli v pražském Obecním domě sociální pracovníci a rozhodli o založení Československého červeného kříže. Do jeho čela navrhli PhDr. Alici Masarykovou, dceru prezidenta T. G. Masaryka, který její jmenování 6. února 1919 písemně potvrdil.
Alice ale nedostala funkci jen proto, že byla prezidentovou dcerou. Za sebou měla roky práce v sociální a zdravotní oblasti i zkušenost ze starého vlasteneckého spolku, takže věděla, do čeho jde. Organizaci vedla téměř dvacet let, až do roku 1938, a dala jí jasný směr: boj s tuberkulózou, hladem a dětskou podvýživou a výchovu nové generace ošetřovatelek. Její osud pak dopadl podobně hořce jako Dunantův. Po roce 1948 emigrovala, zemřela roku 1966 v americkém Chicagu a domů se vrátila až její urna, kterou přivezli v roce 1994.
Zdroje: nobelprize.org, britannica.com, nobelpeacecenter.org, cervenykriz.eu, plus.rozhlas.cz
ČLÁNKY DO MAILU