Fobie ze zvonků, se kterou se v praxi doposud jen jedinkrát setkala Lucie Bělohlávková, psychoterapeutka pro děti a dospělé, je strach ze zvuku zvonků (v případě popisovaného klienta se jednalo o dveřní zvonky). Nicméně ve světě je tato fobie známá a krom dveřních zvonků se uvádí i například vyzvánění telefonu.
Nezvonit, prosím
Příklad z praxe klienta psychoterapeutky byl specifický navíc v tom, že se jednalo o dítě, malého chlapce ve věku sedmi let. „V jeho případě se strach ze zvonku propojoval s obavou z ohrožení: Mohl by tam být vrah/zloděj a vykrást mi pokojíček a ukrást mi oblíbené autíčko nebo třeba nějaký únosce.“ Člověka by napadlo, že se chlapec možná až příliš díval na televizi nebo zažil něco nepříjemného. Matka ani chlapec si však nevzpomínali na nějakou hrůzostrašnou událost, která by v něm vyvolávala tyto myšlenky. Stejně tak se ani nejednalo o rodinu, která by chlapci povolila dívat se na strašidelné pohádky apod. Je však pravda, že chlapec byl celkově úzkostný a jeho matka také. Odtud možná pramení i geneticky dispozice k úzkostným poruchám v rodině.
Jakmile se fobická situace naučí, dochází k jejímu udržování pomocí vyhýbavého chování. Tím, že se postižený situaci vyhýbá, se utvrzuje v přesvědčení, že situace je nebezpečná, co hrozného by se stalo při setkání s fobickým podnětem.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
Lidé s různými fobiemi se snaží všemožným způsobem o to, aby se fobickému podnětu vyhnuli. V tomto případě se jednalo spíše o zabezpečovací a vyhýbavé chování ze strany rodičů, které ale všechny velmi omezovalo v běžném životě. Pokud k nim někdo šel na návštěvu, byli předem dohodnutí, že prozvoní matku na telefon, aby daný člověk nezvonil na dveřní zvonek. Matka také měla vysledováno, v kolik hodin zhruba chodí pošťák. Vždy ho vyhlížela, aby také nezvonil. Chlapec také chodil do školy, kde se nezvoní. Nebo když byl někde na návštěvě, napsala paní bytu na dveře „nezvonit“.
Když je člověk s fobií nucen do obávané situace vstoupit, zažívá příznaky záchvatu úzkosti: buší mu srdce, zrychleně dýchá, napíná svaly, mívá husí kůži, třes, bolesti břicha, může ztuhnout, opotit se, mít pocity na omdlení, nemůže se soustředit.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
„Důležité pro terapii bylo, že problém chtěli řešit nejenom rodiče, ale i chlapec. To je velmi podstatné v terapii dětí. Často se stává, pokud mohu použít taková slova, že rodiče přijdou a chtějí ´opravit své dítě´, přičemž to samo buď problém nepociťuje, nebo jej ani nechce řešit. V terapii chlapce, který měl strach ze zvonků, tomu bylo jinak a to si myslím i velmi napomohlo úspěšnému zvládnutí tohoto strachu. Chlapec chtěl svou obavu zvládnout a rodiče nebyli jen pozorovatelé jeho terapie, ale i přímými účastníky a podporovateli, což je opět velmi důležité,“ podotýká PhDr. Bělohlávková.
Práce na fobiích u dětí a její specifika
Psychoterapeutka popisuje, že terapie fobií u dětí má v podstatě podobný základ jako u dospělých klientů, nicméně je třeba přihlédnout k věku dítěte a tomu terapii přizpůsobit. Základ je ale stejný – expoziční terapie, která ale většinou začíná expozicí v imaginaci (tedy vystavení se obávanému předmětu/objektu v představě).
Tento přístup má jasně daný postup. Nejprve je nezbytné, naučit dítě tzv. zklidňujícímu dýchání. Poté se s ním zkouší imaginace. To znamená, že se dítě pohodlně usadí do křesla, zprvu si klidně dýchá a poté, co se cítí být připraveno, terapeut ho začne nejprve provázet představou tzv. bezpečného místa. Je to místo, které může, ale i nemusí existovat – je jenom v představě dítěte a musí se tam cítit bezpečně. Postup je zde uveden jen velmi zjednodušeně. Pokud si dítě tuto představu vytvoří, postupuje se dále až k prvnímu kroku expozice, kterou si terapeut s dítětem hierarchicky vytvořil. Všechny kroky expozice se nejprve provádí právě v představě s využitím návratu do bezpečného místa a teprve poté se přechází do expozice in vivo (tedy v reálu).
Lucie Bělohlávková dále uvádí, že důležitou součástí terapie u dětí je nutnost oživit celý proces a především i vizualizovat. K tomu může posloužit třeba rozkreslení hierarchie expozic např. do podoby schodů, žebříku, hory apod. – což ilustruje, jak se dítě v expozicích posouvá. Pokud zvládne jednu expozici (nejprve tedy v představě), vybarví si daný stupínek a dostane odměnu (nejlépe ústní ocenění a k tomu třeba i nějakou malou drobnost, na které se předem terapeut s dítětem a rodiči domluví). Záleží opravdu na dohodě, některé děti ocení malou odměnu za každý zvládnutý krok, jiné třeba větší odměnu za tři kroky. V tomto ohledu je základem kreativita.
Cílem není, že se budete méně bát
Zmíněný případ z praxe shrnuje psychoterapeutka následovně: „Do terapie přišel chlapec, který se obával dveřních zvonků. Na sezení docházel společně se svou matkou. Vždy jsme pracovali nejprve s chlapcem, poté společně s maminkou, aby byla informována o postupu a případně práci a podpoře chlapce doma. Chlapec si sám na začátku terapie stanovil cíl, že by chtěl být schopen toho, že když zazvoní zvonek, nebude křičet ani plakat. Formulace cíle v terapii je velmi důležitá. Na tomto příkladě je jasně vidět, že cílem není, že se ´bude méně bát´ (ano, obavy mohou v určité míře zůstat), ale že se chlapec chce zbavit chování, za které se i styděl.
S chlapcem i s maminkou se velmi dobře spolupracovalo. Společně jsme vytvořili obrázek schodů, které symbolizovaly chlapcovy postupné pokroky v expoziční terapii. Maminka chlapce si také vedla denní záznamy chlapcových projevů. Do tabulky, kterou jsme si pro tento účel vytvořily, zaznamenávala datum, den, hodinu a reakci na zvonek, jak dlouho to trvalo, co chlapci pomohlo ke zklidnění, kdo přišel, zda zvonek předvídal, či ne. To nám poté pomohlo k zmapování konkrétních situací, které jsou pro chlapce těžší/ jednodušší. Následně i k tomu, že problém s postupem terapie vymizel a chlapec již na zazvonění nereagoval pláčem nebo křikem.“
Konkrétní výskyt v populaci u této specifické fobie udáván není. Vyčíslit celkovou frekvenci fobií v populaci je obtížné, protože neexistuje jasná hranice mezi „normálními strachy“ a fobiemi, a také proto, že lidé mají tendenci své fobie tajit. Předpokládá se však, že různé typy mírných fobií jsou velmi časté a postihují někdy během života kolem šestnácti procent žen a jedenácti procent mužů.
Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie
PhDr. Lucie Bělohlávková
Jako psychoterapeutka působí v Psychoterapeutickém centru Řipská. Od roku 2015 toto centrum i vede. Pracuje s dětmi i s dospělými klienty. Specializuje se především na problémy spojenými s úzkostnými stavy (fobie, panická porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha), dále také na poruchy příjmu potravy, práci s traumaty a Aspergerův syndrom. Po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii na Odyssea – Mezinárodním institutu KBT. Při své práci využívá tohoto přístupu.
ČLÁNKY DO MAILU