Specifické fobie: Pomóc, knoflík!

Fobie z určitého předmětu, třeba obyčejného knoflíku, může být tak silná, že se dotyčnému dělá špatně, jen na danou věc pomyslí.

Specifická fobie je charakterizována nadměrným nebo extrémním strachem z určitého objektu, zvířete nebo specifické situace. Jednou ze specifických fobií je i poněkud kuriózní fobie  – z knoflíků.

Moderní pojetí rozděluje (podle Americké psychiatrické asociace) specifické fobie do subtypů na:

  • přírodní (např. bouřka, voda, výška, tma)
  • ze zvířat (např. bodavý hmyz, psi, hmyz, pavouci, kočky, myši)
  • z injekcí, krve a zranění
  • z určitých míst – situační fobie (např. z řízení auta, cestování vlakem, autobusem, letadlem, z výtahů, tunelů)
  • jiné (např. ze zvracení, zakuckání se, dušení se, z nemoci, hlasitých zvuků, hudby, ze sněhu, určité stravy)

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

Psychoterapeutka Lucie Bělohlávková

FOBIE Z KNOFLÍKŮ (aneb „koumpounofobie“) je poměrně vzácná forma specifické fobie a ani odborníci se s ní nesetkávají moc často. Všeobecně se udává výskyt této fobie cca jeden člověk z pětasedmdesáti tisíc lidí. Psychoterapeutka Lucie Bělohlávková se nicméně v praxi s touto podobou fobie setkala již třikrát.

Jaké byly vaše případy pacientů s knoflíkovou fobií?

Dvakrát šlo o dospělého člověka a jednou o dítě. Je ale třeba uvést, že jen jeden člověk z těchto tří (jeden dospělý) přišel do terapie s cílenou zakázkou fobii z knoflíků řešit. Druhý dospělý to považoval za něco, co k němu prostě patří, a odmítal to dále řešit. V případě dítěte rodiče uvažovali o terapii zaměřenou na fobii z knoflíků, než se však rozhodli, obavy dítěte postupně vymizely.

Co napadá člověka s koumpounofobií při představě či setkání s knoflíkem:

„Fuj, je to hnusné. Nemůžu se na to dívat. Hlavně, abych se jich nedotkl. Je to odporné!“

V momentě, kdy se klient vystavil podnětu (tedy knoflíku), se přidaly i myšlenky typu: „Nevydržím to. Je mi z toho zle!“

Například u strachu z bouřky blýskání stav zhoršuje. Jaké jsou faktory, které zhoršují či zlepšují fobii z knoflíků

Tady toho může být více – velmi často se udává materiál nebo textura, ze kterých je knoflík vyrobený. U obou dospělých se jednalo především o znechucení z takových těch bílých „látkových“ knoflíků, které bývaly dříve na povlečení. Modifikujícím faktorem může být i velikost, barva knoflíku, jejich počet a jejich umístění (např. zda jsou na kalhotách nebo triku).

Kdy jde o strach a kdy už o fobii

Fobie je nerozumný strach z nějakého objektu nebo situace. Abychom mohli strach z určité situace nazvat fobií, musí nějakým způsobem zasahovat do života člověka nebo mu způsobovat výrazný stres. Pokud strach není nadměrný nebo nezasahuje do každodenních aktivit, pak jde o strach, nikoli o fobii.

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

Jakým situacím se člověk kvůli fobii z knoflíků nejčastěji vyhýbá? 

Nejprve je třeba uvést, že právě vyhýbavé chování je v podstatě taková berlička, která nám sice v určitý moment „pomáhá“ zvládnout situaci, které se obáváme, dlouhodobě nám ale škodí. Problém naopak tím, že se opakovaně vyhýbáme dané situaci, udržujeme.

U fobie z knoflíků může vyhýbavé chování vypadat tak, že člověk cíleně nosí a nakupuje oblečení, které knoflíky nemá, stejně tak u povlečení nebo doplňků, jako jsou např. kabelky. Dále pokud se daný člověk dostane do styku s knoflíkem, snaží se dělat vše pro to, aby se ho nedotkl. Někdy to pak vypadá, že tito lidé stojí nápadně dál od člověka, který na sobě knoflíky má. Je nutné uvědomit si, že tato fobie funguje podobně jako jiné typy. Představíte-li si např. velmi častou fobii z pavouků (arachnofobii), tak u fobie z knoflíků je chování obdobné, jako byste si místo knoflíku představili tarantuli nebo sklípkana.

Začátek fobií

Specifické fobie začínají nejčastěji v dětství. Méně často v dospělosti po traumatickém zážitku (pokousání psem, pád z výšky). Některé fobie začínající v dětství v dospělosti spontánně vymizí, velká část se jich v dospělosti oslabí nebo zůstává beze změny, někdy dochází k postupnému zhoršování – většinou v souvislosti s vnějším stresem.

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

Můžete popsat průběh fobie a terapie na případu z praxe? 

Jednalo se o ženu (30 let), která touto fobií trpěla od dětství. Tato žena se domnívala, že by s věkem mohly její obavy odeznít (což se opravdu také může stát). Bohužel u ní fobie z knoflíků přetrvávala i v dospělosti. Stále nosila oblečení, které nemělo knoflíky, případně si jej upravovala tak, aby bylo možné oděv zapnout jiným způsobem. Dokonce se i vyhýbala svatbám a jiným společenským událostem, protože při nich většinou muži nosí obleky, na kterých jsou knoflíky hned patrné. Hlavní motivací však pro ni bylo plánování společné budoucnosti s partnerem a časem i potomka. Rozhodla se tedy, že by chtěla svůj strach z knoflíků co nejvíce vyřešit, aby jej i dle svých slov nepřenášela na dítě.

V terapii specifických fobií, mezi které se fobie z knoflíků řadí, se dlouhodobě osvědčuje využití principů kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Zpočátku je velmi důležité porozumět vlastní úzkosti. Klient se učí na svém konkrétním příkladu pochopit, jak u něj úzkost vypadá, tzn. co všechno se s ním v daný okamžik, kdy se vystaví tomu, čeho se obává (v našem případě knoflíkům), děje. Už jenom tato část je často pro lidi s fobiemi velmi nápomocná. Dokonce se jim také velmi uleví, když zjistí, že tato fobie se mezi lidmi vyskytuje, že v tom nejsou sami.

Stěžejní část terapie pak spočívá v tom, že se klient postupně po malých krůčcích konfrontuje s tím, čeho se obává – v KBT terapii se tato technika nazývá „odstupňovaná expozice“. Začíná se vždy od toho nejjednoduššího, do čeho jsme ochotni jít a postupně se situace ztěžují. V každé situaci se setrvává tak dlouho, dokud úzkost neklesne na přijatelnou hranici. Je důležité uvědomit si, že čím častěji a déle se vystavujeme tomu, čeho se obáváme, tím rychleji jsme schopni intenzitu našeho strachu snížit!

V případě klientky, která trpěla fobií z knoflíků, bylo nutné začít tím, že jsme společně psaly slovo „knoflík“, protože už jen to slovo samotné v ní vyvolávalo silné znechucení a odpor. Poté slovo vyslovovala a teprve následně se vystavovala samotnému objektu. V jejím případě byla úzkost opravdu velmi silná a bylo tedy nutné provádět odstupňovanou expozici nejprve v představě. Pokud bych popis tohoto procesu hodně zjednodušila, vypadalo to tak, že si klientka zavřela oči a já jsem jí postupně naváděla k představě knoflíku. Začínaly jsme např. u představy jednoho knoflíku, který pozorovala z několika metrů. Pokud její úzkost klesla na pro ni přijatelnou hranici, v další představě se postupně ke knoflíku přibližovala, až si jej dala na ruku. Upozorňuji, že se opravdu vše nejprve odehrávalo pouze v její představě. Teprve poté jsme přešly k expozici v reálném světě, kdy jsme si nejprve knoflík namalovaly a ona se opět vystavovala pohledu na tento obrázek. Následně jsme použily fotografii knoflíku a teprve v další části opravdový knoflík a to opět nejprve z určité vzdálenosti, kdy se také postupně ke knoflíku přibližovala.

Tato klientka si sama v sezení stanovila cíl terapie: „Na konci terapie budu schopná dotýkat se knoflíku z jakéhokoli materiálu,“ což nakonec opravdu pomocí expoziční terapie zvládla. Je však nutné upozornit, že cílem není to, že klientka nebude už nikdy pociťovat úzkost. To nelze zcela splnit. Pokud bych to přirovnala opět k terapii fobie z pavouků, cílem člověka, který se bojí pavouků, také není pořídit si domů tarantuli. Tato klientka zvládá doteď dotýkání se knoflíků. Sama je stále na svém oblečení nemá, ale už alespoň nepociťuje takové znechucení a obavy, když má na sobě knoflíky někdo z jejích blízkých nebo lidé, které potkává.

Co byste vzkázala lidem, kteří mají tuto formu fobie? 

Pokud někoho trápí fobie z knoflíků (ale samozřejmě i jiné specifické fobie) a tyto obavy mu zasahují do jeho života, určitě bych mu doporučila vyhledat odbornou pomoc, tzn. psychoterapeuta, který má v této oblasti zkušenosti. V České republice také existuje výborná svépomocná publikace profesora Praška „Specifické fobie“, kterou určitě také doporučuji.

PhDr. Lucie Bělohlávková

Jako psychoterapeutka působí v Psychoterapeutickém centru Řipská. Od roku 2015 toto centrum i vede. Pracuje s dětmi i s dospělými klienty. Specializuje se především na problémy spojené s úzkostnými stavy (fobie, panická porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha), dále také na poruchy příjmu potravy, práci s traumaty a Aspergerův syndrom. Po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii na Odyssea – Mezinárodním institutu KBT. Při své práci využívá tohoto přístupu.

www.psycholog-praha.cz, www.kbt-belohlavkova.cz