3 způsoby, jak vznikne fobie ze zvířete

Autor: Vimeo / Sem Maltsev, podle licence: CC BY-NC-ND 2.0

Strach ze zvířat na sebe bere různé podoby a může přerůst až do intenzivní fobie, jež negativně zasahuje do života. Nejčastější zoofobie jsou z pavouků, psů a bodavého hmyzu, méně obvyklé například z ptáků. Vznikají často již v útlém dětství.

Slečna Věra si přesně nevzpomínala, kdy její strach z holubů začal, avšak pamatuje si, že již na konci základní školy se bála opravdu hodně. Léta byla přesvědčena, „že to přejde“. To se však nestalo. Až v dospělosti se rozhodla vyhledat pomoc. Co bylo impulzem? Přátelé, podle kterých bylo její chování už komické…

Fobie z holubů, kterou Věra trpí, patří k těm méně obvyklým. Lucie Bělohlávková, psychoterapeutka pro děti a dospělé, se v praxi setkala jak s častými fobiemi ze zvířat (kočky, psi, myši, pavouci, hadi, vosy a bodavý hmyz), tak i s těmi méně obvyklými (papoušci, holubi a žáby). „Cílenou zakázku řešit některou z těchto fobií jsem měla u fobie ze psů, vos a holubů. Zbytek se prolnul terapií, ale primárně se nejednalo o cílenou zakázku klienta,“ popisuje.

Zoofobie

Strach ze zvířat se označuje jako zoofobie, jednotlivé druhy jsou pak konkrétně pojmenovány jako např. ailurofobie (strach z koček), entomofobie (strach z hmyzu), arachnofobie (strach z pavouků), ornitofobie (strach z ptáků), ophidofobie (strach z hadů),…

Mnohočetné specifické fobie

Není raritou, že člověk trpí několika specifickými fobiemi. Například může mít fobii z vos a fobii ze psů. Zdá se dokonce, že přítomnost jedné fobie zvyšuje možnost získání jiné fobie, zvláště stejného typu (např. fobie ze zvířat: fobie z hmyzu a pavouků nebo situační fobie: klaustrofobie a fobie z létání).

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

Zoofobie jsou poměrně časté, existují nějaké údaje či odhady o výskytu zoofobie a jejích jednotlivých druhů v populaci? 

Ano, odhady o výskytu fobií ze zvířat existují. Studie se shodují v tom, že zhruba šest a půl procent žen a dvě a půl procenta mužů trpí některou z fobií ze zvířat. Ke konkrétním fobiím udávají nejčastější výskyt pro fobii z pavouků, psů a bodavého hmyzu.

Jakým způsobem nejčastěji fobie ze zvířat vzniká?

Fobie ze zvířat vznikají často v již útlém dětství (studie ukazují, že se objevují zhruba okolo sedmého roku života). Méně často vznikají po traumatickém zážitku v dospělosti. Bez ohledu na věk však bývá jejich vznik spojen s některým z následujících zážitků nebo jejich kombinací. V prvé řadě je to na základě vlastní zkušenosti (dítě pokousal pes, bodla ho vosa apod.). Dále to může být na základě nepřímé zkušenosti, to znamená, že dítě bylo svědkem, jak na někoho dané zvíře zaútočilo a to jak v reálném životě, ale i ve filmu nebo v knize. A třetím způsobem, jak může vzniknout zoofobie, je na základě podaných informací od jiné osoby (např. v rodině se traduje, jak maminku pokousal pes, nebo stačí jen, že rodič dítěti neustále vštěpuje, jak jsou psi nebezpeční).

Je však i řada těch, kteří si vůbec nedokážou vybavit, kdy a jak jejich strach začal. To může být způsobeno tím, že se na vzniku opět podílí vrozené dispozice člověka (např. sklon k úzkostem).

Kdy jde o fobii a ne běžný strach ze zvířete

Pro fobii ze zvířat je typické, že začíná v časnějším věku (nejčastěji v dětství) než jiné druhy fobií. Během vývoje dítěte je strach z mnohých zvířat běžný. Jako fobie se diagnostikuje jen tehdy, když je velmi intenzivní, zasahuje do života dítěte a trvá více než šest měsíců.

Zdroj: Ján Praško a kol.: Specifické fobie

3 způsoby, jak vznikne fobie ze zvířete

Vznik zoofobie bývá spojen s některým z následujících zážitků nebo jejich kombinací:

  • na základě vlastní zkušenosti (dítě pokousal pes, bodla ho vosa apod.)
  • na základě nepřímé zkušenosti (dítě bylo svědkem, jak na někoho dané zvíře zaútočilo a to jak v reálném životě, ale i ve filmu nebo v knize)
  • na základě podaných informací od jiné osoby (např. v rodině se traduje, jak maminku pokousal pes, nebo stačí jen, že rodič dítěti neustále vštěpuje, jak jsou psi nebezpeční)

Jaký byl případ fobie z holubů, který jste terapeuticky řešila? 

Jednalo se o slečnu Věru (26 let), která si přesně nevzpomínala, kdy její strach začal. Vybavuje si však, že již na konci základní školy byl její strach už skutečně velký. Cestou ze školy přešla raději na druhý chodník, než by prošla kolem holuba nebo jejich hejna. Když šla společně s někým a nemohla přejít na druhý chodník, doslova se přilepila na tuto osobu. Tím se cítila před holuby „alespoň trochu v bezpečí“. Sama byla přesvědčena, „že to přejde“, ale postupně se to spíš zhoršovalo.

Terapii vyhledala až v dospělosti, kdy popisovala, že její chování už musí působit komicky, což jí i někteří z jejích přátel několikrát řekli. To byl pro ni impulz zahájit terapii. Kromě primární edukace o problému, tedy vysvětlení bludného kruhu, jak taková fobie funguje a co ji udržuje, bylo pro slečnu Věrku důležité nejenom stanovení expoziční terapie (to znamená postupně se vystavovat obávanému objektu), ale také tzv. behaviorální experimenty. V rámci této techniky si klient zkouší, na kolik je pravdivé jeho přesvědčení a míra úzkosti k danému objektu. V tomto případě si slečna Věrka zkoumala myšlenku: „Když mám projít kolem holuba, který se prochází na chodníku, bojím se, že na mě z ničeho nic vylétne. Proto raději přecházím na druhý chodník nebo se začnu chovat nemožně, tzn. začnu utíkat, vykřikovat, krčit se, uskakovat do stran.“ Poté si klientka vytvořila tzv. alternativní myšlenku, která zněla takto: „„Když budu muset projít kolem holuba, který se prochází (pohybuje) na chodníku, začnu pociťovat úzkost, ale nepřejdu na druhou stranu a ani nezačnu vykřikovat, utíkat, krčit se a uskakovat do stran.“ Zároveň si stanovila „pokus“ – společně jsme se vydaly do ulic a cíleně jsme několikrát prošly kolem holubů na chodníku – nejprve tedy spolu, poté šla klientka i samostatně. Výsledkem pro slečnu Věru bylo to, že sice v dané situaci cítila úzkost, ale neobjevil se u ní výše zmiňovaný projev chování, což ji velmi posilnilo.

Následně si klientka sama stanovila „domácí úkol“, že bude pravidelně procházet kolem holubů na chodníku, aniž by se jim vyhnula, a že si bude všímat projevů ve svém chování, tzn. zda neuskočila, nevykřikla, neutekla nebo se nezačala přikrčovat. Myslím, že úspěchem v terapii slečny Věrky byl především tento zážitek. Klientka se opakovaně vystavovala obávanému objektu. Stalo se jí třeba, že se lekla, když holub prudce vzlétl, ale v takové situaci se vždy prý jen následně zhluboka nadechla a pokračovala v cestě, aniž by někam uhnula nebo utekla. To jí v jejím boji proti svým obavám velmi posilnilo. Velkým úspěchem pak byla její návštěva Benátek a procházka přes Náměstí sv. Marka.

Vandu děsí ptáci

Náměstí svatého Marka v Benátkách bylo naopak pověstnou poslední kapkou, která přivedla k odborné léčbě pětadvacetiletou Vandu. Její případ popisuje psychiatr a psychoterapeut prof. Ján Praško v publikaci Specifické fobie:

Vandě je pětadvacet let a přišla do terapie s tím, že již sedm let trpí fobií z ptáků. Její první negativní vzpomínka je na kohouta u babičky, který se za ní rozběhl, a ona, když utíkala, upadla. Jako dítě z toho měla hrůzu a raději už ke slepicím nechodila. Pak se jako dítě také děsila obrovského orla, který byl na obraze mýtu o Prométheovi. Až do osmnácti let neměla žádné nepříjemné zážitky, pak ale viděla film „Ptáci“. Od té doby se začala čím dál více ptáků bát. Děsí ji holubi na ulici, havrani v hejnech, ale i labutě a husy na vodě. Doma se bojí otevřít okno, aby jí tam nevletěl pták. Nechodí do lesa, k vodě ani do parku, protože všude jsou ptáci. Podobně se vyhýbá velkým náměstím, kde sedají hejna holubů. Má dojem, že ptáci musí poznat, že se jich bojí, a proto na ni zaútočí. Odvážnější je, když jde s někým silným, jako je otec nebo její přítel, to si na náměstí troufne. Má představu, že pták může bolestivě klovnout, vyklovat jí oči, více ptáků by ji mohlo uklovat. Přestože ví, že tyto představy jsou nereálné a přehnané, strach zůstává.

Do léčby přišla po návštěvě Benátek, kdy na náměstí Sv. Marka ztropila „hysterickou scénu“, když viděla, jak holubi chodí až k lidem. Bušilo jí srdce, bylo jí na zvracení, myslela si, že umře hrůzou. Nedokázala nekřičet. Byla to ostuda před známými a přítel jí řekl, že by s tím už měla něco dělat.

PhDr. Lucie Bělohlávková

Jako psychoterapeutka působí v Psychoterapeutickém centru Řipská. Od roku 2015 toto centrum i vede. Pracuje s dětmi i s dospělými klienty. Specializuje se především na problémy spojenými s úzkostnými stavy (fobie, panická porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha), dále také na poruchy příjmu potravy, práci s traumaty a Aspergerův syndrom. Po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii na Odyssea – Mezinárodním institutu KBT. Při své práci využívá tohoto přístupu.

www.psycholog-praha.cz, www.kbt-belohlavkova.cz

Prof. MUDr. Ján Praško Pavlov, CSc.

Psychiatr a psychoterapeut

Přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc.

Vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL.

Pracuje v několika odborných výborech a lékařských společnostech. Věnuje se výzkumné činnosti. Je autorem a spoluautorem mnoha knih a příruček týkajících se psychologie a duševních onemocnění, mj. v seriálu citované publikace Specifické fobie.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 6. 2016 16:23