Nemohou mít svatbu. Mají z ní fobii

Autor: Photl.com

Poměrně často v poradně potkávám muže, kteří odmítají sňatek. Jednou provždy jim stačily negativní zkušenosti z prvního manželství. Ženy bývají leckdy až přehnaně optimističtější. Je však rozdíl mezi traumatickou zkušeností a chorobnou fobií.

Strach je běžná emoce. Varuje před nebezpečím a prožívají jej i hrdinové. Mimo jiné podporuje ukázněnost a respekt k oprávněným předpisům či radám. Lézt na železniční vagon pod dráty elektrického napětí nebo „dotýkati se drátů elektrického vedení na zem spadlých“ není radno. Strach tu je zcela na místě. 

Oproti tomu fobie je trvalý, nadměrně intenzivní a svým dopadem zdrcující strach z určitého jedince, zvířete, objektu či situace. Působí i v pro dotyčného neohrožující situaci. Při výše zmíněném příkladu nastane fobická reakce při pouhém spatření patřičných drátů z bezpečí nádražního peronu. 

Strach lze ovládnout, fobii ne

Na rozdíl od strachu, který vede k obezřetnosti, směřuje fobie k „útěkové aktivitě“. Tj. na pohled leckdy až zoufalému úsilí se jejímu zdroji vyhnout. Strach lze ovládnout, fobii ne. Hrůza fobie je posilována živými představami dalších následků, jež mohou nastat. Namátkou fobie z výšky bývá doprovázena obavou z pádu či skoku dolů, zřícení se objektu, vichřice atd. 

Postižený může mít náhled na nesmyslnost fobie, leč na její intenzitě to obvykle nic nemění. Typická zde bývá úvaha typu: „Co kdyby přece jen…“ Stejně jako filatelista si zvýšeně všímá známek, obchodník nabídky zboží u konkurence, tak fobik je zaměřen na informace, jež rizikovost jeho obav potvrzují. 

Je to fobie?

Fobie obvykle, leč ne výlučně, vznikají v dětství. V určitém období života postihují kolem 15 % populace. Výskyt u žen je poněkud častější než u mužů. Příznaky jsou obdobné:

Příznaky fobie

  • Intenzivní až panická úzkost
  • Všemožné stresové reakce – např. zrychlené dýchání, bušení srdce, vysychání v krku, třes, pocit blížícího se omdlení, nutkání utéci, žaludeční potíže, průjem atd. 

Specifické (někdy se užívá i název izolované) fobie jsou zcela nepřiměřené strachy z něčeho zcela konkrétního, co samo o sobě nejen není, ale ani nemůže být nebezpečné. Postižený tzv. klame tělem. Lidé jej znají jako klidného, vyrovnaného člověka, jež má tzv. pro strach uděláno. Pokud se daná situace netýká zcela konkrétně jeho samotného, může jí přihlížet. V určitých mezích se jí zúčastní bez obtíží. Ten, kdo má, dejme tomu, fobii ze psů, nebude za žádnou cenu pomocníkem psovoda. Máte-li fobii ze svatby, můžete bez problémů jít kamarádovi za svědka a být oblíbeným svatebním hostem-šprýmařem. Leč třikrát běda, pokud na vás dopadne sociální tlak ve smyslu: „A co ty, kdy už se vezmete…“ 

Přinejmenším nastává rozlada. Ta obvykle přechází v tzv. anticipační úzkost. Ona „úzkost z očekávání“ je sycena pocitem, že jednání vyvolávající fobii od nás druzí lidé očekávají. Dokonce nás k tomu nutí. Může jít i o čistou hrůzu z onoho jevu samotného. Ovšem i z jeho potenciálně katastrofických následků. Častá je i kombinace obojího. 

Naučené fobie

Freude, Freude, Freude… nebo že by spíše I. P. Pavlov? Klasické psychoanalytické vysvětlení fobií uvažuje o přesunutí podvědomých agresivních, incestních přání. Vznik fobií pak nachází v souvislosti s oidipovskou situací. Tj. stavem, kdy je dítě zamilováno do rodiče druhého pohlaví. To vede k úzkosti či strachu z následků mj. i z pomsty druhého z rodičů. V této souvislosti se mj. hovoří i o strachu z kastrace. 

Vznik fobie umožní přenesení strachu na jiné, méně traumatizující a riskantní situace. V nich kastrace tolik nehrozí. Silná byť třeba i potlačovaná vazba na rodiče opačného pohlaví vede mimo jiné ke strachu z osamostatnění. Tento strach je přesunut na objekt, který jej určitým způsobem symbolizuje. Teorie učení v mnohém rozvíjející pojetí I. P. Pavlova. Jak již její název říká, považuje fobii za naučenou. 

Buď jsme převzali chování, jež jsme viděli u ostatních lidí, jednáme „podle vzoru“, nebo stav čerpá z traumatizujících zážitků. Nastávají obvykle v dětství, někdy i v dospělosti. Samozřejmě ne vždy se „naučíme“ to, s čím se setkáme, ať již v dobrém nebo i ve zlém. Je-li strach naučen, paradoxně se udržuje jevem zvaným vyhýbavé chování:

Čím více se fobické situaci vyhýbáme, tím z ní máme větší strach. Postižený si ve své fobii nelibuje. Právě naopak. Mimo hrůzu s ní spojenou zažívá i subjektivně degradující pocity. Např. jak je možné, že to nezvládám. Jsem nemožný, panikář, trapný, úplně k ničemu. Se zmíněným vyhýbavým chováním je spojeno tzv. chování zabezpečovací – směřuje k ochraně před nebezpečím. To přináší obvykle jen krátkodobou úlevu. Typické je odkládání, vyhnutí se nepříjemné situaci, únik, hledání k tomu „rozumného vysvětlení“. To je pouhou racionalizací. Opora může být nalezena u přátel, známých i u kumpánů. Též v různých filosofických i pseudofilosofických směrech. Jsou to leckdy prapodivné názorové proudy. Ve vztahu k druhým lidem se mohou objevit agresivní projekce – obviňování, vyvolávání hádek. Objevuje se i zvýšená citlivost nebo spíše přecitlivělost na vše, co je s předmětem fobie spojeno. 

Důsledek traumatu

Od fobií je třeba odlišovat masivní úzkostnou poruchu zvanou posttraumatická stresová porucha.

Nastává ex post jako důsledek v minulosti prožité velmi závažné stresující situace. Tj. zážitku, jenž je pro většinu lidí mimořádně závažný v negativním smyslu. Jde o opakované vzpomínky, děsivé sny a o mimořádnou citlivost na zdánlivě banální podněty. Např. uprchlík z bývalé, válečné Jugoslávie se vrhne do příkopu a kryje si hlavu po té, co v jihomoravském bezpečí slyší zvuk letadla. 

Strach ze závazků

Někde na pomezí mezi fobií a disharmonickým rozvojem osobnosti ve smyslu poruch chování je tzv. commitmentphobia. Stav, jež je až chorobnou obavou ze vztahu a závazků zejména k lidem, s nimiž se postižení intimněji setkávají v průběhu své životní cesty. Poněkud připomínají povzdech typu: „Tatínek to měl snadné, mohl si vzít maminku, ale co já, já abych si hledal cizí ženskou.“ 

Dotyční hovoří jako kniha o tom jak posvátné a vytoužené pro ně je šťastné manželství, co pro ně znamená křišťálově čistá a romantická, opravdová láska. Problémem je, že přinejmenším podvědomě chtějí jen hledat, a ne najít. Bojí se rozhodnutí, neb byť by se partner jevil jako málem ideální, není nikde záruka, že nelze v budoucnu potkat někoho ještě lepšího. 

Fobie ze svatby: gamofobie

Poněkud méně vyhraněné formy strachu ze závazku se podílejí mj. i na vzniku částečných či zdánlivých fobií ze svatby. Mimo uvedené zde hraje roli pohodlnost, obava ze ztráty svobody i z toho, že manželství je jen polovina radosti za dvojnásobné výdaje“. 

Existuje teorie o genetické odchylce u některých mužů. Ta vede ke snížení produkce vasopresinu v mozku. Jde o sloučeninu, jež chemickou cestou ovlivňuje chování upevňující mezilidské vztahy. Zlí jazykové tvrdí, že stěny „mamahotelu“ vasopresin přímo pohlcují. Vnímání s prvky racionalizace je možno ilustrovat na častém bonmotu: „Na lásku papír nepotřebujeme.“ To je bezesporu pravda. Onen papír je však potřebný, nastane-li situace typu: „Ach, lásko, lásko, ty nejsi stálá…“ Výrazně usnadňuje situaci materiálně i sociálně slabšího a leckdy i závislejšího z partnerské dvojice. 

Zkušenost manželského poradce

Morgenstein, když dceru vdával, ona tuze plakala. Svatební se noci bála, tralala, lala…“ S něčím písni podobným jsem se doposud nesetkal. Poměrně často však potkávám muže, kteří v důsledku posttraumatického stresu odmítají sňatek. Jednou provždy jim stačily negativní zkušenosti z prvního manželství. Ženy bývají v tomto smyslu leckdy až přehnaně optimističtější. 

Jsou i pro extroverty nepochopitelná trápení. Kupodivu si některé, výjimečně i někteří nedovedou představit míru hrůzy, jež introvertovi přináší tzv. velká svatba. Děs mohou vyvolat svatební zvyky. Chomout, rozbitý talíř, rýže, únos nevěsty, rádoby bodré, poněkud dvojsmyslné veršování v přípitcích a blahopřáních, odtahování nevěsty od ženicha a ženicha od nevěsty, stará bába předstírající, že je s ženichem těhotná, juchání nad nelákavými svatebními dary, polévka z jednoho talíře… chápu je.

Dávno mi nic takového nehrozí. Přesto mi při pouhé představě naskakuje kopřivka. I když je v rodině zvykem vystrojit trachtu pro desítky příbuzných a známých, lze asertivně říci ne. Svatba 2+2 – jen budoucí manželé a svědci má své kouzlo přijatelnosti i pro leckterého fobika. Pro milující (pra)rodiče to bývá těžké, ale oběť tu může být na místě. Eventuálním či spíše pravděpodobným pomluvám nepozvaných lze pak čelit s pocitem, že v srdci svém nosíte empatické elegance květ. 

Málo se ví, že řeč oddávajícího není podmínkou uzavření sňatku. Lze ji předem odmítnout. Není tu nutno lékařským nálezem doložit riziko mdlob. Zákon požaduje jen „ano“ na stručnou a obecně známou otázku. Obavy či dokonce fobické stavy spojené se svatbou jsou na rozdíl od ostatních fobií výrazně častější u mužů. Mnoho žen v partnerském vztahu „bez prstýnku“ tvrdí, že jim stav vyhovuje. U výrazné většiny z nich stačí méně než půlhodinový rozhovor k zjištění, že svoji spokojenost s nesezdaným soužitím jen předstírají. Ve skutečnosti je stav trápí. Leckdy to bývá neřečeným podtextem mnoha hádek i „bolestí hlavy“ místo sexu.

V situaci, kdy se dnes málem rodí více dětí neprovdaným než provdaným matkám, si dovolím parafrázovat J. K. Tyla: „Žeňte se Čechové, ať jsou (i manželská) češata.“ Pokud láska hory přenáší, poradí si za předpokladu patřičných ochranných opatření i s fobií ze sňatku – gamofobií.

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 5. 2015 12:11