Jen mě nechte, ať se bojím

Autor: Isifa.cz

I odvážní lidé se občas bojí. Strach je podstatným elementem souvisejícím s přežitím. Vybízí k sebeobraně i k opatrnosti. Důležitá je jeho míra.

Strach je vývojově velmi stará emoční reakce na nebezpečí. Je doprovázen mnohými neurovegetativními projevy. Vystihuje je rčení „ani by se v něm krve nedořezal“. Zrychlené dýchání, zvýšený krevní tlak, někdy např. i husí kůže a třes patří mezi klasické signální reakce. Připravují organismus k obraně před stresem. Je pak na nás, zda po dalším vyhodnocení situace zvolíme útěk, útok nebo obranu.

Některé strachy jsou zřejmě vrozené – bouřka, tma, obavy z některých zvířat. Jiné získáváme v průběhu života – namátkou od strachu ze špatných známek ve škole až po strach ze stáří a smrti. Od trvalejší úzkosti se strach liší přesným zacílením, kratší dobou trvání.

Strach má velké oči

Mnozí lidé předpokládají, že vše možné dopadne nejhůře, jak jen to je myslitelné. Tím vzniká nebezpečná „tendence potvrdit předtuchu“. Tj. chovat se tak, že na naše obavy dojde.

Pravým opakem je buddhistický přístup ke strachu, jenž nevyplývá z bezprostředního ohrožení. Negativní strachovou emoci doporučuje přijmout tak, jako bychom přijali nevítaného hosta. Radí: Pozdravte ji, nabídněte čaj a zeptejte se, co vám přináší. Poučte se z onoho poselství. Nezvaným hostům není třeba nabízet ubytování. Není důvod je příliš obskakovat, točit se kolem nich. Není důvod, proč je přijmout do rodiny.

Strach – pokud to jen trochu jde – izolujeme. Neměl by být ouverturou k dalším a dalším děsivým úvahám. Zvláště se vyhýbáme katastrofickým vizím, v nichž jedna potvrzuje druhou. A obě posilují strach.

Klidně se bojte. Ale nepatlejte se v tom

Modelovou chybou ze strany neurotického vychovatele je rádoby poučná reakce na záchvat strachu ve formě noční můry svěřence. Na jedné straně sice dítko klidní: „Žádná strašidla přece neexistují. I proto se jich není třeba bát.“ Hned ale dodá a vyjmenuje, čeho by se dítko bát mělo. Na co by si mělo dávat zvýšeně pozor.

Soustředit se na strach a v duchu jej rozebírat není dobré řešení. Lepší je postoj: „Bojím se, a co má být?“ Strach nedémonizujeme, bereme ho, jak přichází, nic sobě ani okolí nevyčítáme.

Volní teorie zvládání typu: „Zatni zuby a strach překonej!“ nejsou obvykle úspěšné. Popíraný obdobně jako na druhé straně zveličovaný strach prostoupí a značně ovlivní naší psychiku. Může se stát chronickým. I relativně slabý strach může být dominantním tělesným pocitem. Sevře se žaludek, nastoupí povrchové vnímání, sevře se mu hrdlo. Svalstvo na končetinách se napne. Krev ze zažívacího traktu se soustředí do velkých svalových skupin, těch, jež by mohly být využity k boji nebo záchraně útěkem. Při silném strachu zbledneme. Krev jako by se vytratila z tváře.

Čtěte dále: Noční můry a noční děsy nejsou totéž

Baf! aneb Kde se bere strach

Podnětem pro vznik strachu může být v podstatě cokoliv. Stačí, pokud si jev spojíme s potenciálním nebezpečím.

Anamnestická teorie vzniku strachu tvrdí, že velký vliv tu má překvapující podnět. Ten se spojí se s minulým zážitkem, se stopou v paměti subjektivně vnímanou jako ohrožení. Jde zřejmě o reakce související s fungováním mozkového kmene a s nižšími oblastmi mozku. Později vyvinuté části mozku – uložené pod vrcholem čela – umožňují naopak racionální a logické myšlení. Tato sféra tzv. vyššího intelektu nemusí být schopna usměrnit reakce vyvolané primitivnějšími částmi. Strach může být vyvolán pouhou myšlenkou, představou, jež nemá reálný podklad.

I odvážní lidé se občas bojí. Strach je podstatným elementem souvisejícím s přežitím. Vybízí k sebeobraně i k opatrnosti. Důležitá je jeho míra. Může zablokovat aktivitu, ale zároveň vyvolat racionální obranu.

Bát se svým způsobem učíme po celý život. Opakem je vnitřní klid a již zmíněný nadhled.

Tip pro ovládnutí strachu

  • Neprohloupí ten, kdo si osvojí zvládání reakcí strachu prohloubeným dýcháním. Vdech a výdech, pokud možno opakovaný a poněkud zvýrazněný od pradávna uklidňuje. Přirozenému vnímání obav se nijak nebráníme, jen je klidně sledujeme. Vše vystihuje výrok: „Dýchá nám to!“ Jinými slovy funguje to bez našeho vědomého úsilí. Klidný dech zpomaluje v danou chvíli zbrklé emoce. Mysl vede od strachu k rozumu. Krach pak nenastane – o to žádný strach.
  • Místo skleničky „na kuráž“ – dýchám, tedy jsem – klidný. Zaujmeme pohodlnou polohu, vleže nebo v pohodlném sedu. Klidně a poměrně hluboko dýcháme. Uvědomujeme si svůj dech a komentujeme jej slovem „klid“. Nádech -výdech… několikrát opakujeme. Po chvíli již dýcháme běžným způsobem a uvědomujeme si pocit uvolnění. Strach je jakoby odsunut do pozadí. Ztrácí svoji palčivost a sledujeme jej s patřičným nadhledem.
Čtěte dále: Fobii ze tmy má i Bruce Willis
1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 2. 2014 15:03